JIŘÍ JÍROVEC
Jiří Voskovec (19. 6. 1905 – 1. 7. 1981) byl s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem motorem a po deset let vlastníkem Osvobozeného divadla. To bylo původně založeno Jindřichem Honzlem, Jiřím Frejkou a E. F. Burianem.
Na rozdíl od Wericha je Voskovec českému publiku v podstatě málo známý. Pamětníci Osvobozeného divadla vymřeli, jejich písně se nehrají a divadelní tvorba sama příliš nepřipomíná, protože celé divadlo bylo na náš současný vkus příliš levicové.
Voskovec byl po emigraci do Francie a následně do USA považován za nepřítele státu. Zejména proto, že se angažoval ve Svobodné Evropě. Byl tedy v mediální klatbě, ale ta v podstatě polevila, když se Werich začal hrát na konci padesátých let hry Osvobozeného divadla. V šedesátých letech se vrátil do povědomí rozhovorem s Karlem Kynclem a knihou Klobouk ve křoví. Dostal nabídku na režírování v Činoherním klubu, ale tu nemohl z ekonomických důvodů přijmout. Ačkoli jeho rozhovor s Werichem nazvaný Relativně vzato (1977) nebyl oficiálně v Československu vydán (důkaz blbosti, protože v něm nebylo nic proti ničemu), jeho kopii měl kdekdo.
Hvězda V+W uvadla po roce 1968, protože Werich se postavil za Dubčeka a teprve v roce 1977 se objevil v televizi ve známém setkání s Horníčkem a Suchým v Lucerně.
Po roce 1989 se o Osvobozeném divadle a V+W v mediích příliš nemluvilo. Oba již byli v hereckém nebi, jejich prvorepubliková tvorba byla příliš levicová a Werichovi přitížil podpis Anticharty. Motto Balady z hadrů „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“ bylo v novém režimu nepřípadné.
Voskovec v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži a posléze emigroval do Spojených států. Pro emigraci měl několik důvodů. Jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci a podle dobové kritiky neuspěl ani s režijním pokusem v Národním divadle (Thorton Wilder, Jen o chlup, 1947).
Současná propaganda jeho značně složitou osobní situaci zkondenzovala do věty: „Do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948).“
Co na tom, že Voskovec sám tvrdil, že se k odchodu z Československa rozhodl již v létě 1947.
Voskovec už nechtěl hrát, chtěl režírovat a být producentem, což se mu částečně podařilo, když se svou ženou založil Americké divadlo v Paříži.
Jeho návrat do USA byl komplikován udáním katolického kněze Chudoby, který Voskovce označil za komunistu. Díky tomu byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a dalších 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově.
Tuto epizodu jeho života zachycuje první díl korespondence V+W. Z přepisu výslechů vyplývá, že se k němu americké úřady chovaly velice korektně a že si vlastní situaci zkomplikoval sám. Vynesl kartu svrchovaného odporu ke komunistickému režimu, aby v zápětí nedokázal přebít trumf v podobě otázky, jak je možné, že mu nenáviděný režim umožnil odjet do Paříže.
Voskovcovi tehdy pomohl ministr zahraničí Vlado Clementis a dávný přítel V+W Adolf Hoffmeister. Zvláště styky s druhým jmenovaným se Američanům zdály podezřelé, protože tam šlo o dlouholetý vztah s komunistou.
Voskovec se v podstatě dostal do situace, kdy stejně jako Petr, zapírající před mocí Ježíše, tvrdil, že Hoffmeistera vlastně ani nezná.
Hoffmeister ovšem strávil s V+W dosti dlouhou dobu v Americe ve společné domácnosti, když se tam za nimi dosti složitě dostal z Francie do USA. Když byl ve francouzském vězení a hrozilo jeho vydání Němcům, podnikla Werichova manželka Zdenka zdánlivě předem ztracenou akci: napsala manželce prezidenta Roosevelta, že hledá pomoc pro kamaráda. A ona pomohla.
Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi, v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista.
O Voskovcovi jako člověku toho příliš nevíme. Určitý pohled do jeho soukromí přináší trojdílná korespondence s Werichem.
Popírání vlastní minulosti, které lze chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období McCarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastní hry. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to píše „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“.
Voskovec byl nepochybně složitá osobnost, na niž doléhal jak ústup ze slávy, tak nedostatek (finančního) uznání v USA a v neposlední řadě ekonomické i rodinné problémy. Z jeho dopisů vyplývá, že na dálku neměl rád Horníčka ani Suchého i když je později vzal na milost.
Celkem paradoxně Voskovec žil ve „svobodné zemi“, v níž nemohl dělat, co chtěl, kdežto Werich na tom byl v „nesvobodě“ takměř opačně. Musel samozřejmě často bojovat s blbostí, ale ta je, jak známo, univerzální.