MILAN BLAHYNKA

Na ostravskou premiéru „politicko-satirického muzikálu, ve kterém se pozná každá strana“ a který napsal Jiří Žáček, zhudebnil Zdeněk Merta, na PTÁKOVINY PODLE ARISTOFANA (Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Jiřího Myrona ve spolupráci s Městským divadlem Brno 30. dubna 2015, režie Petr Gazdík, původní scénická a režijní koncepce Stanislav Moša) jsem se vydal, abych konečně uviděl dílo, jež mělo premiéru v Praze už 15. 6. 1989 na Nové scéně Národního divadla; tehdy jsem si cestu na představení odložil až na podzim, dostal lístky na neděli 19. listopadu a nehrálo se, byla už stávka; v prosinci byl muzikál z repertoáru stažen, protože (jak letos napsal do LUKu autor a jak je to přetištěno v Ptákovinách vydaných k ostravské inscenaci, „údajně proto, že ji publikum vnímá jako parodii sametové revoluce“, ačkoli pokusy o vyřazení hry, na kterou lidé chodili „jako na parodii reálného socialismu“, byly už před listopadem 1989, ale Národní divadlo je odvrátilo.

Co na ní vadilo jak před Listopadem, tak po něm a vlastně až do roku 2010, kdy se Moša odvážil ji uvést v Brně? Co může tak vadit na muzikálové adaptaci Ptáků, které autor prvního českého překladu Ferdinand Stiebitz nazval „nejbásničtějším výtvorem Aristofanovým“, jehož „vtip, zřídka do hrubosti zacházející, mile polehtává, aniž kde příliš bolestně zraňuje“? Žáček pro svou adaptaci sáhl po novějším překladu Václava Renče (vyšel, snad se nemýlím, jen jako rozmnoženina agentury DILIA, 1969). Renč počeštil jména dvojice aténských vykuků, kteří se vetřeli do ptačí říše a zmocnili se v ní vlády, Euelpida a Pisthetaira, na Doufaliona a Primabracha, i další postavy, z Basileie se stala Vladana, „moc pěkná šťabajzna“ (u Stiebitze „krásná děva královská“), z barbarských bohů Triballů se u něho stali „Votani, Peruni a tak“, z Kukumrakohradu udělal Mrakoptakohrad – a na tomto základě Jiří Žáček rozehrál svou féerii, Prométheovi z konce hry dal slovo i na jejím začátku a zvýznamnil jeho roli, ironické narážky na aténské poměry nahradil narážkami na poměry u nás v posledních letech před Listopadem.

Text z roku 1989 nemám, ale pro inscenaci v našem desítiletí došlo evidentně k další aktualizaci: „Taková země nikde není, /…/, ba ani na seychelském pobřeží!“ Byla Supova poznámka „Ta demokracie se nám vymkla z ruky / Skončí to u rvaček a u hádek“ anebo Prométheova řeč k publiku „Staří se tváří jako nové, / což mění leda kolorit. / Vždycky se najdou vyžírkové / a usadí se u koryt“ už ve znění z jara 1989? Záleží na tom? Vyžírkové byli, jsou a žel vždy budou; dáme-li si to líbit.

Náhodou jsem na premiéře v Ostravě měl strategicky šťastné sedadlo s výhledem na jeviště i do hlediště. O jevišti (neznaje, jak se tam hraje jindy) nemohu říci víc, než že režisér Gazdík Primabracha, Roman Harok Doufaliona, Libor Olma Dudka, Barbora Remišová Koňadru, Jarmila Hašková Slepici, Juraj Čiernik Prométhea, Advokáta a Tlučhubu, Vendula Nováková Kukačku a Nevěstku a také většina ostatních hrála evidentně s chutí a přesvědčivě. Zato v hledišti jsem viděl při některých narážkách, ať skvěle padnoucích, ať přímo ušitých na stav naší země a její demokracie i smích i kamenné tváře; na premiérách bývají hodnostáři, nevím, kdo je v Ostravě kdo, ale zdálo se mi, že zvlášť hlučně se některým sarkasmům smál leckdo vzhledu potrefeného vašnosty jakoby na důkaz, že se potrefený necítí.

V osudu akceptování i neakceptování Ptákovin se zračí zvlášť jasně a poučně dost zvláštní osud nejen Jiřího Žáčka, ale i nejnadanější, básnicky nejinvenčnější a občansky nejméně konjunkturální části jeho pokolení; toho pokolení, které v podmínkách tvůrčí svobody limitované tu oficiální státní cenzurou, tu cenzurou dokonale zprivatizovanou, vždy vynalézavě bránilo a stále hájí obecně lidské hodnoty života.