MAREK ŘEZANKA

Na stránkách resortu vnitra se lze v rubrice Informační servis dočíst, že takzvané extremistické scéně v současnosti vévodí „antisystémové hnutí“, které ani nemá speciální název. Je alarmující, že jako hrozba se již neobjevují otevřené projevy fašismu, například Bandera party či propagace nacistických symbolů, jakými jsou například černé slunce či vlčí hák.

MILAN BLAHYNKA

Miloš Štědroň (ročník 1942), pro něhož Jiří Kamen ve své knize rozhovorů s ním zvolil název Bandita pro brněnskou baladu, má za to, že „brněnská bohéma je fikce“, neboť „je to skupinový postoj tak pěti lidí, kteří se znali,“ a dalších, „ale těch pět tvořilo „tvrdé jádro“ – a že on, Miloš Štědroň, „nepatřil mezi ně“, pouze „se jen tak motal kolem nich“ a v době, kdy vedl Malé divadlo hudby a poezie, jim dal šanci se předvést veřejnosti. BANDITA PRO BRNĚNSKOU BALADU, Miloš Štědroň – skladatel a muzikolog o divadle Husa na provázku, humoru, hudbě a svém životě (Mladá fronta, Praha 2023, 264 s.; bohatá šestnáctistránková obrazová příloha s 26 snímky a reprodukcemi dokumentů; obálka Kamily Flonerové s použitím fotografie Jana Cágy, grafická úprava Pavel Kadlec) je kniha, která představuje Miloše Štědroně jako výjimečnou tvůrčí osobnost prezentující se však v mnohém jako bohém s mnoha vazbami na brněnskou bohému, jeden z plodů béčkového postavení českého Brna vůči někdy povýšenecké Praze, podobně jako postavení Brna německého vůči Vídni. Dvojí béčkové postavení nemělo a nemá jen stinné stránky; byla a je to i výzva k soutěži, která přinesla už pozoruhodné hodnoty v architektuře, výtvarném umění, hudbě i slovesnosti.

FRANTIŠEK UHER

Charakteristickým tradičním úkazem české poezie jsou básnické sborníky. Potvrzuje to ohlédnutí do starých dobrých časů, kdy se psaná slova, potažmo slova básníků, těšila nejen obecné pozornosti, ale především vážnosti. Nejeden verš, nejedna věta se vryla do lidských pamětí s trvalou a dědičnou platností. Účelnost sborníků procházela změnami, vydávala je nakladatelství, doprovázely různé odběratelské vazby, z nejrůznějších (i neliterárních) příčin nahrazovaly prvotiny. Což platí doposud.

Socialista Mike Phipps představuje knihu Vincenta Bevinse If We Burn: The Mass Protest Decade and the Missing Revolution, (Kdybychom hořeli: Dekáda masových demonstrací a ztracená revoluce). Vydalo Wildfire. Headline Publishing Group Ltd., Londýn

IVO FENCL

Takové nejsou. Nezodpověditelných otázek není. Na každou otázku je odpověď: nepravdivá, nebo pravdivá. Nebo něco mezi tím. Přesto se možná dá říct, že bude nezodpověditelné tohle: „Kde končí vesmír?“

LADISLAVA CHATEAU

Ve čtvrtek 14. března 1844 se francouzští čtenáři časopisu Siècle poprvé setkali s d‘Artagnanem, Athosem, Porthosem a Aramisem. Ten den vyšla ve Francii první část románu na pokračování s názvem Tři mušketýři Alexandra Dumase, spisovatele a novináře. Hned téhož roku se román dočkal i knižního vydání. Úspěch byl fenomenální. Dumas byl mistrem ve volbě látky i tematiky. Nerekonstruoval minulost, vytvořil iluzi, příběh, v němž spojil malé osudy s velkými historickými zvraty a událostmi. Od té doby se Tři mušketýři dočkali bezpočtu knižních reedic, překladů, kreslených seriálů i filmových zpracování; v roce 1911 vznikl němý francouzský film, který natočila režisérská dvojice André Calmettes a Henri Pouctal, v roce 1921 přišel do kin i americký němý film, roli d‘Artagnana svěřil režisér Fred Niblo Douglasu Fairbanksovi, za nejlepší Tři mušketýry je ale stále považován film z 1961 v režii Bernarda Borderie, hlavní roli tehdy skvěle zahrál Gérard Barray a královninu komornou Constance stejně skvěle ztvárnila půvabná Perrette Pradier. Tři mušketýři byli uvedeni jako televizní seriály, jako divadelní hry a byly jim věnovány i rozsáhlé expozice, díla připomínající Francii 17. století, vládu Ludvíka XIII., Annu Rakouskou i kardinála Richelieu; jedna velká výstava před časem proběhla v pařížském Vojenském muzeu na bulváru des Invalides. Athos, Porthos, Aramis a d‘Artagnan jsou nesmrtelní, žijí z generace na generaci. Stali se mýtem.

PAVOL JANÍK

Štátne sviatky by dozaista mali spoločnosť spájať, nie ju rozdeľovať. Preto je zarážajúce, že z myšlienky národného porozumenia z konca roka 1989 a začiatku roka 1990, na ktorú si už pomaly nik nespomenie, je dnes DEŇ BOJA ZA SLOBODU A DEMOKRACIU, pričom sa všeobecne na politickej i mediálnej úrovni tento sviatok interpretuje ako BOJ PROTI VTEDAJŠIEMU REŽIMU, založenému nielen na vedúcej úlohe komunistickej strany, ale aj na ideológii sociálnej rovnosti (vrátane rovnoprávnosti žien) a ochrane pracujúcich.

ROMAN BLAŠKO

Otvírám pomalu oči. Probouzím celé své odpočinuté tělo. Zároveň procitám s pocitem, že se mi nic nechce. Lenost by nade mnou vyhrála, jenže stejně nakonec musím vstát.

ROMAN BLAŠKO

Čas

Čas neprosí ani neděkuje,

čas prostě jen bere.

BŘETISLAV KOTYZA

Naplano hřmění parlamentu

šoulání mraků bez deště