KAREL SÝS

Jestliže i slovník cizích slov vám potvrdí, že avantgarda znamená předvoj, průkopnictví, uvěří i nevěřící Tomášové, že kniha PRAHA AVANTGARDNÍ (Literární průvodce metropolí v letech 1918–1938) je jakousi vlaštovkou doby, jež by se měla vrátit na české nebe co nejdříve. Doby, kdy se mnozí sice „nemuseli“, ale dokázali spolu sedět když ne u stejného stolu, tak aspoň v téže kavárně.

Kateřina Piorecká a Karel Piorecký vydali v nakladatelství ACADEMIA (Praha 2014) v edici Průvodce zcela ojedinělé dílo. Praha krok za krokem a na každém kroku překvapení: tady žil, sem chodil, zde popíjel, zde se seznámil s… ten či onen básník, spisovatel, malíř, muzikant…

Fantastická kniha, která je schopna naplnit i okoralé novočeské srdce hrdostí, ba pýchou nad kulturním bohatstvím české metropole, bohatstvím, jež nejen snese srovnání s Paříží, ale předčí ji. Neboť v Paříži stačí se jen nějak tvářit, a ovšem mít taky peníze, odněkud přijet, kde hoří půda pod nohama, a jste na týden, na měsíc, na rok a jen opravdu zřídka navždycky slavný. Navíc vám vaši Pařížané stejně nerozumí, ale stačí, že jste aspoň nějak jinačí.

V Čechách je ovšem básníků jak naseto, konkurence veliká, takže český básník hrající 2. ligu, neřkuli okresní přebor, by byl v jiných zemích nominován do národního mužstva. Ostatně do Prahy se vydávali géniové i grafomani ze zapadlých vísek, ba i z lesních a lučních samot.

Praha však neodpouští jinakost, na to je ještě příliš malá, a na Slavín může člověk kandidovat leda po smrti.

Naštěstí mezní rok publikace je natolik vzdálen dnešku, že už lze psát stylem padni komu padni. Aspoň předmětná kniha je toho příkladem, bohužel prvním. Ne že by písaři i pisálkové v dnešních literárních dějinách, přehledech a seznamech opomínali uvést toho či onoho předválečného či – běda – poválečného ideového hříšníka, ale neopomenou ho ani opatřit dehonestující nálepkou. Není divu, v Čechách působí na hlavu nejvyšší počet nejen filatelistů, ale i filumenistů, což jsou sběratelé zápalkových nálepek. A protože sirky občas dojdou, olípají kdeco a kdekoho.

Jít touto knihou stránku za stránkou by bylo jako jít Prahou ulici za ulicí a dům za domem a na každé stránce se zastavit a popisovat, co vidíme nebo co bychom mohli vidět, kdyby nezapůsobil zub času. O to se však jistě postarají čtenáři sami. A mělo by jich být co nejvíc, Praha – i literární – si těch pár korun zaslouží. No, ono to není pár korun, ale kniha je obsažná!

Jen bych poopravil údaj v kapitolce věnované Išovi Krejčímu: Jaroslav Ježek nechodil hrát v Písku na zastávce do čekárny, nýbrž do sousední hospody. Ještě za mých studentských let tam nad prastarým pianem visela tabulka s nápisem: „Zde Jaroslav Ježek složil Bugatti-step.“

(V Písku na přírodní plovárně u Čertovky složil i tango Mercedes.)

Zvláštní, nečekaný je však fakt, že skoro z každé druhé stránky na nás hledí Nezval. A to je bohužel avantgardní. Vždyť Čechům trvalo třicet let, než obnovili festival Nezvalovu Třebíč, a pořád se najde dost šmoků, co po největším českém básníkovi plivou, anebo si na něm aspoň přihřejou svou smrdutou šlichtu. Je totiž třeba dodat, že Nezval v knize vystupuje v celé své velikosti, nepopliván a neostouzen. Vždyť kdo nečte Nezvala, není Čech!

Kapitolou samou pro sebe je obrazová výzdoba, fotografie, ale i barevné reprodukce obrazů, ilustrací, kreseb, plakátů, knižních obálek. Jen shromáždit je byla práce pro titány.

Leč dosti chvály! Žel, už letmý pohled na českou literární, ale i společenskou scénu ukáže, že jedna vlaštovička jaro nepřivolala. Třeba přiletí s příštím pražským jarem?