LADISLAVA CHATEAU
Ve čtvrtek 14. března 1844 se francouzští čtenáři časopisu Siècle poprvé setkali s d‘Artagnanem, Athosem, Porthosem a Aramisem. Ten den vyšla ve Francii první část románu na pokračování s názvem Tři mušketýři Alexandra Dumase, spisovatele a novináře. Hned téhož roku se román dočkal i knižního vydání. Úspěch byl fenomenální. Dumas byl mistrem ve volbě látky i tematiky. Nerekonstruoval minulost, vytvořil iluzi, příběh, v němž spojil malé osudy s velkými historickými zvraty a událostmi. Od té doby se Tři mušketýři dočkali bezpočtu knižních reedic, překladů, kreslených seriálů i filmových zpracování; v roce 1911 vznikl němý francouzský film, který natočila režisérská dvojice André Calmettes a Henri Pouctal, v roce 1921 přišel do kin i americký němý film, roli d‘Artagnana svěřil režisér Fred Niblo Douglasu Fairbanksovi, za nejlepší Tři mušketýry je ale stále považován film z 1961 v režii Bernarda Borderie, hlavní roli tehdy skvěle zahrál Gérard Barray a královninu komornou Constance stejně skvěle ztvárnila půvabná Perrette Pradier. Tři mušketýři byli uvedeni jako televizní seriály, jako divadelní hry a byly jim věnovány i rozsáhlé expozice, díla připomínající Francii 17. století, vládu Ludvíka XIII., Annu Rakouskou i kardinála Richelieu; jedna velká výstava před časem proběhla v pařížském Vojenském muzeu na bulváru des Invalides. Athos, Porthos, Aramis a d‘Artagnan jsou nesmrtelní, žijí z generace na generaci. Stali se mýtem.
Kino 35 Francouzského institutu v Praze i ostatní kina nyní uvádějí dvoudílný francouzský velkofilm Tři mušketýři (první díl) a Milady (druhý díl); film měl svoji pařížskou premiéru předloni a loni přišel do českých kin. Velkofilm vznikl v režii Martina Bourboulona, ten měl k dispozici cca 70 miliónů eur, jeho film se tak zařadil mezi nejdražší snímky nejen francouzské kinematografie. V hlavních rolích hrají známí herci François Civil (d‘Artagnan), Vincent Cassel (Athos), Pio Marmaï (Porthos), Roman Duris (Aramis), Eva Greenová (Milady de Winter), Lina Khoudri (Constance Bonacieux) a další.
Hned zpočátku je patrné, že režisér i scénáristé Mathieu Delaporte, Alexandre de la Pateliere se rozhodli nenechat kámen na kameni a ze slavného románu zachovat tak leda jména hlavních postav.
Mušketýři se ve své době těšili zvláštnímu postavení, především královské přízni; už jejich modrobílé uniformy, sametové pláštěnky, širáky zdobené peřím, košile se širokými rukávy, mušketýrské kordy byla móda, která tolik inspirovala Pabla Piccasa, Éduarda Maneta, Rubense a mnoho dalších slavných umělců, a obdiv vyvolává dodnes; ve filmu ji však vystřídaly špinavé hadry. Kordy sice zůstaly, ale souboje zcela postrádají eleganci i hravost, kterou tak vynikl zvláště d‘Artagnan.
Dumas napsal svůj román tak, aby spontaneitu a fanfarónství jeho mušketýrů v rytmickém sledu doprovázely i souboje. Ve filmu, o kterém je řeč, tomu tak není, ani d‘Artagnan elegancí nevyniká, mušketýři jsou zarostlí, špinaví a velký esprit z nich právě nečiší, zato nosí kolty nízko u pasu (výroba revolverů, koltů byla ve velkém zahájena až v roce 1875!); že jde o nápadný a hloupý anachronismus, tím se filmoví tvůrci ale neznepokojovali. Spoléhali na to, že diváci moc nečtou, a Dumase teprve ne, a jsou úplně pitomí; slavný román si přepsali do podoby americké kovbojky.
Ve druhém díle chce Milady de Winter zabít Athose, přesněji chtějí se zamordovat navzájem, jejich vraždění ale nakonec skončí divokou obscénní souloží. Athos je bisexuální, Milady hystericky kvílí, že byl nejhroznějším mužem jejího života, děsivá scéna připomínající jakési temné orgie. A Milady k dovršení všeho ještě unese i jejich synka (u Dumase žádný synek není). Diváci však přišli o jinou vražednou epizodu, vraždu ze žárlivosti, jak ji Dumas působivě napsal; Constance Bonacieux, d‘Artagnanova osudová láska, se stane obětí, zákeřně ji zavraždí Milady… Proč režisér tuto scénu změnil k nepoznání, sotva se nedozvíme!?
Ze stříbrného plátna na nás čiší chlad, tvrdost a sexualita, místy divák dokonce váhá, zda nesleduje nějaké černé obřady; většina děje se odehrává v šerosvitu, postavy se neustále bijí, umírají, skoro každé tři minuty je někdo probodnut dýkou či jinak trýzněn… Takový mišmaš ve Třech mušketýrech zobrazuje hned úvodní scéna odehrávající se v lese, kdy mušketýři čelí početné hordě kardinála Richelieu, divák ale jen stěží chápe, proč se tak děje… Podobně matoucí jsou i jiné scény.
Šarm, noblesní i humorný způsob, jakým Dumasovo kvarteto překonává nástrahy, které mu klade do cesty úlisný kardinál Richelieu se svojí špionkou Milady, mizí v potocích krve a neomaleností. Snad nejpovedenější replika, která ve filmu zazní, čtenář mi promine, že cituji z paměti jednu z postav: Zakroutit krk té proklaté Milady by bylo lepší než zabíjet hugenoty.
Ubitý Dumas je název recenze, která vyšla ve francouzském internetovém časopise L‘Info tout court z 3. dubna 2023. Recenzent vyslovuje domněnku, že autoři se s Dumasem úplně minuli, jako by ani nevěděli, co vlastně točí.
Jednou z hlavních zápletek filmu je i krvavý konflikt mezi katolíky a hugenoty, francouzskými protestanty, kteří v říjnu 1628 kapitulovali po dlouhém obléhaní u La Rochelle. Zatímco Dumas se soustředil spíše na zbujelé dvorské pikle a intriky, režisér Martin Bourboulon točil především akční scény nápadně připomínající, jak jsem už řekla, produkci à l‘americaine. U Dumase však nejsou podobné výjevy nikdy samoúčelné, vždy vedou spíš k utužení přátelských vazeb mezi mušketýry.
Na hrubě zpackaném filmu Martina Bourboulona nic nemění, že byl místy výpravně točen na francouzských hradech a zámcích v půvabné francouzské krajině. Ani technická dokonalost, ani působivě nasvícené obrazy v šerosvitu.
K replice Umět žít a umět umřít, která ve filmu zazněla, znalkyně Dumasova díla Evelyne Pieiller poznamenala v rozhovoru pro Marianne z 6. dubna 2023: Tito Tři mušketýři jsou, na rozdíl od těch Dumasových, spíše na straně smrti: mnoho scén se odehrává v pološeru, jen v záři planoucích ohňů… A já už jen dodávám, že také v noci a za vydatných dešťů. Neveselé, chmurné, anachronické. Rozum však zůstává stát, proč ve druhém díle (Milady)v jedné ze závěrečných scén popletený kat se svým pohůnkem místo Milady odsouzené k smrti oběsí na šibenici Constance Bonacieux…?! To není ani trapné, toť nejapně absurdní.
Dumasův román Tři mušketýři v překladu Jaroslava Vrchlického mne okouzlil hned, jak jsem ve dvanácti letech otevřela knihu v modré plátěné vazbě, kterou v roce 1931 vydal Jos. R. Vilímek a působivými ilustracemi doprovodil Maurice Leloir, dodnes ji mám stále po ruce, je po tatínkovi. A o to více mne zraňuje, když vidím, jak filmový průmysl parazituje na díle slavného autora. Režisér Bourboulon se svým štábem hrubě Alexandra Dumase zglobalizoval. Že globalizace přináší peníze je jisté, zato hlediště často zejí prázdnotou. S kšeftem teď občas vypomáhají povinná školní představení, pochybuji však, že tito Tři mušketýři mohou příznivě ovlivnit zájem žáků o francouzskou literaturu. Spíš naopak. Film je duchaprázdný, do nenávratna odkázal cit, vkus i tehdejší smysl pro morálku a krásu. Smutné, jak se nakládá s evropským literárním odkazem.