FRANTIŠEK DOSTÁL

Před nedávnem bylo možné vyslechnout hodně slavnostních projevů s mnoha pronášenými slovy u příležitosti kulatého výročí ukončení 2. světové války. U mne, jako starého člověka, ale spíše převažují po celá léta nemizející obrazy, u nichž jsem byl jako malý kluk. Datum ukončení války je všem jasné, ale mě ta tehdejší hrůza navštěvuje bez ohledu na den zrovna vepsaný v kalendáři. Jako šestiletý človíček navštěvující rozvrzanou lavici ve velké školní budově, do níž ale přistála bomba, jsem druhý den už nemusel do školy…

Vím, že dohoda o konci válečného běsnění byla tehdy podepsána zbylými generály v květnu 1945, ale stejně si ještě dlouho poté mnozí válečníci nedali říct a zabíjeli dál. Vždyť po pár měsících dopadly dnes poněkud již zastaralé atomové bomby na mnoho školních budov ve dvou městech daleko od nás. Bomby měly na svědomí desetitisíce mrtvých lidí a další si na smrt posečkali jen několik dalších dní.

Letošní kulaté výročí ukončení nejpitomějšího lidského počínání, vlastně vraždění, si vždy připomínám, když v nějaké naší vesnici či městě míjím památníčky zesnulých lidí v čase 1. světové války, k nimž přibyla jména zastřelených či umučených v následující válce. U srdce, byť nedávno vyspraveného, cítím alespoň hřejivý pocit, pomáhající mi překonávat navyšující se lidskou hloupost, co má svět přivést k užití atomových bomb už jiné generace. Myslím, že pak už by vůbec nikdo neměl možnost spatřit květy šeříku dopadající na vojenské vozy našich osvoboditelů. Nedělám rozdílu mezi těmi, jichž u nás padlo na sto padesát tisíc, anebo jen asi sto dvacet na západě Čech. Zbytečná smrt každičkého, i pro mne neznámého člověka, je otřesnou skutečností, i když jsem zase tolik mrtvých nespatřil.

Takže já si ukončení války připomínám i několikrát v průběhu jednoho roku. Bez povelů a čestných výstřelů. V květnu 2015 jsem postál u nejednoho pomníčku, ale vůbec poprvé se tak stalo v Panenském Týnci. Na památník obětem z prvního světového válečného střetu byla tu připojena jména šesti mučedníků z druhého světového vraždění. Vzpomněl jsem si ale najednou také na svého učitele dějepisu, který mi už kdysi dávno sdělil, že zdejší městečko je spojeno také se jménem jednoho pána z blízkého Žerotína. Ten byl ale členem družiny českého krále Jana Lucemburského a byl prý nejlepším bojovníkem v době svého žití, takže už kdysi na válečném poli umírali lidé.

Bohužel člověk pořád nějak váhá, a jako by snad ani netoužil tohle vraždění zastavit. Škoda převeliká. Bylo vysloveno hodně slov u příležitosti kulatého výročí ukončení druhého světového válečného běsnění. Ještě kdyby tak slova dokázala zastavit lidskou hloupost.