MILAN BLAHYNKA
Miloš Štědroň (ročník 1942), pro něhož Jiří Kamen ve své knize rozhovorů s ním zvolil název Bandita pro brněnskou baladu, má za to, že „brněnská bohéma je fikce“, neboť „je to skupinový postoj tak pěti lidí, kteří se znali,“ a dalších, „ale těch pět tvořilo „tvrdé jádro“ – a že on, Miloš Štědroň, „nepatřil mezi ně“, pouze „se jen tak motal kolem nich“ a v době, kdy vedl Malé divadlo hudby a poezie, jim dal šanci se předvést veřejnosti. BANDITA PRO BRNĚNSKOU BALADU, Miloš Štědroň – skladatel a muzikolog o divadle Husa na provázku, humoru, hudbě a svém životě (Mladá fronta, Praha 2023, 264 s.; bohatá šestnáctistránková obrazová příloha s 26 snímky a reprodukcemi dokumentů; obálka Kamily Flonerové s použitím fotografie Jana Cágy, grafická úprava Pavel Kadlec) je kniha, která představuje Miloše Štědroně jako výjimečnou tvůrčí osobnost prezentující se však v mnohém jako bohém s mnoha vazbami na brněnskou bohému, jeden z plodů béčkového postavení českého Brna vůči někdy povýšenecké Praze, podobně jako postavení Brna německého vůči Vídni. Dvojí béčkové postavení nemělo a nemá jen stinné stránky; byla a je to i výzva k soutěži, která přinesla už pozoruhodné hodnoty v architektuře, výtvarném umění, hudbě i slovesnosti.
Bandita je kniha velice brněnská. Jak Miloš Štědroň, tak jeho literární zpovědník Jiří Kamen Brno, jeho minulost i dnešek, jeho náměstí a ulice a mnohé domy, jeho osobnosti i figurky, jeho ovzduší a charisma dokonale znají a milují, aniž jim to brání věnovat množství stran černohorské Budvě, druhému Štědronově domovu, ale i Vídni, Iránu, Belgii, lokalitám, dějinám a postavám štědroňovského rodokmenu a klanu. Kniha fascinujícím způsobem zaznamenává koexistenci (a také občasnou kooperaci) brněnské intelektuální elity a provokující bohémy. Dalo by se leccos i dodat – například že vydání Řezníčkova Stropu (o jehož rmutném osudu se v Banditovi píše), v Paříži prosadil a uvedl Milan Kundera, jemuž se bohém Řezníček zalíbil svým výtržnictvím, se kterým v Brně přejmenovával ulice.
Bandita je už druhý knižní rozhovor o brněnské bohémě. V prvním (o němž viz recenzi v LUKu 12/2023) Jiří Kamen v dialogu s Karlem Fuksem se nakonec vyprávění točí okolo jedné, snad nejbizarnější postavě brněnské bohémy, okolo Jana Nováka, podle jehož „já, jediný Bůh na světě“ je kniha nazvána (Bůh je z Brna). Tam se Fuksa vyjádřil s despektem o Pavlu Řezníčkovi, druhé dominantní postavě brněnské bohémy. Ta přišla nyní na řadu, dovídáme se třeba, co vyvedl tento nevděčník non plus ultra Ladislavě a Pascalovi Chateau; cenné je nahlédnutí do zákulisí exportu české literatury do světa. Právě nahlížení do zákulisí zrodu a zrání význačných osobností (v prvé řadě Miloše Štědroně, ale i dalších tvůrců) a vůbec hudební a divadelní tvorby ocení návštěvníci koncertů a oddaní diváci zejména Divadla na provázku.
Zdá se, že po dvou knihách o brněnské bohémě se můžeme těšit na třetí. Jak jinak si vyložit, že třetí dominantní postava v té bohémě, básník a zakladatel i redaktor samizdatového sborníku Koruna Jiří Veselský, zůstal v obou rozhovorech Jiřího Kamena zatím nepřipomínán, ačkoli to byl přímo guru části mladší básnické generace. Není málo básníků schopných vyprávět kvalifikovaně o životě, příhodách, tvorbě básníka Dívenek jdoucích Brnem a o jeho podivuhodných kontaktech.
A jsem u snad největší přednosti Boha z Brna a Bandity. Poutavému a invenčnímu vypravěči Jiřímu Kamenovi se podařilo najít pro Boha z Brna bujarého vypravěče ve Fuksovi, pro Banditu v samém Štědroňovi brilantního vypravěče věru vědoucího kdeco z toho, co není v učebnicích a v učených knihách. Bohéma o tom věděla a měla pro něho přezdívku doktor Štěpoun. Co na tom, že i Štědroň občas nezřízeně bájí, dokonce například stejně jako Fuksa o tom, že Breton „Brno nikdy nenavštívil“, a spekuluje o tom, že „brněnský Újezd zaměnil za pražský“. Proti své vůli tak mýlící se – jinak skvělý – vypravěč dopřává k čisté radosti ze svého vyprávění i kousek radosti škodolibé, jaká se zažívá, když se suverén přistihne při uklouznutí.