FRANTIŠEK UHER

Charakteristickým tradičním úkazem české poezie jsou básnické sborníky. Potvrzuje to ohlédnutí do starých dobrých časů, kdy se psaná slova, potažmo slova básníků, těšila nejen obecné pozornosti, ale především vážnosti. Nejeden verš, nejedna věta se vryla do lidských pamětí s trvalou a dědičnou platností. Účelnost sborníků procházela změnami, vydávala je nakladatelství, doprovázely různé odběratelské vazby, z nejrůznějších (i neliterárních) příčin nahrazovaly prvotiny. Což platí doposud.

Sborníky však také nahrazují prakticky neexistující nebo čtenářům běžně nedostupné literární časopisy, jakož i literární přílohy v novinách a časopisech, které ztrácejí čtenáře. Určitá periodika, za všechny jmenujeme již věkovitý novopacký Čaj, mají výlučně regionální charakter a jejich dostupnost je problematická z řady důvodů. Prvořadý je pochopitelně důvod ekonomický.

Pravidelně vydává sborník Východočeské středisko spisovatelů. Loňský vyšel pod názvem NA HRANĚ (ed. Věra Kopecká, 222 str., 2023). Text doprovázejí ilustrace šesti autorů, kteří svoji iniciativu úspěšně skloubili se svěřenými různorodými texty, protože tematická zadání se plně neosvědčovala.

Sborník obsahuje práce zkušených autorů, kteří získali renomé v rozličných literárních oblastech a potvrzují kvalitu své tvorby. Ještě pozoruhodnější je však úroveň některých podstatně věkově nebo tvůrčím zaujetím mladších autorek a autorů, kteří nastoupili dobrou cestu, jsou přínosem pro Středisko a pro českou literaturu obecně. Mnozí disponují rukopisy, které by si zasloužily vydání; tady můžeme pouze povzdychnout a ocenit existenci sborníku.

Znovu si uvědomujeme, jak české literatuře chybějí literární časopisy, jak můžeme být vděční za kvalitní internetové Divoké víno. Najděme však dostupný literární časopis v knihkupectví nebo v novinovém stánku! Ta cesta k otevřeným literárním vratům byla běžná pro celé generace našich předchůdců. Sborníky nejsou dočasnými náhradníky, nýbrž nástupci. Obávám se, že již trvalými, neboť literatura se těší zanedbatelné podpoře – na rozdíl od filmů s křiklavou reklamou, ale globálně klesající úrovní. Nákladný a divácky otřesný film Jan Žižka je děsivým svědectvím, a není sám.

O ohrožení literatury se mluvilo při nástupu rozhlasu, ještě výrazněji v časech nástupu filmu, když Praha disponovala více než stovkou biografů, na venkově se promítalo v sokolovnách a hostincích, později v různých závodních klubech, svou slávu prožila letní kina, do nástupu televize byla populární i kina putovní. Nejvýraznější vlnou ohrožení psaného slova se stal agresivní nástup televize, který se již stává sterilním, nejednou spíš odrazuje, než láká, bezduché podbízivé seriály ztrácejí na popularitě.

Kniha však stále žije a žít bude. Voní nejen šeříky, levandule a pryskyřice, i papír má vlastní vůli. Věřme, že nezastupitelnou.