Číslo 23/2019 - 19. června 2019
Pařížská rozjímání
LUDVÍK DIVIŠ
V posledních týdnech se hlavní město Francie vrátilo na titulní stránky novin – a vrátilo se i do mých vzpomínek. Je tomu už víc než deset let, co sladká Paříž bývala pravidelnou přestupní stanicí mých tehdejších výprav; propadl jsem tehdy zcela toulání s baťohem. Jedno- až dvoudenní zastávky bývaly vyplněny kulturou. Prolezli jsme kdejakou galerii (z Musée d’Orsay mě museli odvléci málem násilím) a po zbytek času jsme brouzdali městem ve stopách slavných spisovatelů a jejich oblíbených postav. Seznam byl dlouhý: I. Bunin, E. Hemingway, V. Hugo… O své dojmy z jednoho půvabného literárního dílka, jehož děj se také odehrál sous le ciel de Paris, bych se tu s vámi teď chtěl podělit i já. Vezmu to ale malou oklikou přes historický exkurs.
Kontinuita kulturních hodnot
STANISLAVA KUČEROVÁ
Náš evropský kontinent se na sociokulturní mapě světa utvářel zpočátku živelně jako životní prostor obyvatel a jejich pohybu za obživou, za obchodem, za poznáním. Válečné konflikty Evropu rozdělovaly, duchovní kultura, která nezná hranic, ji spojovala. Soubor duchovních hodnot, na kterém se podílely všechny zúčastněné národy, má svou vývojovou kontinuitu. Spojuje a souzní s touhou po mírovém spolubytí lidstva. Jen válečnické aspirace a orientace agresivních skupin mohou tuto kulturní kontinuitu rozbíjet. Zarazilo nás, že naše BIS (Bezpečnostní informační služba) zaútočila právě na kontinuitu paměti národa v partiích, které zřejmě souvisí s aktuálním informačním zadáním. Chtěli bychom zdůraznit, že jen nedostatečné vzdělání dovoluje napadat historické kulturní hodnoty lidstva z hlediska omezených politických zájmů. Chtěli bychom zdůraznit, že nejen „vítěz píše dějiny“, protože i poražení mají své kronikáře. A chtěli bychom zdůraznit, že školní výuka dějin by neměla podléhat okamžitým zájmům toho kterého režimu té které strany a vlády. Měla by být vždycky chápána jako přiblížení kulturního vývoje národa v daném historickém kontextu a v daných sociokulturních podmínkách.
Radši recenze než nekrolog
MILAN BLAHYNKA
Právě ve chvíli, kdy jsem usedal k recenzi na výbor veršů S LÁSKOU (Art Duo, Praha 2018; vybrala a uspořádala PhDr. Jana Skarlantová, frontispis kresba Josefa Velčovského, 90 s.), přišla nejsmutnější zpráva: jeho autor Petr Skarlant na letos zvlášť ledového muže Pankráce 13. května zesnul. Výbor vydala „společnost pro literární a výtvarnou spolupráci ART DUO“ (jejím nákladem vyšla už před deseti lety Skarlantova Alpská symfonie Richarda Strausse), podle tiráže „k životnímu jubileu Petra Skarlanta“, tedy k jeho osmdesátinám (narodil se 22. 2.1939 v Českých Budějovicích).
Pohyb vln, pohyb větru a pohyb sněhu
PETR SKARLANT
Pohyb vln, pohyb větru a pohyb sněhu
Lepší než televizor a než bačkory
je odcestovat k nejbližšímu moři.
Z nížiny vznést se vzhůru na hory;
vrcholky hor, když slunce zapadá, rudě hoří,
Rudoarmějci před našimi okny
STANISLAVA KUČEROVÁ
Delší dobu již musíme brát na vědomí, že existuje vlivná skupina nepřátel ruského národa. Využívá každé příležitosti, aby ho ukazovala ve špatném světle a vyvolávala vůči němu záporné emoce.
Střet zájmů
JIŘÍ JÍROVEC
To je taková zvláštní kategorie vztahů. Podnikatel má zájem, aby předmět jeho podnikání vzkvétal. Jinak by nejen vypadal, ale skutečně byl pitomec. Jsou samozřejmě případy, kdy se podnikatel pominul a podnik vedl zu Grund.
Budou zavírat za hrubky?
JAN KRISTEK
Neustále slyšíme, že jsme rasisté, xenofobové, homofobové, sudetofobové, nacistofobové, islamofobové, že jsme nenávistní a kdovíco ještě. Jednak nic z toho nejsme. A za druhé: fobie je definována jako chorobný, objektivně neodůvodněný strach. Pokud tedy někdo i trpí nějakou fobií, je to nemoc a není možné ho za to diskriminovat. A už vůbec není možné to převracet a tvrdit, že kdo trpí třeba arachnofobií, diskriminuje pavouky, a je třeba ho za to zavřít. Zároveň musí být splněna podmínka, že strach je v daném případě neodůvodněný. A už vůbec nesmí být strach úmyslně vyvoláván objektem fobie – v případě arachnofobie nejde o to, že by pavouci někoho záměrně strašili.
Můj Fuka
EVA FRANTINOVÁ
Každý nosíme v sobě stálou expozici. V naší první třídě visel za sklem obrázek dětí – Josef Čapek. Ještě před tím se na mne pověsil Vladimír Fuka. Maminka mi denně četla z knížky veršů Oldřicha Syrovátky Zatím co ty spíš. Pod každou básničkou nebo vedle ní obrázek. Ten od Vladimíra Fuky.