ROMAN BLAŠKO
Čas
Čas neprosí ani neděkuje,
čas prostě jen bere.
Bere vše, mládí, přítomnost i blízké.
Čas odnáší, ale i daruje.
Daruje vše, lásku, štěstí i život.
Prostě dává nám blízké, mládí,
radost, budoucnost i vzpomínky,
aby nám to vzápětí nečekaně vzal.
Čas je naším pánem i sluhou,
přítelem i nepřítelem,
dobrem i zlem, životem i smrtí.
Čas dává i bere.
Je otázkou, v jakém pořadí,
a v jakých dávkách.
Marnost hledání
Hledám tě snad všude,
na ulici, v tramvaji i na polici.
Hledám tě snad pořád,
po ránu, ve snech, na netu.
Hledám tě hlavně tam, kde nejsi,
vím to, nechci to vědět, ale stále toužím.
Hledám tě v místech, kde jsme se líbali.
A vím, že nikdy tě tam už políbit nemohu.
Hledám tě vysoko, až tam,
kde nás oba oslepuje slunce…
Rozervanost pocitů
Chtěl bych stát
a přitom běžím.
Chtěl bych vstát
a přitom ležím.
Chtěl bych růst,
když držím půst.
Chci se smát
a přitom slzím.
Chci zde řvát
a přesto mlčím.
Chci se smát
a není čemu.
Chci se kát
a není komu.
Chci se bát
a vlastně není čeho.
Chci radost dát
a není už z čeho.
Chci zlo zpráskat,
ale pěst nikdy nesevřu!
A k tomu toužím,
vše okolo sebe milovat…
Při vyslovení silných slov ve větě,
bývám často nejsilnější na světě.
Při vyslovení laskavých slov ve větě,
bývám nejlaskavější na světě.
Při vyslovení sprostých slov ve větě,
bývám nejsprostější na světě.
Při vyslovení veselých slov ve větě,
bývám nejveselejší na světě.
Při vyslovení všech mých slov ve větě,
i nejtvrdší kámen náhle rozkvete.
Při vyslovení hrdých slov,
má krásná země tebe Miluji,
a pozemskosti se vzdaluji
a svou lidskou bytost maluji.
Jsem tolik šťasten na světě…
Okno mého Já!
Dívat se z okna v den sváteční,
objímat město tisíce světel,
na oheň – zimu nebráti zřetel.
Dívat se z okna v den páteční,
neumřít pro tento čirý obraz,
a jen nikdy neodejít pro to okno
z mého Já...
Mít či nemít
Mít či nemít, odpověď jasná.
Mít tě, jen kdybys byla šťastná.
Mít zase chvilku jenom s tebou,
až mě z těch myšlenek líce zebou.