JAN ZEMAN

Předneseno na Konferenci Unie českých spisovatelů

Základní hodnotovou linií české literatury již od dob národního obrození byla snaha napomoci emancipaci českého národa. Základní metodou byl kritický realismus a spoluúčast na zápasech o národní a sociální osvobození širokých neprivilegovaných vrstev obyvatel. Tuto linii dále podtrhla hrůzná nacistická okupace v letech 1939–45.

KAREL SÝS

Jestliže i slovník cizích slov vám potvrdí, že avantgarda znamená předvoj, průkopnictví, uvěří i nevěřící Tomášové, že kniha PRAHA AVANTGARDNÍ (Literární průvodce metropolí v letech 1918–1938) je jakousi vlaštovkou doby, jež by se měla vrátit na české nebe co nejdříve. Doby, kdy se mnozí sice „nemuseli“, ale dokázali spolu sedět když ne u stejného stolu, tak aspoň v téže kavárně.

VÁCLAV PELCMAN

Mojí hlavní kulturní zálibou byly vždy dějiny, zejména ty nejdávnější (Egypt, Mezopotámie, Čína, Řecko, Řím). V případě českých dějin se, žel, nemůžeme pohroužit do dějin příliš daleko do minulosti. Mám samozřejmě na mysli památky písemné nebo jinak výmluvné. Proto mě nemusel ve školách nikdo nutit číst klasika české historické literatury Mistra Aloise Jiráska ani další autory historických děl a románů. Když mi pak, značně později, tchán odkázal knižní vydání Dějiny národu českého z nakladatelství L. Mazáče (6 knih, 1939) od exmistra Františka Palackého (1798-1876), bylo rozhodnuto. Musím přečíst vše, co se dá získat. Nejen odborné publikace, ale i tzv. krásnou literaturu. Proto se dostalo i na zatím poslední dílo z tohoto oboru, knihu ANEŽKA ČESKÁ (All Press, 2014, 292 str.) s podtitulem Cesta lásky a víry hrdé Přemyslovny.

MILAN BLAHYNKA

Na ostravskou premiéru „politicko-satirického muzikálu, ve kterém se pozná každá strana“ a který napsal Jiří Žáček, zhudebnil Zdeněk Merta, na PTÁKOVINY PODLE ARISTOFANA (Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Jiřího Myrona ve spolupráci s Městským divadlem Brno 30. dubna 2015, režie Petr Gazdík, původní scénická a režijní koncepce Stanislav Moša) jsem se vydal, abych konečně uviděl dílo, jež mělo premiéru v Praze už 15. 6. 1989 na Nové scéně Národního divadla; tehdy jsem si cestu na představení odložil až na podzim, dostal lístky na neděli 19. listopadu a nehrálo se, byla už stávka; v prosinci byl muzikál z repertoáru stažen, protože (jak letos napsal do LUKu autor a jak je to přetištěno v Ptákovinách vydaných k ostravské inscenaci, „údajně proto, že ji publikum vnímá jako parodii sametové revoluce“, ačkoli pokusy o vyřazení hry, na kterou lidé chodili „jako na parodii reálného socialismu“, byly už před listopadem 1989, ale Národní divadlo je odvrátilo.

JOSEF BÍLEK

Když vyšel román Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul, vzbudil zaslouženou pozornost soudobé kritiky a jeho význam se nezmenšil dodnes, i když Jaroslav Tax k jeho vydání v r. 1972 připravil k němu coby »rovnocennou« složku komentovanou přílohu dokumentů, z kterých vyplývá i rozdílnost přístupů těch, co o Vančurově románu referovali v soudobém tisku – a nebyli to právě lidé bezvýznamní.

RADOVAN RYBÁK

I.

Kuba je naducaný obláček něhy zavěšený na obloze a naplněný přehršlí sytých barev, které jsou podmalovány tak jemnými odstíny smějících se mráčků, s kterými se Evropan ve svém životě prostě jen tak nesetkal. Měl by být i proto pokorný a zvídavý v objevování laskavých světel, které mu můžou pomoci ozřejmit bílá místa na jeho ach tak přesných dálničních mapách, vedoucích však do šedi opuštěných a mnohdy zbytečným zbožím naplněných motorestů, tvořících hustou dopravní síť, lemovanou studenými železnými svodidly, jednoduše mířícími do nudy zaťatých a hustou mlhou zahalených životů v takzvaném konzumu.

MILAN MATOUŠ

V červenci mi bude sedmaosmdesát. Moji generaci připravila válka o dětství.

Nezačalo to okupací, ale mnohem dřív. Sotva se stal v Německu kancléřem Hitler, vědělo se, že se to týká i nás. V Mein Kampfu psal, že Německo potřebuje Lebensraum – životní prostor a my jsme byli první na ráně. Spolu s Polskem. Tam lezl Němcům do řiti ministr zahraničí Beck, ale nepomohlo to.

alch

Říkala mi má chytrá krásná kamarádka, jak ji popletl Český rozhlas 2, když po zprávách o tragédii v Nepálu radostně ohlašoval narůstající konto na pomoc postiženým a vyzýval, ať volají do kól centra a snad (to už nevím, jestli to předávám dál dobře, v tom elektronickém placení se nevyznám) tam i posílají peněžní příspěvky formou esemesek. Ta kamarádka se nijak a nikomu netají tím, že si občas přivydělá, když už zas nemá co na sebe, a to je pořád, jako call-girl. „Že o tom nic nevím,“ řekla si, „to si asi chce udělat reklamu nějaká agentura, co podniká v oboru holek na zavolání; ale o tom bych se už taky něco doslechla. Nebo že bych se přeslechla a jde o nějaké centrum kol? Cyklistika potřebuje taky reklamu. Anebo to patří na konec adresy jako a kol.?

FRANTIŠEK DOSTÁL

Před nedávnem bylo možné vyslechnout hodně slavnostních projevů s mnoha pronášenými slovy u příležitosti kulatého výročí ukončení 2. světové války. U mne, jako starého člověka, ale spíše převažují po celá léta nemizející obrazy, u nichž jsem byl jako malý kluk. Datum ukončení války je všem jasné, ale mě ta tehdejší hrůza navštěvuje bez ohledu na den zrovna vepsaný v kalendáři. Jako šestiletý človíček navštěvující rozvrzanou lavici ve velké školní budově, do níž ale přistála bomba, jsem druhý den už nemusel do školy…

Píšeme si

BLANKA BAJČÍKOVÁ

Jednoho nedělního podvečera jsem si náhodou pustila televizi ČT 2. Běžel tam pořad s názvem Cesta ze dna. Mělo to být o lidech, kteří se od toho dna dokážou odrazit. Ovšem ta žena, která zde hovořila, mě dostala když ne na dno, tak tedy alespoň „do kolen“. Byla matkou asi tříletých dvojčat a zřejmě nezaměstnaná.

STANISLAV ZEMAN

Co jsme si

to jsme si

Mistře Jane z Husi

šest set let po Tvé smrti