RADOVAN RYBÁK

I.

Kuba je naducaný obláček něhy zavěšený na obloze a naplněný přehršlí sytých barev, které jsou podmalovány tak jemnými odstíny smějících se mráčků, s kterými se Evropan ve svém životě prostě jen tak nesetkal. Měl by být i proto pokorný a zvídavý v objevování laskavých světel, které mu můžou pomoci ozřejmit bílá místa na jeho ach tak přesných dálničních mapách, vedoucích však do šedi opuštěných a mnohdy zbytečným zbožím naplněných motorestů, tvořících hustou dopravní síť, lemovanou studenými železnými svodidly, jednoduše mířícími do nudy zaťatých a hustou mlhou zahalených životů v takzvaném konzumu.

Nejenom zahalených, ale také zabalených, a to do neforemně velkého dárkového koše, kde je všechno to, co se dá sníst a vypít, dokonce i dárkový poukaz tam někde mezi konzervami plných sardinek a decentní lahvinkou vína leží, a za něj je možno si koupit další, do lesklého obalu zabalené košíky konzumu. A když prý budeme mít štěstí, tak i dva košíky v ceně jednoho. Této ideologii plného břicha za každou cenu, doprovázenou všudypřítomnou prázdnotou a mlaskáním, se říká v takzvaně civilizovaném světě štěstí. I proto mám rád ony baculaté obláčky něhy a laskavé mráčky, s kterými s vervou a rád pluji oblohou.

Je to dobrodružná pouť, na které ovšemže nehrozí ukamenování reklamami, přejedení se gumovými medvídky, ale také nehrozí prožití života v prázdnotě každodenních jízd s plným nákupním košíkem v hypermarketech, kde je možnost si mezi veledůležitými hlášeními, která pokladna je zrovna volná, poslechnout vtíravé věty, že právě toto zboží je nejlepší.

Začíná to totiž již ráno při snídani, kdy neopatrné zavadění o nenápadný knoflík rádia vyšle první dávku agresívních reklam do dne, který vlastně skoro ještě nezačal, pokračuje to cestou do práce, kde má puštěný tranzistor třeba řidič v tramvaji, kterou cestujeme, sledujíce přitom z okna velikánské billboardy, tyčící se všude kam oko dohlédne, nebo i nedohlédne. V novinách, pokud si je koupíte, nebo i jen procházíte kolem trafik plných brilantních titulků, jsou další vábničky tklivých obchodníků, které nečteme mezi řádky, ale pěkně a natvrdo tučným písmem na první stránce. Vykřičníky se nešetří! V práci u počítače masáž pokračuje internetem, kde se servíruje každý den to, co si jako je dobré myslet, no a před večerními zprávami, u kterých je jedno, zda jsou ve veřejnoprávní nebo soukromé televizi, je možné si znovu třeba zajít nakoupit. A vyslechnout si, chtě nebo nechtě, nějakou stupidní masáž, stokrát opakovanou mantru obchodníků, za jejíž fanatismus by se nemusel stydět ani bigotní katolík.

Docela mě nezajímá, co si nějaký Big brother přeje, nebo mi i podvědomě nařizuje, abych si myslel, protože si myslím, co chci. Každopádně je těžké, ne-li nemožné, dlouhodobě tomuto tlaku čelit. Nabízí se mnohá řešení, od pobytu v rozkvetlé zahradě psychiatrické kliniky tam daleko za městem a třeba i ve společnosti milého pana primáře, který sám za večerního soumraku svým pacientům a mnohdy i parťákům v boji jménem život jednoduše přiznává, že blázinec je paradoxně za zdmi nebo plotem ústavu, z kterého sledují onu přírodní scenérii. Další řešení nechávám na fantazii čtenářů této knížky.

Já si za svou cestu, kterou nepovažuji za únik, ale možnost si uvědomit některé z důležitostí, na které mezi dárkovými košíky a komerčními úsměvy prostě není čas, vybral ony naducané obláčky laskavosti, nesoucí se se samozřejmostí sobě vlastní azurovou oblohou Karibiku, z kterých sem tam zaprší, to proto, aby jejich lehoulinká tíže bytí rychleji než kde jinde plula oblohou a ukazovala světu, že to jde i jinak.

II.

Na letiště v Praze jsem docestoval oprýskaným autobusem, který mi připomínal velkou tahací harmoniku, unavenou tím, že se na ni pořád hraje, a kromě svého Loudila, jak jsem již před časem nazval svůj notebook, který po mně každodenně, stále a pořád prostě loudil dozajista smysluplné ťukání do klávesnice, jsem měl s sebou pouze malý zelený batoh, do kterého jsem poskládal pár košil, tři trička a dalších pár nezbytností, čímž mám na mysli mobilní nabíječku a fotoaparát. Žádnými velkými kufry ani dalšími zbytečnostmi jsem neráčil obláčky laskavé něhy, kam jsem s radostí v srdci mířil, zatěžovat, brzdit a unavovat.

Z mých předchozích návštěv obláčků jsem již věděl, že tam, kde svítí téměř po celý den slunce a kde vzduch je prosycen solí a vlhkostí oceánu, člověk k životu příliš nepotřebuje. Krátké kalhoty, sandály a plavky, to jsou ony nezbytnosti. Poté to chce už jen mít oči a srdce dokořán! Žádný konzum v tom nikomu bránit nebude. Jen nádherné ženy, mulatky, míšenky, černošky i bělošky mi již právě tam působí silnou nesoustředěnost! Jsou tolik smyslné, že jenom pohled na jejich noblesní způsob chůze kdekoliv na promenádě je pro mě dost nebezpečný, neboť přestávám sledovat nerovnosti chodníku a sem tam z té krásy padám doslova na ústa, v letu chytaje své rozverně upadnuvší brýle. I dnes se mi to povedlo a sličné kokety dostávaly záchvaty smíchu, když poznaly, že díky obdivu k nim jsem schopen se klidně přizabít. Jsou však tak milé, že neohlédnout se za nimi rovná se hříchu. A ony to zjevně potřebují, aby se za nimi muži otáčeli, vždyť to ony všemi barvami hrající i zářící slečny a dámy vlastně vyžadují. Běda, kdyby se muž na ulici za nimi neotočil, to by je pořádně vyvedlo z míry a hodiny by se vystavovaly o samotě před zrcadlem a přemýšlely by nad svými případnými tělesnými nedostatky.

Tahle traumata jsem jim já nezpůsoboval. Naopak, hnal jsem jejich sebevědomí strmě nahoru a do takových otáček, že temperament slečen a dam kypěl rozkvětem, klokotal a bublal vzrušením, sem tam syčel rozkoší, a neobyčejnou noblesou ve způsobu chování mezi mužem a ženou jsem dodával výrazný přesah již tak smysluplně silným zážitkům.