Číslo 16/2019 - 17. dubna 2019

IVO FENCL

Je to osmdesát let, co českou kotlinu ne poprvé, ale věřme, že naposled takříkajíc pozřelo Německo. Stalo se tak 16. března 1939 ustavením Protektorátu Čechy a Morava, který však lidová tvořivost brzy překřtila:

Neříká se zlodějna,

říká se Protektorát.

Neříká se Protektorát,

říká se protentokrát.

IVAN ČERNÝ

My staršího věku ještě pamatujeme čtení do kapsy – což byly mimořádně populární sešity Rodokapsů, naše dítka vyrostla na edicích „kodovek“, Knižnice odvahy a dobrodružství či Karavany nebo na verneovkách z legendárního nakladatelství dětské knihy Albatros. Naše vnoučata už povětšinou bohužel neznají nejenom Hvízdavého Dana či Posledního Mohykána nebo Tarzana z rodu opů, ale nic jim neříká ani Kapitán Korkorán, Robinson Crusoe nebo třeba Pět neděl v balóně. Ještě tak maximálně otevřou Harryho Potera, u kterého však povětšinou dlouho nevydrží, puzení touhou po vysedávání u počítače. Aktuální je tedy otázka – kam zmizela tzv. dobrodružná literatura?

VÁCLAV PELCMAN

Tak nevím, když odešlu, co píši, jestli to neskončí v redakčním koši. To je samozřejmě úděl všech autorů, kteří si nechtějí nechávat své myšlenky jen pro sebe. Je těch úskalí mnoho: nabídka převyšuje poptávku, nedostatečná kvalita textů, obavy z revolučnosti textů (i v demokracii jsou tabu), ale i takové banální příčiny jako závist, ochrana přátel před nepříznivou kritikou. Je toho daleko víc, co by autora mělo odradit od tak bláhového úsilí proniknout všemi překážkami. Sečtělý autor by měl pak zejména váhat, protože zná jména, i když později slovutných autorů, kteří byli na tom podobně a také jen nemnozí zvítězili. Ale proč to nezkoušet stále znova, až se nějaké to místečko k otisknutí najde (většinou nenajde). Dnes, kdy píše každý kdo má počítač, se toho rodí až k zoufání, ale zdá se, že kvalitního podstatně méně. Kritici si raději vybírají díla, která je možno do úmoru chválit. Klasický názor hlásal, že jen kritika posunuje vývoj kupředu a ke kvalitě, ale kdo je ten, kdo dokáže rozeznat zrno od plev? Zkusím to v případě hodnocení detektivního románu autora již nežijícího Petra Zavadila (1968-2014) ZABILA JSEM aneb Otec Ignác na stopě politického zločinu, spoluautor námětu Štěpán Galbavý (nakladatelství Cosmopolis, 368 str.).

MILAN BLAHYNKA

I kdybych nebyl tak trapně pomalý, jak už jsem, nebyl bych stihl pozvat čtenáře LUKu na výstavu obrazů Dagmar Dorovské, na výstavu v říjnu 2018 otevřenou nejen pacientům, ale i veřejnosti na Žlutém kopci v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. Nevelké jásavě barevné obrázky plné venkovského života Dorovská vystavuje od roku 1985 nejen v galeriích, ale i knihovnách, kulturních střediscích apod. především v městech širšího Brněnska (ale vystavovala i v Polsku).

PAVOL JANÍK

Už neraz som reflektoval nesporné tvorivé zručnosti svetoznámeho autora špionážnych bestsellerov Daniela Silvu a zároveň som poukázal na čoraz výraznejšie nedostatky, stereotypy i priame opakovanie viacerých formulácií a celých pasáží najmä v jeho najnovších dielach, preto v prípade pätnástej knihy o izraelskom agentovi Gabrielovi Allonovi s názvom ANGLICKÝ ŠPIÓN (Slovenský spisovateľ, Bratislava, preklad Alena Redlingerová, zodpovedná redaktorka Katarína Jusková) pokladám za potrebné sústrediť pozornosť na širšie súvislosti úpadku knižnej kultúry nielen v globálnych rozmeroch, ale aj v našom inštitucionálnom prostredí.

MILAN DUŠEK

Andrea Bednářová již dříve v OFTISU Ústí nad Orlicí vydala knihu Pláňava, ve které popisuje bezesporu úchvatný a dojímavý příběh, jenž se odehrává na konci 19. století a začíná utajeným odchodem manželky Františka Pecháčka se dvěma malými dětmi za oceán. Autorka sleduje další život jmenovaného s desetiletou dcerou Mařenkou.

LILIAN AMANN

V čekárně už od časného rána sedělo hodně lidí. Vlastně nešlo o klasickou čekárnu u doktora. Jednalo se totiž o velkou polikliniku a tak ordinace jednotlivých specialistů ústily z dlouhatánské chodby dveřmi do vyšetřoven. Zelené lino vydávalo svůj charakteristický pach po styku s chemickou desinfekcí. To nepřehluší žádné vonné aroma. Bílé lavice s opěradly poskytovaly místo pro tři až čtyři pacienty, ale někde jich sedělo i více. Když přišel nový pacient a nebylo dost místa, trochu se semkli. Jindy, když jim příchozí připadal nesympatický, nebo měl viditelné symptomy nemoci, rozložili se, aby ho snad nenapadlo si přisednout. Za dveřmi to pokaždé dlouho trvalo, snad sestra vařila kafe. Vycházela ven jen sporadicky, ale škvírou ve dveřích jsem tu vůni neomylně zacítila. Možná je tam uvnitř docela útulno. Pak vyřkla zostra něčí jméno, dotyčný člověk vstal a vzápětí ho pohltila ordinace. Často lidé seděli v čekárně celé hodiny, i půl dne. A co jiného tam měli dělat, že? Však je to čekárna – má to v názvu. Usmála jsem se tomu, jen tak pro sebe. V přítmí chodby bez oken šuměly rozhovory pacientů, občas vzlyk dítěte.