JAROSLAV KOJZAR

Byl krásný slunný den. Po procházce pražskou Stromovkou se svým psem Redem, což byl můj už tradiční procházkový sobotní výlet, jsem jako obyčejně zastavil na místě Šlechtovy restaurace, kde nyní, než ji snad opraví, je otevřen stánek s pivem. Byl jsem po rozchodu s přítelkyní sám a pes mi nahrazoval společnost. Příjemný kříženec bůhvísčím si na mě zvykl. Ostatně bylo mu půl roku, když jsem si ho z útulku v Troji přivedl. Myslel jsem tehdy, že mi nahradí rozchod, jenž byl pro mne těžký. Nebyl i byl z mé viny. Rozpory se Zlatou, tajemnicí jednoho politického hnutí, které se hlásilo o své místo na slunci, ač jsme si řekli, že o politice se bavit nebudeme, byly stále větší. Prostě politika nás do sebe vtahovala, i když já, přiznám, nebyl právě politicky moc zapálený. Ale proč vám to vykládám? Prostě, chodíval jsem vždycky po takové procházce, jaká byla dnes, na pivo a šel i ten den. Jenže…

Ale tady vlastně začíná celý příběh. Pod stromy na Výstavišti, kam jsem došel od Šlechtovy restaurace, dříve v Parku kultury Julia Fučíka, bylo krásně a pivo bývalo docela příjemně vlažné, tedy ani teplé ani studené. Akorát. Sedl jsem si u jednoho stolu a přinesl svou jedenáctku.

Ještě než jsem ji stačil vypít, zaklepal mi na ramenu Jirka Vováček. Neviděli jsme se už několik let. Byl archeologem nebo tak nějak a toulával se po světě. Chodívali jsme spolu do školy a vidívali se tak jednou za dva roky, kdy jsme se buď náhodou potkali, nebo na »školním srazu«. Bývali jsme ve škole nejlepší kamarádi. On potom odešel studovat archeologii, já práva. Z něj se stal archeolog a ze mne obhájce ve věcech trestních. Ale vždy, když jsme se sešli, sedli si někam do hospody, na partnerky doma jsme zapomněli, a vypili každý skoro metr piv. I když já, podotýkám, nejsem alkoholik a on při výzkumu někde daleko od civilizace také moc příležitostí se napít neměl. Tak mělo být i tentokrát. A Rex? Toho jsem přivázal k noze stolku. Zalezl někam pod něj a v klidu jako vždy spal.

Vypili jsme zase dost, i když opilí jsme nebyli. Byla to dlouhá vyprávění. Svěřování, stěžovaní si, pomlouvání svých žen, ale i diskuse o fotbale, o právním systému i o těch, kteří si díky svým funkcím dělají, co chtějí. Prostě pivní řeči.

Bylo už k půlnoci, kdy jsme zaplatili a vydali se k tramvaji, která kousek odtud měla konečnou, aby nás odvezla k metru.

Doma jsem padl do postele a kromě bot si nesundal vůbec nic. Vstával jsem s bolestí hlavy. Rozhlédl jsem se kolem - kde je Rex, že mě nejde opečovávat? Nikde jsem ho neviděl, i když jsem ho několikrát volal. Začal jsem přemýšlet o tom, kde by asi mohl být. Kde jsem vlastně byl já? Usilovně jsem přemýšlel.

Když jsem se oblékl, hlava mě stále bolela, aspirin nepomohl, rozhodl jsem se jít po svých stopách. I když, přiznávám, zmapovat si minulý den, tedy především večer a noc, bylo pro mne těžké. Prošel jsem místa, kde jsem asi byl. Zastavil u míst, kde jsem vždycky zastavoval, zavolal, zapískal. Nic. Občas jen nějaký návštěvník se po mně podíval, domnívaje se, že pískám na něj. I několik žen jsem potkal a můj pískot je viditelně rozrušil.

Došel jsem i do restaurace, kde jsme, jak jsem si vzpomněl, s Jirkou seděli. Vzpomněl jsem si dokonce, že jsem Rexe přivázal ke stolu. Jenže ke kterému? I na to jsem nakonec přišel. Rex tu nebyl. Jistě ho někdo odvázal. Uvědomil jsem si totiž, že jsem odcházel s Jirkou bez Rexe. Koho se zeptat, když zdejší restaurace bude otevřená až na oběd? Bylo půl deváté. Musím tu počkat. Možná, že si servírka Rexe vzala domů.

Nervy mi hrály. Nemám odejít a vrátit se později? Zajdu na zdejší oddělení Městské policie. Zeptám se. Možná, že ho tam přivedli.

Jenže ani tady jsem se nedozvěděl o osudu Rexe nic. Nikdo ho sem nepřivedl. Ani v policejním útulku nebyl. »Byl očipován?,« zeptali se mně. »Nebyl,« odpověděl jsem a vyslechl kritiku. Neprotestoval jsem. Měli pravdu. Já však jsem měl své zásady. Jako ochránce zvířat jsem odmítl čipování, i když jsem tím riskoval případnou pokutu. Nyní mě to mrzelo. »Přijďte odpoledne,« řekli mi nakonec.»Snad ho někdo našel a přivede ho. Buď k nám, nebo do útulku.«

Před polednem jsem se vrátil do restaurace. Servírka z včerejška tam byla. Ptal jsem se jí na Rexe. »Musel jste s ním odejít,« řekla mi. »Když jsem před odchodem uklízela z vašeho stolu sklenice, už tady pes nebyl. To vím jistě. A vy jste byli poslední štamgasti.«

Opravdu. Ani jsem si zřejmě neuvědomil a Rexe jsem odvázal. Pak jsme šli na tramvaj. Dál už nic nevím. Jen to, že jsme nastoupili a… co bylo dál? Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nevymyslel jsem nic. Jen jsem si vzpomněl, že Rex se zastavil u stromu a čuchal tu »zprávu« jiného psa. Pak jsem nastoupil do tramvaje a ta se rozjela. A Rex? Asi jsem na něj zapomněl.

Dlouho jsem chodíval do psího útulku se ptát, zda někdo náhodou neodevzdal psa, mého Rexe. Týdny jsem sem volal. Bez úspěchu… Nakonec jsem to vzdal…

Uplynul půlrok od této události. Zase jsem se ocitl ve Stromovce. Tentokrát jsme tu byli ve dvou. Asi před dvěma měsíci jsem se seznámil s Renátou a po večerech jsme spolu chodívali na kulturní akce, na fotbal a dokonce i na skleničku vína. Ten den jsme šli na hokejové utkání ve Sportovní hale. Přišli jsme však brzy a tak jsme se rozhodli trochu se projít parkem. Nebyl jsem tady od ztráty Rexe. Proč také? A ostatně jsem se přestěhoval. Z Buben do Dejvic. Procházeli jsme se tedy. Renáta štěbetala o všem možném, já ji poslouchal na půl ucha, ale jinak nám spolu bývalo dobře.

Najednou zezadu na mě skočil pes. Otočil jsem se. Byl to Rex. »Rexi, miláčku, kde jsi byl?« Štěkal radostí, to jsem poznal. Chtěl jsem ho pohladit, nechal se a lehl dokonce na záda a čekal na drbání. Sehnul jsem se, abych splnil jeho přání, když tu se ozval stařecký hlas:

»Ríšo, kde jsi? Kam jsi zaběhl? Nevidím tě.« Ze stínu stromů se vybelhala stará žena opírající se o hůl. »Co obtěžuješ pána?,« řekla tichým hlasem a Rex najednou znejistěl. Postavil se na nohy a díval se ze mne na ni. Cítil jsem, že se rozhoduje.

»Máte hezkého psa, paní,« řekl jsem zajíkavě. Nepostřehla to. Renáta však ano. Podívala se na mě překvapeně. »To ho jistě máte od malička,« snažil jsem se zvládnout hlas. Rex se ke mně přiblížil. Chtěl pohladit. Pohladil jsem ho tedy. »Od malička ne. Přišli jsme k němu vlastně náhodou.« Zpozorněl jsem. »Víte co, povyprávějtemi o tom. Kdysi jsem také ztratil psa a ten váš se mu moc podobá,« reagoval jsem.Sedli jsme si na jednu prázdnou lavičku. Chvilku jsme mlčeli, až ona sama začala.

»Jednou – počkejte, bude to asi půl roku – můj muž se v noci vrátil ze směny. Býval kdysi policistou a po listopadu musel odejít od policie, a protože několik jeho kamarádů, kteří dopadli jako on, sloužilo noční směny, i on si tak přivydělával. Říkám sloužilo, vidíte, stále žiji v minulosti. Noční hlídači přece neslouží… Ale abych vás neunavovala. Vracel se ze směny, pracoval tehdy kousek odtud, tam, co byla ta továrna, která už vlastně ani továrnou není. A jak tak šel, od tramvajové zastávky zaslechl kňučení. Uviděl tam psa. Šel k němu. Nikde kolem nikdo. Ty ses zatoulal, řekl mu, ale pejsek jen štěkal a kňučel. Chvíli tu s ním čekal, jestli si někdo pro něj nepřijde. Nepřišel. A tak ho vzal k nám domů. Byl to náš Ríša. Hned jsme zjistili, že nemá žádný čip, že bude těžké ho někomu vrátit, ale vrátit jsme ho chtěli. Proto jsme na několik stromů kolem té stanice pověsili výzvu pro majitele. Nikdo se ale neozval…«

Uvědomil jsem si, že sice jsem tady byl tehdy skoro denně, ale podívat se na stromy u konečné stanice mě nenapadlo.

»Po několika týdnech,« pokračovala paní, »jsme se rozhodli, že si Ríšu necháme. Zvykli jsme si na něj. A… pak mi na infarkt zemřel můj muž. Byl ve službě, a když se měli střídat, našli ho již mrtvého. Zůstala jsem sama. Vlastně ne. Byl tu Ríša a ten mi moc pomohl…« Malinko zaštkala. »Vždy, když si na to všechno vzpomenu, chce se mi plakat. Víte, jsem stará. Děti jsme neměli. On je nechtěl, měl dceru z prvního manželství a stačilo mu to. Já se doprošovat nechtěla a tak jsme žili vlastně jen pro sebe… A pak mi umřel. Najednou. Nepřipraven. Já také připravena nebyla. Kdyby nebylo Ríši, asi bych to nepřežila.« Zase trochu zaštkala. V tu chvíli jsem už věděl, že její Ríša je můj Rex. Ještě týden, spočítal jsem si to, zbývá do půl roku, kdy mohu o psa žádat a musím ho dostat. Mám jí říct, že je to můj Rex? Namísto toho jsem jen polovykoktal, že ji dovedeme k jejímu domu. Renáta, která nic nepochopila, jen namítla, že nestihneme začátek utkání.

»Však oni začnou i bez nás,« vyslovil jsem to tak rezolutně, že byla až překvapena. Zmlkla. Zatím jsme pomalu šli k domu staré paní. Nebydlela daleko. Rex – Ríša chvíli se třel o mou nohu, chvíli vesele štěkal na stařenu. Musel mít v hlavě zmatek. Stejně jako já. Rozhodoval jsem se, zda jí o všem řeknu. I o tom, že na Rexe mám právo. Jenže… mohu jí to říct? Myslela, že jsem přítel. A přátelé rány nedávají. Nebo dávají?

U domu jsme si podali ruce. »Mohu se za vámi někdy zastavit?,« zeptal jsem se nesměle. Překvapeně přikývla. Rex se mi třel o kalhoty a čekal na pokyn. Nedal jsem mu ho. Proto když mu stařena přikázala: »Půjdeme domů Ríšo,« sklopil hlavu, a ač se po mně po očku díval, odešel se stařenou.

Když se zavřely dveře, Renátakonečně promluvila: »Tak půjdeme konečně na hokej?«

»Ne, dnes ne. Dnes jsem zradil kamaráda…« A nic jsem nevysvětloval. Jen jsem se otočil a ani nečekal, jestli Renáta za mnou půjde.