STANISLAVA KUČEROVÁ
Projdeme-li třeba jen letmo dějinami evropského myšlení, můžeme vyvrátit skeptický názor, že Evropané nemají nic společného. Spojuje je nejen geografický prostor, ale především společné dějiny ducha, které zanechaly nepřeberné bohatství dokladů o odvaze přemýšlet, hledat, tvořit. Sama cesta za poznáním je inspirující hodnotou, za předpokladu ovšem, že ji budeme s porozuměním sledovat, poznávat a oceňovat. Odvoláme se na Hegelovo „aufheben“ v jeho trojím významu a budeme myšlenky svých předchůdců nejen rušit, ale i uchovávat a pozvedat do vyšší roviny, kterou nám nabízí uplynulý čas a nové životní podmínky. Budeme sledovat „kontinuitu dobrego“, jak říkají Poláci, na ochranu proti procesům, které ohrožují existenci lidstva. Evropané mají společnou kulturní základnu, podmínku pro udržení svého společenství i pro usilování o změnu k lepšímu. Svět je po pádu bipolarity ještě heterogennější, ještě fragmentárnější, než byl dříve. A neudrží jej pohromadě jenom ekonomické zájmy, ale cílevědomá činnost osvětová a výchovná, směřující k posilování lidské pospolitosti a soudržnosti.
MAREK ŘEZANKA
Žijeme ve světě rizik rizikových společností, jak je definoval U. Beck, který před několika dny tento svět nadobro opustil.
Svět podle barona Prášila
Člověk pomalu neví, na koho apelovat dříve, abychom jedním hlasem podpořili mír.
Jednak čelíme mimořádně masivní propagandě, která se snaží převyprávět historii asi tak věrohodně, jak četl Rumburak v televizi pohádku o Červené Karkulce. Zcela bezostyšně nám je předkládán obraz rozpínavého Ruska útočícího na mírumilovného Hitlera. Bez uzardění jsme ujišťováni, že Bandera byl romantik – už jenom chybí, aby v našem Ústavu pro studium totalitních režimů odhalili, že je to vlastně Mácha, který po osudném zásahu při požáru neskonal, ale vydal se osvobodit Ukrajinu.
EVA FRANTINOVÁ
„My už se nevrátíme, my bychom mohli odjet už leda do Palestiny…“ Takhle se loučil v roce 1942 s mojí maminkou její dědeček spolu s babičkou a svými dětmi, ve dveřích bytu v Bulharské ulici ve Vršovicích… Dostali povolávací rozkaz do transportu. To loučení jsem nemohla zažít, přesto ho mám neustále v hlavě a nikdy se ho už nezbavím.
VÁCLAV PELCMAN
Narodila se v Gottwaldově roku 1967. Od roku 1999 začala psát povídky. Prvý její román Zvuk slunečních hodin vyšel v roce 2001. A hned v roce 2002 vydala sbírku povídek Srdce na udici, až potom zakončila svou tvorbu románem Nebe nemá dno (r. 2010). V roce 2011 však umírá! Svá díla vydala tedy ve svých 34 – 35 – 43 létech.
JAN JELÍNEK
Ve studii Božena Němcová bojující nazval Julius Fučík naši milovanou spisovatelku převratným zjevem, který odvážně porušil morální i literární konvenci a šosáctví tehdejší doby. Vyznamenává ji titulem slovesná buřička, že provádí literární revoluci a dbá jejích výbojů důsledněji než mnozí, kteří přišli po ní. Jen proto se může stát zakladatelkou moderní české prózy… V lidovém bytí jsou i kořeny jejího vědomí. Pokračuje tu vlastně v činnosti prvních buditelů, čerpajících z lidové mluvy zdraví českého jazyka… Hledá smysl svého života… ve službě národu.
JAROSLAV KOJZAR
Byl krásný slunný den. Po procházce pražskou Stromovkou se svým psem Redem, což byl můj už tradiční procházkový sobotní výlet, jsem jako obyčejně zastavil na místě Šlechtovy restaurace, kde nyní, než ji snad opraví, je otevřen stánek s pivem. Byl jsem po rozchodu s přítelkyní sám a pes mi nahrazoval společnost. Příjemný kříženec bůhvísčím si na mě zvykl. Ostatně bylo mu půl roku, když jsem si ho z útulku v Troji přivedl. Myslel jsem tehdy, že mi nahradí rozchod, jenž byl pro mne těžký. Nebyl i byl z mé viny. Rozpory se Zlatou, tajemnicí jednoho politického hnutí, které se hlásilo o své místo na slunci, ač jsme si řekli, že o politice se bavit nebudeme, byly stále větší. Prostě politika nás do sebe vtahovala, i když já, přiznám, nebyl právě politicky moc zapálený. Ale proč vám to vykládám? Prostě, chodíval jsem vždycky po takové procházce, jaká byla dnes, na pivo a šel i ten den. Jenže…
VLADIMÍR STIBOR
Na začátku roku je všechno první. První den, první měsíc. Ze dvou synů je vždycky jeden prvorozený. Za starých časů měl velkou výhodu, téměř vždy dědil grunt nebo alespoň chalupu. Jedničku neboli bič si závidí i nejlepší premianti ve třídě. Nejvyššímu muži na radnici se neříká pane první, to by tahalo za uši, ale pane primátore. Inu, pozůstatek latiny.
FRANTIŠEK DOSTÁL
V čase mé školní docházky a studií jsme moc dobře věděli, že za nedostatečné vědomosti nás čeká do žákovské knížky vtělení „koule“, tj. nejvyšší známky, která však naopak pro učitele symbolizovala velice nízkou chuť se něčemu přiučit. Často však vysvětlení bývalo až moc prostinké. Bývaly totiž časy, kdy nebyl k sehnání knot do petrolejky…
ZDENĚK HRABICA
Při nesčetných loňských prosincových truchlivých připomenutích k 3. výročí úmrtí Václava Havla nejvíce zazářil při zádušní mši kardinál Duka, když od oltáře prohlásil: „Listopad 1989 nám seslal Bůh prostřednictvím Václava Havla.“
RADOVAN RYBÁK
Brak
Ty si to už ani neuvědomuješ, pšššt, ale je to tak,
už jenom konzumuješ ten kapitalistický brak.
KAREL HAVLÍČEK BORODUBSKÝ
Kdo nevidí si do pussy,
nacpe si do ní kuře.
Překladatelské pokusy
dopadly mnohem hůře: