VÁCLAV PELCMAN

Mojí hlavní kulturní zálibou byly vždy dějiny, zejména ty nejdávnější (Egypt, Mezopotámie, Čína, Řecko, Řím). V případě českých dějin se, žel, nemůžeme pohroužit do dějin příliš daleko do minulosti. Mám samozřejmě na mysli památky písemné nebo jinak výmluvné. Proto mě nemusel ve školách nikdo nutit číst klasika české historické literatury Mistra Aloise Jiráska ani další autory historických děl a románů. Když mi pak, značně později, tchán odkázal knižní vydání Dějiny národu českého z nakladatelství L. Mazáče (6 knih, 1939) od exmistra Františka Palackého (1798-1876), bylo rozhodnuto. Musím přečíst vše, co se dá získat. Nejen odborné publikace, ale i tzv. krásnou literaturu. Proto se dostalo i na zatím poslední dílo z tohoto oboru, knihu ANEŽKA ČESKÁ (All Press, 2014, 292 str.) s podtitulem Cesta lásky a víry hrdé Přemyslovny.

Autorka Hana Parkánová-Whitton se narodila v roce 1950 a měla tedy alespoň čtyřicet let na to, aby nasála sociální cítění doby v období budování socialismu. Když v roce 2009 rozehrála seriál ze života nejméně jedenácti žen, které jsou známy z české historie, měla již za sebou i jiné literární počiny.

Spisovatelka dostala skvělý nápad, jak s malým úsilím využít slavné období českých dějin za vlády Přemyslovců od počátku 13. do 14. století k napsání jakési ságy tohoto rodu. Nezapomněla ani na osobnost krále českého a císaře římského Karla IV.

Druhý dobrý nápad spočívá ve využití života žen pro líčené události. Neboť o těch se v dějinách dozvídáme především jen při příležitosti jejich vyvdání a porodů. Proto líčení jejich života poskytuje, mimo dějinné skutečnosti, i veliký prostor pro fantazii. Ženy byly výhodným prodejním artiklem otců-vladařů, ale i řadových občanů.

Také první dědičný český král Přemysl Otakar I. měl plány, jak rozšířit svou říši a moc tímto způsobem. Dceru z prvního manželství Markétu vyvdal do Dánska (královna Dagmar), dceru z druhého manželství s Konstancií Uherskou, Annu, provdal za Henrika Piastovce. S mladší dcerou Anežkou, a také sestrou svého syna a nástupce krále Václava I., mu jeho záměr nevyšel a to je v podstatě obsahem této knihy. Prvý adept na manžela zemřel dříve, než se mohla za něj Anežka provdat; byl to Konrád, bratr Annina muže. Druhý adept, syn císaře Friedricha Druhého, Jindřich, později odřekl svůj slib, a oženil se s Markétou Babenberskou (dcerou vídeňského vévody Leopolda). Podle autorčina líčení se tak stalo politickými intrikami a také přičiněním samotného císaře, který ji také chtěl za ženu. Po mnoha životních peripetiích skončila, jak to známe z dějin, jako zakladatelka náboženského řádu klarisek (klášter na Františku v Praze) a jako neúnavná ošetřovatelka chudých a nemocných.

Autorka mohla využít zcela obvyklá líčení marné a nepochopené lásky z tzv. ženských románů a politických intrik té doby. Děj je obohacen využitím úryvků osudů, navazující na jiné dějinné události dalších známých žen české historie té doby. Cením si autorky v tom, že nás ušetřila líčení nějakých zázraků (jen nějaké prorocké sny). Její líčení životních osudů Anežky a vůbec lidí té doby vypadá naprosto realisticky, uměřeně a proto přesvědčivě! Pokud tomuto svému přístupu zůstává věrná v ostatních svých dílech, je to rozhodně povzbudivé pro formování nové kvalitní literatury o českých dějinách.

Knihy z knihovny jsou většinou tam, kde je jejich správné místo, tj. mezi čtenáři. Zřejmě vzbuzují jejich sympatie a to je v tomto případě, na místě, na rozdíl od mnohých autorů, zejména historiků (s tituly před i za jménem), kteří se snaží vytvářet nové pohledy na naše dějiny podle přání politiků. Je jistě dobré nevytvářet nějaké idealistické pohledy na život našich předků, ale rozhodně je záslužné objevovat a chválit vše, za co se nemusíme stydět zejména z doby, kdy český národ stál v popředí evropských dějin.