JOSEF BÍLEK

Když vyšel román Vladislava Vančury Pekař Jan Marhoul, vzbudil zaslouženou pozornost soudobé kritiky a jeho význam se nezmenšil dodnes, i když Jaroslav Tax k jeho vydání v r. 1972 připravil k němu coby »rovnocennou« složku komentovanou přílohu dokumentů, z kterých vyplývá i rozdílnost přístupů těch, co o Vančurově románu referovali v soudobém tisku – a nebyli to právě lidé bezvýznamní.

Tax uvádí, že mezi prvními referenty byli kritici, co patřili k Devětsilu nebo se podíleli na tvorbě proletářské literatury, a měli k tomuto typu blízko. Vančurovo nevelké dílo (rozsahem) volalo i po srovnávání, třeba s povídkami Jaroslava Hůlky nebo i Čestmíra Jeřábka. Tento výbor z recenzí Jana Marhoula byl ovšem zaměřen na jeho úlohu v soudobé literární produkci; mnozí autoři zpráv o Marhoulovi se zaměřovali na »vančurovské rozpory« v otázkách obsahu a formy, predestinace lyrického modelu a stylu a jazyka vůbec, na třídnost umění (Tax, str. 138 tohoto vydání).

Mně nyní nejde o tyto spory, ale o postavu katechety na benešovském gymnáziu, kde jeden čas studovali spolu Vladislav Vančura a jeho kamarád Karel Nový. Způsob, jakým vykreslil Vančura katechetu na tomto gymnáziu, nevyznívá pro něj příliš lichotivě. V benešovské primě prý tehdy učilo sedm profesorů a z nich ten, který učil zeměpisu, byl »nejpsovitější«. »Nosíval svoji oháňku v hubě tento vzteklivec a skřet nespokojený, byť bys mu dal i pěstí za krk. Vidíš ho, štětináče, popojížděti na zkřížených nožkách, jak mokvá od svého sádla? Profesor Brunculík, ryba ani rak, ale střívko, jemuž, běda, byla propůjčena moc, aby tě políčkoval a řval na tebe ze sprostého chřtánu. To jest on a zde přichází jeho přítel, zvrhlý katecheta Kovář, děvka vévodova. Sperou tě jako kati, tito chrochtající vepři, střez se, Jene Josefe! Paní Marhoulová znala svinstva, jež kněz tropil se zahradnicí, a znala pasáctví Brunculíkovo.« Máme tu v plném rozsahu Vančurovu dikci, jeho slovník, užitý ještě v dalších Vančurových dílech. Můžeme si vzpomenout, jak líčili i jiní autoři svá středoškolská studia (Holeček, Šrámek aj.) a také to nebylo vždy jen lichotivé.

Vančurův katecheta Kovář měl však reálnou předlohu, o níž ani nemusel Vančura vědět všechno. Byl jí katecheta Josef Kolář, narozený v Dráchově u Kamenice nad Lipou (změna z Koláře na Kováře je nápadná!), který se stal vedle svého gymnazijního působení také vychovatelem arcivévodových dětí na Konopišti. Tento Kolář se zasloužil o povzbuzení národních snah v Kamenici nad Lipou (nedaleko je právě Dráchov; v době, kdy František Palacký sestavoval svůj Popis království Českého na panství Jakuba Rudolfa, svobodného pána z Geymüller, měl 20 domů a 183 obyvatel). Josef Kolář využíval kontaktů na arcivévodovu rodinu i na návštěvy mnoha cizích hostů na Konopišti, a nashromáždil velké množství dárků od návštěvníků arcivévodova »dvora«. Není snad proto ani divu, že pojal úmysl tuto sbírku věnovat městu Kamenice nad Lipou jako svůj příspěvek při založení městského muzea. O to usilovali někteří lipovokameničtí kulturní pracovníci již od konce 19. století (Jakub Alois Jindra a mnozí další). A ačkoli v okolí Kamenice nad Lipou, hlavně jako ohlas velké Národopisné výstavy v Praze, taková muzea vznikala, v Kamenici nad Lipou samotné muzeum bylo otevřeno až v r. 1942. Nejprve se nacházelo v budově radnice, pak v Palackého ulici, kde muzejní expozice vydržely až do privatizace po r. 1989. Nyní je toto muzeum v zámku, kde po r. 1945 byla Dětská ozdravovna a nyní se ve většině jeho prostor nachází depozitář pražského Národopisného muzea. Kolářova numismatická sbírka byla po druhé světové válce odborně zpracována numismatikem Stanislavem Veselým. Josef Kolář se také stal mecenášem kamenicko-lipanské mateřské školy.

Odsudek Vančurův je možno chápat i jako autorovu licenci, je ukázkou vnímání středoškolských profesorů. Vančura pokračoval ovšem i dále a sděluje, jak Jan Josef, studující, se bál i svého jména. »Kdykoliv je některý učitel vyslovil, snesl se na něho příval hanby. Mohl uměti všechno a neuměl nic. Toto dvojí vědomí učinilo z něho darebáka a strašpytla«, píše Vančura.

Ke gymnazijním studiím se vracel ovšem i Karel Nový, a to nejen ve velkých literárních dílech, ale i ve vzpomínkách (V krajině dětství, 1960). Karel Nový poznal dobové podmínky, neboť byl z těch, »kdož vyrůstali chudě a vědí, jak chutná chléb cihlářů, kameníků, chalupníčků i městských proletářů«.