Číslo 8/2021 - 24. února 2021

PETR ŽANTOVSKÝ

V dobách, když jsem ještě poněkud intenzivněji věřil ve vzdělatelnost generace dnešních dvacátníků, čerstvých maturantů či bakalářů, kteří přicházejí do mých výuk na – dlužno říci: elitní – Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, zahajoval jsem vždy první hodinu výuky předmětu, který se zabývá vztahem ekonomiky, politiky a médií, takovým drobným chytákem: „Přátelé, jistě všichni znáte Velkou francouzskou revoluci.“ Tu patřím na klopící se zraky některých, nu skoro poloviny přítomných. Tak na to jdu jinak: „Učili jste se přece o ní na gymnáziu, ne?“ Občas se ozve nesměle něco ve smyslu „to už je dávno“. Nedám se odradit: „Tak dávno zas ne. Aspoň byste měli znát její ústřední heslo“ –, raději už jim nedám příležitost vklouznout ještě hlouběji do lavice a rovnou pokračuji: „Nu přece liberté, égalité, fraternité.“ A teď to přijde: „Co myslíte, které z těch slov nadělalo nejvíc škod v moderních evropských a možná vůbec světových dějinách?“ Ještě se mi nestalo, alespoň na této fakultě, aby někdo zabodl pomyslné ukazovátko na to slovo prostřední, tedy égalité, rovnost. Dva nebo tři úspěšní prošli těmito intelektuálními mukami, když jsem učil na Slovensku, v Bratislavě. Buď tam mají lepší střední školství, nebo motivovanější studenty, ale nerad zevšeobecňuji. Třeba jsem měl prostě štěstí. Zkrátka a dobře světodějný význam slova „rovnost“, jak se mi zdá, je v generaci těch, co nám zanedlouho budou vládnout, zoufale podceněn, ba neznám.

KAREL SÝS

Francouzský právník a spisovatel F. G. Pitaval si určitě nemyslel, že navzdory své smrti v roce 1743 se stane nesmrtelným svým příjmením.

NORBERT TOMÁŠ

Kdybych nebyl Tomáš jménem Norbert, ale přídomkem Nevěřící, ladil by můj podpis s několika větami o tom, jak pan Petr (Petr, to je skála!) Kamberský pojednal v Chlívku Lidových novin O románu, o Kunderovi. Je to příklad přímo úchvatného krasobruslení zastiňující snad vše, co jeho kolegové dosud dokázali. Pan Kamberský v prvním odstavci si pochvaluje „dobrou tradici“, že „redaktoři, editoři a jiní činovníci nehlasují v anketě Kniha roku, aby ani náhodou nemohli být podezřelí z ovlivňování výsledků ve prospěch svých favoritů“. Jako by nestačilo, že „redaktoři, editoři a jiní činovníci“ si do ankety jakoby „náhodou“ pozvou především a v dostatečném počtu své kamarády, hluboce spřízněné duše, o nichž nepochybují, pro koho budou hlasovat? A už v prvním odstavci se pan Kamberský přiznává, za koho kope (ač jakoby vlastně nerad – to aby si nepohněval obdivovatele Milana Kundery, jichž mezi čtenáři Lidových novin není málo –, ale co chudák měl dělat, když kniha pana Nováka je „coby román a krajně osobitá interpretace zajímavé čtení“). „Když si Chlívek (= pan Kamberský) dával dohromady své hypotetické favority, došel k (prý „překvapivému a krajně nechtěnému“) závěru: musel by jmenovat Kunderu Jana Nováka – ačkoli ho čtení tisícistránkové obžaloby přivádělo svou arogantní sebejistotou o nervy.“

MIROSLAV GROSSMANN

Česká správa sociálního zabezpečení má v Praze podobu Pražské správy sociálního zabezpečení (jak všude uvádí, dále jen „PSSZ“). A právě PSSZ mi poskytla zážitek, o který se chci podělit.

JIŘÍ JÍROVEC

Covid zatím leží jako milosrdná mlha nad zruinovanou českou politickou krajinou. Občas se trochu zvedne, to mlhy dělávají a v takovém okamžiku se odkryje, že nám vládne zloduch. Sám předseda Ústavního soudu Rychetský to řekl na kameru, na tu naši milovanou, veřejnoprávní.

PAVOL JANÍK

Už pred dvomi desaťročiami bol na Slovensku priemerný NOVINÁR rozvedená 40-ročná žena so stredoškolským vzdelaním. Medzičasom sa situácia očividne zhoršila a žurnalistov nahradili PROPAGANDISTI, čo je funkcia nielen v rámci politických strán, ale aj spravodajských služieb. Nie náhodou práve v USA v roku 1938 prijali zákon, ktorý všetkým novinárom, redakciám, spoločenským aktivistom a občianskym združeniam plateným spoza hraníc ukladá povinnosť dať sa zaregistrovať ako ZAHRANIČNÝ AGENT, inak im hrozia trestnoprávne dôsledky a ich kontakty s americkými politikmi sa pokladajú za špionáž.

VÁCLAV FRANC

Když Marie vystupovala z vlaku, připadalo jí, jako by ta důvěrně známá místa svého mládí vůbec nepoznávala, lépe řečeno, jako by je poznávala docela důvěrně, neboť se tady zastavil čas. Dveře k chátrajícímu WC byly vylepšené malůvkami puberťáků, na stěnách různé velikosti kosočtverců a vyškrábaná slova nehodící se do slušné společnosti. Odřené dveře hospody U nádraží byly nedobytné. Jen nějaký cár papíru informoval, že provozovna je mimo provoz, což Marii rozesmálo. Vydala se směrem k návsi. V říjnovém chladném ránu potkala dvě starší ženské, neznala je. Nebo je nepoznala? Nevšímaly si jí. Pomalu došla na náves. Podívala se směrem k bývalé budově JZD. Říkalo se jí Kreml. Po maturitě a mateřských tam dělala v účtárně. Oknem v patře pozorovala cvrkot na návsi. A snila o životě. Chtěla cestovat a oblékat se jako Iveta Bartošová, pořídit si barák a auto. A taky pořádnej kazeťák. Užívat si života.

JARMILA URBÁNKOVÁ

Netoužím

Netoužím utrhnout si modrou růži,

pro jinou marnost dech se úží,

netoužím poznat divukrásné Bálí

mě bláhovější touha pálí,

FRANTIŠEK DOSTÁL

Mysleme si cokoliv o světě okolo nás, ale v každé době se chod země potýkal s všelijakými zákony a předpisy. Zákony se ale měnily, upravovaly a také nedodržovaly. Bývaly rovněž obohacovány o další doplňky a ustanovení. Jednoduše řečeno – byly určeny lidem, aby ti se chovali a počínali si správně. Navíc pomoc lidem poskytovali i státní úředníci. Je jich dost a ti vždy věděli, co a jak ohlídat, aby státní kasa byla vždy plná a zbylo i na odměny.