ROMAN BLAŠKO

Otvírám pomalu oči. Probouzím celé své odpočinuté tělo. Zároveň procitám s pocitem, že se mi nic nechce. Lenost by nade mnou vyhrála, jenže stejně nakonec musím vstát.

Uvědomuji si, že se mi zdál sen. Jenže si teď ten sen vůbec nevybavuji, jen mám v mysli a na jazyku chuť sladkého spánku s dorůžova sladkým příběhem.

Snídám už léta v práci, většinou sladkou snídani a ta dnešní je od mojí karamelové dívky. Myslím na ni. Má v sobě tolik úžasného, krásného, vnitřně ušlechtilého a nesmírně slaďoučkého. Dneska ji možná uvidím a silně doufám, že ji sladce a ve vší počestnosti nepočestně políbím. Chvíle s ní trávím velmi rád. Chvíle s ní, i ty bez důvodné, protože jsou vždy tuze sladké. Ty chvíle jsou, jako když je posypete sněhobílými krystalky cukru, který zvlhne a je hodně sladce lepkavý. Jsem z toho celý ulepený, ale s pocitem šťastné a sladké chvíle. Už i myšlenka na ni je bláznivě slaďoučká. Sladký je i její milounký úsměv, sladká jsou často i její slova, sladké jsou její nádherné oči a zbožňuji její outfit ve sladkých barvách, když si sladce přede mnou stoupne ve svých střevíčkách a stydlivě zkroutí nožky. Prostě sladce vypadá, sladce se chová a sladce ji vnímám. Vždy, když se vidíme, sladce mě políbí třikrát jako v Moskvě. A já miluju tu sladkost.

A proto Tě, moje milá sladká dívko, mám rád jako Sůl!