JAROSLAV ČEJKA

Svaz českých spisovatelů kdysi dávno pořádal své sjezdy. Obec spisovatelů konala po roce 1989 své valné hromady. Ale první červnový víkend uspořádala nová Asociace spisovatelů zase sjezd. Proč vlastně? Kam míří česká literární lochneska?

Na to hledal vzápětí odpověď Josef Chuchma ve svém pořadu Jasná řeč na ČT ART. Partnery v tom hledání mu byli literární kritik P. A. Bílek a spisovatel a editor Ondřej Horák. Ale moc toho spolu nevyjasnili. Josef Chuchma zpochybnil samotný název celého podniku, Ondřej Horák prohlásil, že ho na víkendový Sjezd spisovatelů nikdo nepozval, ale že i kdyby ho někdo pozval, stejně by tam nešel, a jenom P. A. Bílek se nechal slyšet, že byl k věci sice skeptický, sjezdu se však zúčastnil a svou skepsi tam do jisté míry ztratil.

Vraťme se však na skok (kvůli čtenářům, kteří ty časy nepamatují) do minulosti. V dobách tzv. normalizace byli čeští (a slovenští) spisovatelé organizováni ve svých národních svazech, které dohromady tvořily svaz federální. Někdy se jim ironicky říkávalo svazy „sepisovatelů“, protože spousta skutečných spisovatelů v něm nebyla. Nemohla být. Většinou dojeli na své postoje během tzv. Pražského jara a především pak po nevítaném vstupu armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Mimochodem, ty armády skutečně nikdo nevítal, ba právě naopak, v tom ruský propagandistický film, o kterém nás informují naši politici a média, zřejmě opravdu lže. Říkám to ovšem trochu váhavě, protože jsem ho neviděl, jeho obsah nám média jen převyprávěla, což mi nepříjemně připomíná dobu, kdy nám byl podobně tlumočen zločinný obsah Charty 77, kterou jsem ostatně – stejně jako Antichartu – nikdy nepodepsal.

Členy normalizačních svazů s(e)pisovatelů tedy bylo i nemálo autorů, kteří měli do skutečných spisovatelů dost daleko. Pro přijetí museli zájemci splňovat jistá kritéria. Patřila k nim kromě minimálně dvou vydaných knih a jistého literárního talentu i politická nezávadnost – a to byl kámen úrazu. Bohužel, Obec spisovatelů, která koncem roku 1989 vystřídala SČS a otevřela všem autorům svou náruč dokořán, se dopustila jiné chyby. Přijímala kdekoho. Mezi jinými i spoustu literárních ochotníků, ba dokonce grafomanů. A jízlivý termín „sepisovatelé“ se objevil znovu. Navíc to šlo v posledních letech s Obcí z kopce. Prošustrovala svůj majetek a stát se na ni z vysoka vykašlal.

Proč? Nejspíš proto, že současní politikové současné s(e)pisovatele k ničemu nepotřebují a že k nim nemají žádný respekt. A proč by ho také měli mít, když je současná česká literatura téměř bezzubá, takže se jí nemusejí bát? Chléb a hry? Ale jistě. Jenže chleba lidem zajistí páně Babišovy (i jiné) pekárny, minimální mzda a sociální podpory. A hry? O ty se postarají bulvární média v čele s televizí, počítačové hry, internet a sociální sítě!

Frustrovanost z popsaného stavu přivedla několik desítek současných českých autorů mladší a střední generace, ale i některých starších, koncem minulého roku k založení Asociace spisovatelů, která se dost nešťastně prezentovala především starostí o finanční stránku věci a opatrným nezájmem o věci veřejné. Takže ode mne dostala v LUKu přezdívku Aspik, coby zkratku slov Asociace spisovatelů konformistů.

Mírná kritika, která se na hlavy zakladatelů pro jejich počáteční chyby snesla, měla možná svůj podíl na tom, že Asociace svolala zmíněný „sjezd spisovatelů“, kterého se zúčastnilo několik desítek básníků a prozaiků, ale i literárních kritiků, filozofů etc. Mezi těmi literáty bylo, pokud jsem stačil zaznamenat z krátkého televizního záběru do auditoria, dost talentovaných autorů, ale – podle mne – málo skutečných spisovatelů.

Protože za skutečné spisovatele byli v českých zemích odjakživa považováni jen takoví autoři, kteří ve své době nosili kůži na trh. Kterým nešlo jen o vlastní honoráře, ceny a tituly, kteří neoslavovali pouze vítěze a nešlapali po hlavách poraženým, nepřizpůsobovali se žádné ideologii, nesloužili do roztrhání těla politickým stranám a neměli na očích postranní klapky jako lekaví koně při Velké pardubické.

Pokud „spisovatelé v aspiku“ nečekaně obživnou a začnou se víc zajímat o druhé než sami o sebe, budou možná brzy sklízet hrozny hněvu. A nejen oni. Ale třeba se jim také podaří znovu probudit zájem českých čtenářů o tuzemskou literaturu, zájem, jaký sklízeli čapkové, fuksové, halasové, haškové, havlíčkové, hrabalové, kafkové, kunderové, máchové, nerudové, nezvalové, němcové, páralové, pavlové, reynkové, seifertové, škvorečtí, vančurové, wolkrové, zábranové, zahradníčkové a další a další.

Kéž by se tak stalo co nejdřív! Jinak čeká českou literaturu podobně tristní osud, jaký potkal světový film. Ten také začínal jako zábava, později se stal uměním, které strhávalo a kultivovalo stamilióny diváků, ale pak se vrátil ke svému většinovému „hollywoodskému“ údělu lepší či horší zábavy, jejíž úspěch se měří jen a jen tržbami.

A degradace literatury a umění na pouhé zboží znamená těžké ochuzení lidské kultury. Ale zajímá to vůbec ještě někoho?

Malý dovětek

Jaroslav Čejka sice otiskuje svůj článek v LUKu, časopisu Unie českých spisovatelů, ale o její existenci se vůbec nezmiňuje.

Tím není řečeno, že UČS sdružuje samé génie, to by byla nesnesitelná organizace a géniové se odjakživa jen neradi nechávají zahnat do ohrádek, byť sebepříjemnějších. Ale rozhodně vyhovuje Čejkovým požadavkům: jejím členům nejde o honoráře (vesměs vydávají své knihy vlastním nákladem), o ceny (uděluje výroční ceny, ale místo zlatého věnce laureát obdrží keramický pohár), nekouká na ideové názory svých členů, nepeskuje je a nevylučuje, neslouží politickým stranám, natož do roztrhání těla, a nemá na očích postranní klapky, právě naopak – sleduje zrůdnosti doby natolik, až je vyháněna ze všech závodišť i stájí celého shnilého mocnářství.

KAREL SÝS