MILAN MATOUŠ

V červenci mi bude sedmaosmdesát. Moji generaci připravila válka o dětství.

Nezačalo to okupací, ale mnohem dřív. Sotva se stal v Německu kancléřem Hitler, vědělo se, že se to týká i nás. V Mein Kampfu psal, že Německo potřebuje Lebensraum – životní prostor a my jsme byli první na ráně. Spolu s Polskem. Tam lezl Němcům do řiti ministr zahraničí Beck, ale nepomohlo to.

Tomu všemu jsme jako děti nerozuměly, ale že má být válka s Němci a že jí vyhrajeme, to jsme chápali. Místo „na čeťáky a na zloděje“ jsme si hráli na československé vojáky a na „Němčoury“. Tím druhým nechtěl nikdo být a tak jsme vždycky snadno zvítězili. Vyměňovali jsme si obrázky našich zbraní a vojsk, všichni jsme znali leteckého akrobata kapitána Nováka, který později padl v bitvě o Anglii. Měli jsme hrací karty s obrázky naší armády. Jak vypadal „Černý Petr“ si nevzpomínám.

To byla hra. Pak přišel život. Žil jsem na samotě na západ od Vodňan a naším okresním městem byly Prachatice. S nástupem Hitlera v Německu začali skopčáci v pohraničí – ani Němci, ani Češi, něco mezi tím – nosit bílé punčochy, kraťasy s padacím mostem, klobouky s jezevčí štětkou a zvedat pravici k árijskému pozdravu. Na parádách řečnil Konrád Henlain a v takový den bylo pro Čecha o strach v Prachaticích se objevit. Naši četníci a policajti měli hlavně strach, aby Němce „neprovokovali“. „Neprovokovat“ bylo hlavní heslo. Naivní iluze, že se fašismus dá uchlácholit.

V duchu toho hesla jsem dostal ve třetí třídě zápis do třídní knihy – trest. Přišel do třídy německý chlapec a paní učitelka ho posadila za mne. Chtěl jsem se mu pochlubit, jak umím německy a řekl jsem mu slovo „Köze“. Nevím, kde jsem to pochytil a co to znamená a Němčourek na mne také hleděl vyjeveně. Našel se žalobníček: „Prosím, pani učitelko, Matouš říká tomu Němci, že je koza.“ Marně jsem se bránil. Němce nesmíme provokovat. Pani učitelka se zděsila a já si nesl do života pocit křivdy.

To byly pořád ještě maličkosti.

První skutečné rány jsem dostal, když mi bylo deset let. O čtrnáct let starší sestra se nevrátila večer domů z lesní procházky. Šli jsme ji s maminkou přes vývraty v hlubokém sněhu hledat. Vrazil jsem první do lesního srubu, ležela bokem na prkenné pryčně. „Liduško!“ a v tom jsem spatřil kaluž krve a revolver. Jak jsem se dostal domů, nevím.

Ještě jsme se z rodinné tragédie nevzpamatovali a přišla pohroma horší, tentokrát na celý národ.

Čekali jsme na zastávce, táta jel do práce, já do školy. Psí počasí, jaké se už na půli března nepatří. Zima, těžké olověné mraky že bys je rukou dosáhl, vánice mokrého sněhu. A vlak nejede a nejede. Zpoždění půl hodiny, hodinu, když mu v horách Šumavy sníh zasypal koleje, to nebylo nic výjimečného, ale dnes už to byly dvě hodiny, tři hodiny.

Konečně. V lese Korázu se ozval hukot. Ale nějaký divný. A vláček nepískal, jak měl ve zvyku. Tu se to z mlhavého pološera vynořilo. Nákladní auta s šedivými postavami v přilbách, vyhrnuté límce, pušky mezi koleny.

„Němci!“ vydechl táta. Tohle slovo spojené s hrůzou mi utkvělo na celý život. Pan Sýkora na Pražáku se v zoufalství řítil vesnicí se sekerou. Sousedé ho zadrželi: „Neblázni, copak je zastavíš?“

Příští den jsem šel do školy. To už se vědělo, že sebrali Kindla a Brože, komunistické vedoucí. Němci se rozptýlili po městě a skupovali kde co. Marka platila deset korun a tak žrali, až se jim dělaly boule za ušima a posílali Gertrůdám štočky látek a boty za dvě tři marky – za to by na ně ještě včera doma obchodník ani nevyplázl jazyk.

Mezi školou a kostelem kouřila polní kuchyně a vařil se guláš. Děti očumovaly a kuchaři jim v cínovaných „ešusech“ nabídli. Většina se otočila, ale pár hlupáčků se dalo nalákat – a fotoaparát reportéra v myší šedi cvakal. Němečtí vojáci krmí hladové české děti.

Náš život se měnil. Z učebnic jsme trhali stránky s obrázkem prezidenta, státním znakem, článkem o legiích. Obraz T. G. Masaryka z čelné stěny vlevo od kříže musel dolů a zbyla po něm jen světlá skvrna. V atlase jsme museli nad Československo napsat: „Historická mapa.“ Stejně to nepomohlo a brzy jsme se o naší zemi přestali učit vůbec a probírali jen Říši Velkoněmeckou. Oblíbeného učitele tělocviku Prokopa, který s námi hrál fotbal a byl cvičitelem Sokola, sebrali. Po chodbách se plížil a poslouchal za dveřmi nový pan okresní školní inspektor, který měl ve druhém poschodí kancelář. Do včerejška to byl Čech, ale dnes už pochopil, že patří k pravé árijské rase a národu německému.

Dole pod školou, „Na kozím rynečku“, jak se tam říkalo, bydlel kominík – jméno už si nevzpomenu. Dlouho nemohli mít děti a pak se jim narodil chlapec. Hoch se výborně učil a dělal rodičům radost. Nebyli bohatí, ale dali ho studovat práva. Sotva začal, přišel 17. listopad a odvezli ho do koncentračního tábora. Po pár měsících dostali rodiče zprávu, že zemřel „na zápal plic“ a mohou za takový a takový poplatek dostat urnu s popelem.

Chodil jsem do sekundy reálky se Stáňou Kodádků. Její tatínek byl ředitelem školy, představitel místní inteligence. Míval slavnostní projev 28. října. Ráno se s ním a s maminkou Stáňa rozloučila a odpoledne z radia uslyšela, že tatínek a maminka byli popraveni jako nepřátelé Říše.

Pan Fridrich, obchodník se smíšeným zbožím, funkcionář Sokola, se změnil ve Friedricha, jeho paní si oblékla dirndl s hlubokým výstřihem a jejich Jirka, nyní Henry, který s námi nedávno trampoval, oblékl kraťasy a hnědou košili Hitlerjugend. Za čas z něho byl oficír SS. Že po osvobození odsoudili Fridricha na doživotí a nepřišel o krk, za to mohl děkovat jen tomu, že popravení, které udával, mluvit nemohli. Paní, která byla zlým duchem rodiny i města se oběsila. Zda v dirndlu nebo bez něj, nevím. Henryho honili porevoluční „partyzáni“ po okolí, ale někdo z příbuzenstva ho patrně schoval. V šedesátých letech navštívil Vodňany jako bohatý pan továrník s francouzským státním občanstvím.

Mého tátu Němci vyhodili z místa lesního, protože měl mámu Rakušanku a odmítl se hlásit k německé národnosti. Bylo mu 53 let a penzijní ústav ho neuznal. Jak se s mámou do konce války živili, je mi záhadou. Střídali bydliště, kde byla jaká prázdná chalupa. Skončili ve starém schwarzenberském ovčíně nad Chelčicemi. Já jsem v té době pracoval jako dřevař v píseckých lesích Na Flekačkách.

Poslední týden v dubnu a první v květnu 1945 bylo překrásné počasí, protiklad nečasu v devětatřicátém. Jako by příroda cítila a prožívala osud s námi. Ležel jsem v lesíku nad chalupou, opaloval se a učil rusky.

Zašel jsem domů, táta s mámou ucho na rádiu. „Poď si poslechnout, něco se děje.“ Z přijímače zazníval sokolský pochod, který jsme celou válku neslyšeli a mezi tím rusky a anglicky: „Pošlítě nám tanky a samoljoty, Němci bombardujut Prágu…“ Asi to pletu, ale tak mi to po sedmdesáti letech zní v paměti. „Attention, attention“ a něco anglicky, ale tomu jsem ještě tenkrát nerozuměl.

Utíkal jsem do Vodňan. Tam už bylo náměstí nabité lidmi. Měří čtvereční kilometr a tak se jich tam vešlo hodně. Dostal jsem se jen pár kroků za kostel, když přijel americký džip s namontovaným kulometem. Lidé se tlačili vojáky objímat, někdo přinášel z hospody „Pod věží“ sklenice piva. Ale Američané neměli na vítání a hoštění čas. Z auta nevystoupili, jen jeden rozložil na koleně mapu a dal nám německy několik otázek. Kdo má město v rukou, kdo velí, zda jsou tu Němci či jak jsou daleko a kterým směrem. Něco si poznamenal do mapy. Džíp se otočil a odjel zpátky na Strakonice.

Láďa Křížek sebral tátovo škodovku, naložil do ní chlapů, kolik se vešlo a jeli za džípem. Budou přinášet zprávu, jak se Američané blíží. Někdo přišel na nápad, vyložit jim cestu nacistickými prapory s hákovým křížem. Každý dům takový prapor musel mít. Městský rozhlas výzvu ohlásil a za chvíli na obrubě kašny ležela červená hromada. To už v ulicích zářily jasné červenomodrobílé československé vlajky. Kde je měli lidé šest let schované, bůh suď, ale teď vlály čistě vyprané a vyžehlené.

V tom se ozvala střelba. Na náměstí vjel černý mercedes se sklopenou střechou, v něm Němci v přilbách se samopaly. Cestou stříleli do oken s československými vlajkami. Když projížděli kolem kašny, zahlédli nacistické fangle. Oficír s pistolí v ruce vyskočil, popadl prapory, hodil je do vozu a odjeli. Náměstí bylo plné lidí, ale nikdo se jim neodvážil postavit. Být to o pár dní později, lidé by je roztrhali holýma rukama. Teď ještě byli pod dojmem šesti let otroctví. Jen jeden kolaborant se na Němce rozběhl, aby pět minut po dvanácté demonstroval vlastenectví. Lidé mu zastoupili cestu a hlasitě řekli a ručně doložili, co si myslí o jeho opožděném patriotismu.

Na příchod americké armády jsme čekali řadu dní marně. Zatím četníci, policajti, rychle upečení „partyzáni“ a „národní gardisté“ pochytali místní Němce a kolaboranty a napěchovali je do dvou cel v budově soudu. Podle výzvy rádia se vytvořil a ujal vlády národní výbor. Ozbrojené hlídky zaujaly postavení na výpadovkách.

Následující den se situace obrátila. Z kopců nad Čičenicemi do vodňanské kotliny sjížděly kolony německých tanků, samohybných děl, pancéřových vozů, kanonů, aut, motocyklů. Hlídka před městem proti nim párkrát vystřelila. Zabili pana Růžičku, který má na nádraží pamětní desku. Znejistěli a zastavili. Bokem do polí vyjel tank a motocykly do něj svážely náruče lejster. Pak ocelovou obludu polili benzinem a zapálili. Do večera v ní praskaly granáty a létaly z ní ohnivé rakety.

Kolony se daly znovu do pohybu a projížděly dlouhé hodiny na západ do Prachatic vzdát se Američanům. Sovětů se báli jako čert kříže; byli si vědomi, jaká zvěrstva ve Svazu napáchali.

Míjeli budovu soudu, kde na ně zpoza mříží mávali a volali o pomoc jejich soukmenovci. Kašlali na ně a spěchali zachránit vlastní kůži.

Konečně do Vodňan přišli osvoboditelé. Rudá armáda dorazila pěším pochodem z Budějovic, už zase Českých. Sověti, někteří skoro děti, se objímali s našinci, půjčovali si jízdní kola a proháněli se okolo náměstí. Starší seděli s námi na lavičkách a bavili jsme se. Oni rusky, my po našem, obojí rukama a oči dopověděly.

Do Chelčic přijeli týž den Američané. Večer byla v Chelčicích v hospodě u Křenků tancovačka – to bylo v minulých letech zakázané – jak se mohli Češi veselit, když němečtí hrdinové na frontách krváceli. Teď tu tančili družně s námi Rusové i Američané. Některá děvčata dokázala vyběhnout na zdravý vzduch s jedněmi i druhými.

V těch dnech jsme měli osvoboditele stejně rádi, ať to byli nažehlení, pečlivě učesaní a vodou po holení vonící Američané, nebo z fronty oválení Rusové ve vybledlých gymnasťorkách a sešlapaných holinkách.

Někde na vysoko postaveném stole se čára dotyku zarovnávala a v našem městě se vojska několikrát vystřídala. Nakonec jsme zůstali pod Američany a kilometr od města na sever a na jih už bylo pásmo sovětské. Když jsem jezdil do Písku do lesnické školy, projížděl jsem přes americkou a sovětskou zástavu.

Američané k nám přišli v zimní výstroji a najaře se převlékali do letní. Všechno sotva obnošené oblečení i docela netknuté za skladů navozili za městem na hromadu. Představitelé národního výboru žádali velitele, aby věci neničili, že pro naše lidi po šesti letech okupace a války je každý hadřík dobrý. „Brzy přijdou naše firmy a budete si moci koupit, co budete chtít,“odpověděl. Hromadu nechal polít benzinem a zapálit. Postavil k ní stráž, aby lidé ohořelé zbytky nevyhrabávali.

Na protější straně města k Újezdu měli velké skladiště trofejí po Němcích Sověti. Auta, motocykly, jízdní kola a plátěný hangár plný pracovních nástrojů, kancelářského vybavení a kdoví čeho ještě. Tam také obcházela stráž se samopalem, ale lidem poradila, kde co najdou. Nejbohatší sedlák z Chelčic, který to nejméně potřeboval, si odvezl dva vozy pneumatik. Náš soused cosi, co vypadalo draze a lákavě, ale nevěděl, k čemu to je. Ukázalo se, že to bylo zbrusu nové zařízení do zubní ordinace.