JAN JELÍNEK
V Berlíně vlála vlajka vítězství, ale v Čechách se ještě střílelo a umíralo. Do Prahy již časně ráno 9. května 1945 vjely první sovětské tanky, ale v Polné na Jihlavsku po dlažbě starobylého Husova náměstí ještě nerachotily tankové pásyosvoboditelů.
Onoho devátého května s pozdním ránem nejprve přispěchal od Třebíče a Dobroutova do Polné tehdejší Jungmannovu ulicí předvoj sovětských tanků 2. ukrajinského frontu, jemuž velel maršál Sovětského svazu Rodion Malinovskij – dva průzkumníci na motocyklech. První rudoarmějec Jurij Obramov vjel mezi domy v dolní židovské části Karlova náměstí kolem Jozlova pekařství, projel průchodem v rabínském domě a ocitl se v horní části náměstí. Polenští občané ho nadšeně vítali a hostili vínem a buchtami, objímali, radovali se.
Jeho bojový druh, dvacetiletý Valentin Indus, zastavil nedaleko na křižovatce ulic Palackého, Jungmannovy a Varhánkovy. Opřel motorku o stěnu domu pana Kašíka, s nímž sousedí kamenná kašna. Také k němu se hrnuli vděční polenští občané se sklenkami vína a s jídlem. Mezi nimi byl i zdejší notář Antonín Erhart, vášnivý fotograf, který pohotově pořizoval snímky z příjezdu Rudé armády, neboť se právě včas dozvěděl, že osvoboditelé jsou za humny města. Také Indus se stal miláčkem lidí a připil si s nimi na vítězství, na šťastnější život v míru. A náhle všichni na křižovatce zaslechli zlověstný hukot motorů. Po silnici od Velkého Meziříčí se valila vojenská kolona německého wehrmachtu. V jejím čele byl obrněný transportér s velícím důstojníkem na korbě. Valentin Indus vyzval Polenské, aby běželi pryč a schovali se. Ti se rozprchli do vedlejší uličky, ústící na Karlovo náměstí. A přitom volali na Valentina: „Schovejte se za kašnu!“
Valentin jim srdnatě odvětil: „Něnáda, něnáda.“ A podoben bohatýru z ruských bylin Ilju Muromcovi se postavil uprostřed křižovatky se samopalem v ruce proti nacistické koloně. Vztyčenou rukou náckům, prchajícím do západních Čech vstříc americkému zajetí, přikazoval, aby zastavili. Vždyť přece Německo již kapitulovalo a tihle ustupující němečtí vojáci by se měli vzdát, zřejmě se bláhově domníval v euforii velikého vítězství. Z věže transportéru ale proti Valentinovi vyšlehla kulometná dávka. Rudoarmějec jako podťatý padl k zemi. A Němci ujížděli dál směrem na Hrbov.
Záhy se v Polné objevily sovětské tanky. Jak pověděl polenský rodák Antonín Musil, žijící dnes v Brně, obyvatelé rudoarmějcům ukázali cestu, kudy hitlerovci odtáhli po střetu s Valentinem. Sověti pohotově připravili k palbě dělo. Počkali, až se obrněnec objeví za Polnou mezi stodolou a kopcem. Transportér trefili jedinou ranou. Shořel. Pomstěnému Valentinovi však život už nešlo vrátit.
Těžce zraněný vojín Valentin Indus je v hlubokém bezvědomí. Nejprve je mu poskytnuta zdravotnicí Marií Lázničkovou první pomoc u budovy hořícího obuvnického družstva, kde se dnes nachází Dům dětí a mládeže. Pak se mu péče dostává v narychlo zřízeném lazaretu Na Kaplance od MUDr. Antonína Šafaříka a několika dalších sester. V sanitním voze Aloise Bukovského a v doprovodu pana Štefáčka a zdravotnických sester Marie Mottlové a Ireny Turecké je převezen do nemocnice v Havlíčkově (tenkrát Německém) Brodě. Valentinovo zranění je neslučitelné se životem. Smrtelný je především průstřel spodiny lebeční. Voják umírá 14. května 1945 a je pohřben na místním hřbitově. Na podzim téhož roku jsou jeho ostatky převezeny na pohřebiště sovětských vojáků do Jihlavy, kde spí věčný sen v české zemi.
V Polné jsme rozmlouvali s očitou pamětnicí osvobození města paní Irenou Štočkovou (86 let), která bydlí na Husově náměstí. Také ona patřila v lazaretu Na Kaplance k personálu zdravotních sester u doktora Šafaříka a ošetřovala postřeleného Valentina. Řekla nám: „Lidé v Polné byli poschováváni po sklepích. Báli se vystrčit ven hlavy. Všude bylo slyšet hluk těžkých bojů. Měla jsem zrovna po noční službě a tak jsem spala, když do lazaretu přivezli Induse. Když jsem pak o něho já pečovala, to již byl obvázaný. Měl dva průstřely hlavy a taky ránu v prsou. Krvácel z nosu a já se mu snažila krvácení zastavit tampony. Celou dobu, co jsem se o něho starala, nenabyl vědomí. Po rozhodnutí doktora Šafaříka jsme odvezli Induse do havlíčkobrodské nemocnice. Tam přece jenom byli lépe vybaveni medicínskými potřebami a nástroji. Do nemocnice v Jihlavě jsme ho transportovat nemohli, neboť ještě byla obsazena Němci.“
A v Polné poblíž lazaretu se také odehrál dramatický souboj sovětského a německého tanku. Byl to hrozný masakr, líčí očitá svědkyně paní Štočková. Vzduchem létaly utrhané ruce a nohy, kolem leželi mrtví a sténali ranění vojáci. „A my, zdravotníci, si nemohli vybírat, a tak jsme ošetřovali raněné jak sovětské, tak i německé vojáky,“ říká v duchu Hippokratovy přísahy.
Ustupující kolonu Němců, ženoucí se zoufale na západ k Američanům, ostřelují a ze vzduchu bombardují sovětské letouny. Paní Štočková vzpomíná, že stíhačky útočily na vše, co se hýbalo. Zásahy dostávají polenský soud a pila. Když trefí německé auto s municí, zaduní obrovský výbuch. Irena, přitisknutá k zemi, unikne nejhoršímu. Stejné štěstí měla i krátce předtím, když běžela z lazaretu domů na Husovo náměstí pro bílé prádlo, aby měli čím obvazovat raněné, a střely z palubního kulometu ji těsně minuly.
Po osvobození se v bytě na polenském náměstí, kde Irena žila, ubytovalo několik sovětských vojáků. Byli to chlapi zdrsnělí válkou a útrapami, mnozí přišli o své drahé a blízké. Na dvorku domu si vařili a pekli pokrmy na ohních. Jejich velitel byl jemný a vzdělaný člověk. Uměl německy. Mužstvo svérázných chlapů dovedl vždy srovnat do latě, když si někteří chtěli více dovolit k mladičké Ireně. A protože Irena ruštinu neznala, zato němčinu uměla dobře ještě ze školy, dorozumívala se se sovětským velitelem v jazyce německém. „Velitel se rád se mnou dával do řeči, zajímal se o moji práci v lazaretu,“ vzpomíná Irena. „Ani už nevím, co měl za hodnost. Ve vojenských šaržích se nevyznám. A já velitele oslovovala prostě Herr oficír,“ směje se Irena. „Jednou se jeho vojáci hrnuli do mého pokoje. Velitel je okřikl. A mně se omluvil za jejich obhroublé chování.“
V roce 1961 navštívil polenský učitel Josef Chromý Moskvu a vyhledal rodinu Valentina Induse. Našel mámu padlého rudoarmějce. Pozval ji do Polné, kam přijela uctít synovu památku. Naštěstí jí doma zůstal naživu ještě druhý syn Gennadij, o deset roků mladší než Valentin. I on zavítal do Polné. A rozmlouval právě s Irenou Štočkovou, která mu vyprávěla o posledních okamžicích jeho bratra.
Valentin má v Polné na domě číslo 652 umístěnu pamětní desku s nápisem: „Zde padl 9. května 1945 hrdina slavné Rudé armády Valentin Indus, narozen v Moskvě roku 1925, který první vstoupil do našeho města.“ A Jungmannovu ulici, kterou přijel na motocyklu do Polné první sovětský voják Valentin Indus, pokřtili Polenští na Indusovu.
Prostý voják Rudé armády Valentin Indus padl za svobodu české země na samém konci světové války. A co může být bolestnějšího pro jeho rodinu – zemřel na samém prahu míru! Marně na něho čekali v Moskvě jeho máma, bratr, další blízcí. A s ním se nevrátilo domů dalších téměř 150 tisíc rudoarmějců, kteří spí věčný sen v české zemi, za jejíž svobodu zemřeli i tehdejší spojenečtí vojáci američtí, britští, ale i Rumuni či Poláci, ryzí českoslovenští vlastenci – domácí odbojáři a naši vojáci na východní i západní frontě.
Po státním převratu v listopadu 1989 padly u nás obrazoborcům za oběť četné sochy a pamětní desky, připomínající osvoboditelskou roli rudoarmějců. Ale v Polné, malebném městě Vysočiny, kde zanechali ušlechtilé stopy velikáni české kultury a vlastenci Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Antonín Pittner či zakladatel Husovy knihovny Gustav Vítek, se k památce sovětského vojáka zachovali kulturně, s úctou a řádnou pietou. Svědčí to o zdravém politickém rozumu polenského městského zastupitelstva a občanů města. Na křižovatce v Palackého ulici se ke stržení desky na památku Indusovy oběti nikdy nesnížili. Ponechali i jméno Indusově ulici, kterou do Polné přijela svoboda na pásech sovětských tanků.
Autor se s díky opíral o zasvěcená zjištění erudovaného badatele, fotografa a publicisty Jana Prchala, polenského rodáka. Negativy unikátních snímků z příjezdu Rudé armády do Polné darovala J. Prchalovi do jeho bohatého archivu rodina Erhartova.