Vybral amk
(POSPÍŠIL, Ivo: Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno, Galium, 2015, ISBN: 978-80-905336-4-6)
… tedy místo akademické a suše korektní recenze tohoto sborníku recenzí, studií, komparací, kritických glos a analytických zamyšlení (publikovaných v internetovém časopise Proudy, ale i v revue Kam, v Univerzitních novinách nebo v Rovnosti) přinášíme raději několik postřehů našeho předního rusisty a slavisty, profesora na FF MU v Brně, které pokládáme za zajímavé, metodologicky podnětné, intelektuálně pronikavé, jdoucí k podstatě problémů, a to zdaleka ne jen těch literárních. Publikujeme je tentokráte bez komentáře:
Mezi historiky a politology, patrně i v jiných vědách, jež se zabývají společností synchronně nebo diachronně, se rozšířil žurnalistický termín „vyváženost“: tedy snaha vyjadřovat se nikoli v krajních polohách nebo v těch, jež jsou za takové vládnoucími médii považovány. Tedy ani ryba, ani rak /…/ Ve skutečnosti žádná vyváženost není, často je to bouchnutí do stolu, Strana mírného pokroku v mezích zákona je oxymóron. Tzv. extremismus je také dobově podmíněn: často co je dnes extrémní, je zítra běžné a naopak. Jistěže rakousko-uherští bojovníci za rovné hlasovací právo v roce 1907 mohli být pokládáni za extrémisty, stejně jako v jiných zemích bojovníci za volební právo žen: nyní to jsou zase ti, co místo Afroameričan říkají černoch. Nechci to bagatelizovat, ale tyto pohyby jsou zřejmé, i když mají jistě i své hranice, ale ty ještě přesně neznáme. Jestliže úkolem politologa může být delikátnost analýzy i navrhovaného řešení a jistá novinářská diplomacie, historie je vědou starou a měla by si risknout i výroky jasné, názory nevyvážené: vyvážeností přece nelze dojít k žádným objevům a novým formulacím, skutečná věda byla vždy nevyvážená: představme si, na co by asi přišel vyvážený Newton, Darwin, Einstein nebo Gödel. Proto bych i v historii plédoval za vyhraněnější a odvážnější názory, jakkoli kontroverzní, třeba i nepopulární, ale snad „nevyvážené“. (s. 100; ke knize Václava Štěpánka Jugoslávie – Srbsko – Kosovo. Kosovská otázka ve 20. století, Brno, MU, 2011)
Již jména – jako u Američanů – dokládají etnickou mnohovrstevnatost a přirozenou multikulturnost. Na této literární geografii vidíme, jak obrovskou je Rusko zemí, kam až vyzařuje jeho mocenský a kulturní vliv, tak obrovskou, že je i v literatuře jakoby samostatným kontinentem. Povídky zaujmou překvapivou inklinací k tradiční příběhovosti (je to jistě i žánrem povídky), dokonce k detektivce a avantuře. Antologie dokládá, že ruská literatura se – a to je dobře – v zásadě nezměnila: má svou provokativní tematiku, nevzdala se ani tradičního kazatelství a karatelství a eticky vyostřených podob, a právě proto je působivá i esteticky; vstřebala do sebe postmoderní metatextové kompoziční prvky, aniž však zásadně změnila svá východiska: velká země chce i velkou literaturu a velká, šokující témata. (s. 88; o knize Antologie ruských povídek. Brno, 2007)
Tak jsem si přečetl jednu redaktorskou anotaci nových knih, konkrétně Slovníku novější literárně teorie – Glosáře pojmů (Akademia 2012) /…/ Uvedena je v té anotaci takto: „Slovníková příručka, která se snaží definitivně a právem odtlačit na smetiště dějin Vlašínův Slovník literární teorie, jenž vyšel poprvé roku 1977 a na němž vyrostlo několik generací studentů.“ Tak to však není. Nevím, jaký měli autoři a editoři zájem, jestli chtěli opravdu někoho odtlačovat na smetiště dějin, ale jejich slovník ten stařičký Vlašínův, jenž byl i polistopadovým autorům – jak víme – dost dobrý (nedávno zesnulý Štěpán Vlašín byl nepochybně pozorným a dobrým vedoucím autorského kolektivu, ale jinak jistě nikoli jediným autorem), na němž se podíleli i skvělí literární teoretici té doby, na smetiště dějin rozhodně neodstaví; tento slovník je prostě jen jiný. Nevím, proč máme stále potřebu někoho zatlačovat do bezvýznamnosti, nebo na smetiště dějin, slibovat noci dlouhých nožů apod. Raději bych se takovým rádoby vtipným bonmotům vyhnul. (s. 46-7; na okraj Slovníku novější literární teorie, Praha, 2012)
Kniha je po německu chladná, objektivistická, ale o to možná pro někoho více šokující, zvláště pro ty, kteří se o politiku hlouběji nezajímají a vnímají ji jen z manipulativních a ideologizovaných masmédií. I když je zaplněna specificky německými reáliemi, lze z ní vyvodit něco obecnějšího: političtí prominenti, lidé s politickou budoucností se nerekrutují ze zásadových disidentů, revolucionářů, ani z hloubavých intelektuálů, ale z konformních, ničím nevyčnívajících, ale pozorných, stále ve střehu vyčkávajících a na svou příležitost číhajících loajálních občanů, kteří si svými výkony a svou loajalitou budují prominentní pozici již v systému, který má být vystřídán. Nebo z druhé strany: odcházející systémy si vlastně už ve svém nitru vychovávají své hrobaře. Je to dobré poučení pro ty, kteří se chtějí stát perspektivními politiky, i pro ty, kteří tyto mechanismy odmítají. (s. 147; ke knize R. G. Reutha a G. Lachmannové První život Angely M., Praha, 2013)
Vybral amk