JIŘÍ JÍROVEC

Jiří Voskovec (19. 6. 1905 – 1. 7. 1981) byl s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem motorem a po deset let vlastníkem Osvobozeného divadla. To bylo původně založeno Jindřichem Honzlem, Jiřím Frejkou a E. F. Burianem.

MILAN BLAHYNKA

Z Konference Unie českých spisovatelů

Slávce Svěrákové

Než jsem se opovážil sednout k pár poznámkám o proměnách hodnot v umění posledních sedmdesáti let, zkusil jsem se poohlédnout se po tom, co vím o pojmu hodnota, a zděsil jsem se. Co vše, kdy a kým se za hodnotu chápalo a/nebo prohlašovalo v dějinách vůbec a v české literatuře (abych se držel svého kopyta) zvláště. Jak konstatuje Neffův populární a filozofii popularizující Filozofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, „hodnota je cosi subjektivního“, „hodnota je hodnotou pro nás, pro subjekty, již ji hodnotou shledáváme“. Tím citátem bych možná mohl nebo měl svůj příspěvek do rozpravy o proměnách hodnot v umění 1945–2015 skončit; vysvětluje téměř vše. Vysvětluje, proč a priori vůbec neexistuje možnost trvalejšího consensu omnium, souhlasu všech v názoru na to, co je hodnota vůbec a zejména hodnota slovesná, případně estetická.

JAROSLAV ČEJKA

Svaz českých spisovatelů kdysi dávno pořádal své sjezdy. Obec spisovatelů konala po roce 1989 své valné hromady. Ale první červnový víkend uspořádala nová Asociace spisovatelů zase sjezd. Proč vlastně? Kam míří česká literární lochneska?

MILAN KOHOUT

Plzeň byla za takzvané totality velmi duševně (nezaměňovat za duchovně) plodným a zajímavým městem. Částečně to bylo tím, že většina obyvatel měla na střechách speciální antény chytající „ilegálně“ tři západoněmecké televizní kanály. A mix informovanosti plynoucí ze světa za hranicemi východního bloku s dělnickým, hrabalovsky autentickým základem celého města vytvářel tehdy hodně pokrokovou netotalitní myšlenkovou atmosféru. V dýmu a prachu valícím se ze Škodových závodů se schovávala šílená existenciální hloubka myšlení, které relativizovalo a zpochybňovalo všechny hodnoty a vytvářelo prostor neomezené myšlenkové svobody. Svobody, která však díky dělnické zkušenosti s náboženským parazitismem a diktátem minulosti nikdy nesklouzla do idealistických masturbačních pronáboženských filozofických úletů, které se už tenkrát začaly praktikovat, jakoby v předtuše pražské prokatolické knížecí kavárny.

IVO FENCL

Mácha napsal Máj a May napsal Vinnetoua.

Ten fór Karla Franty, nebo nevím čí, ale fór přifařený k jeho komiksu Malý Vinnetou, mi kdysi připadal „epesní“. Slovem mládí. Už to tak neplatí. Bohužel. Klukem nelze zůstat. Ne navždycky. Zato báseň mladíka Karla Hynka Máchy se recitovat navždy dá. Asi jako to zkoušel i lékař představovaný Rudolfem Hrušínským ve filmu scenáristy Zdeňka Svěráka a režiséra Jiřího Menzela Vesničko má středisková.

Vybral amk

(POSPÍŠIL, Ivo: Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno, Galium, 2015, ISBN: 978-80-905336-4-6)

… tedy místo akademické a suše korektní recenze tohoto sborníku recenzí, studií, komparací, kritických glos a analytických zamyšlení (publikovaných v internetovém časopise Proudy, ale i v revue Kam, v Univerzitních novinách nebo v Rovnosti) přinášíme raději několik postřehů našeho předního rusisty a slavisty, profesora na FF MU v Brně, které pokládáme za zajímavé, metodologicky podnětné, intelektuálně pronikavé, jdoucí k podstatě problémů, a to zdaleka ne jen těch literárních. Publikujeme je tentokráte bez komentáře:

JAN JELÍNEK

V Berlíně vlála vlajka vítězství, ale v Čechách se ještě střílelo a umíralo. Do Prahy již časně ráno 9. května 1945 vjely první sovětské tanky, ale v Polné na Jihlavsku po dlažbě starobylého Husova náměstí ještě nerachotily tankové pásyosvoboditelů.

MICHAL ČERNÍK

Tišina

Když zuří vichřice a bije hněv

běsi se prohánějí světem

Do mezer ticha jsem vtěsnal ptačí zpěv

a růži která se neláme a kvete