MARTA FRANCOVÁ

Dne 15. října letošního roku uplyne sto sedmdesát let od narození významného myslitele a současně velkého básníka a lyrika Friedricha Nietzscheho. Jeho literární nadání a prozaický i básnický styl byly výjimečné, takže čtenář, byť neporozumí zpočátku filozofické náplni jeho textů, je uchvácen jejich jazykovou a stylistickou dokonalostí. Taktéž se dělo mně před mnoha lety při prvním setkání s jeho filozofickou básní Tak pravil Zarathustra, vydané poprvé po dlouhé odmlce v r. 1967. Byla v ní velkolepá krása slova a rytmu, obdobně jako v blankversu a nádherných slovních obratech Shakespearových, v ruštině poém Lermontovových a v italštině Dantově. Měla jsem později rovněž možnost seznámit se, alespoň částečně, se zněním Zarathustry v angličtině (Thomas Common), ve španělštině (A. Sánchez Pascual), francouzštině (Geneviève Bianquis, Maurice de Gandillac) a v ruštině (J. M. Antonovskij); překladatelé dle mého mínění projevili maximální snahu o kongeniální využití výrazových prostředků svého jazyka.

MILAN BLAHYNKA

Autorka knížek o dětech a dospívajících a pro ně, ale i reflexivní mozaiky svého dětství a rodičovského domova Psí víno Anna Blažíčková,svou novou a překvapivě rozměrnou knihou TEĎ NĚCO ZE ŽIVOTA (456 s., Triáda, Praha 2012) předkládá čtenářům dílo, v němž, jak to sama charakterizuje, „na přeskáčku“ vypráví o své cestě životem, o svých dětech a zejména o svém manželovi, literárním historikovi a kritikovi Přemyslu Blažíčkovi (1932–2002), jehož při vší své přísné kritičnosti ctila a hluboce milovala. Oba osudem i dobou tvrdě zkoušení, byli si trvalou vzájemnou oporou. Kniha, napsaná zřejmě brzy po „Přemkově“ smrti, je až apoteotická apologie tohoto pozoruhodného autora, s jehož názory a soudy mně často nebylo možno souhlasit, jehož si však nešlo nevážit na rozdíl od vždy „zásadových“ chameleonů. Blažíček, zprvu vyznavač socialismu (diplomní práci napsal o Jiřím Wolkerovi), se vyvíjel v zaníceného vykladače Holana až Škvoreckého, ale po svém obdivoval a interpretoval i Haška, Nezvala a Holanovy Rudoarmějce. Blažíčková se názorově proměnila od své původní nevraživosti vůči vývoji u nás po roce 1945 k pozoruhodně samostatnému pohledu na události a hlavně lidi, naučila se vzácnému umění je hodnotit ne podle jejich názorové orientace, ale podle skutků, a dokonce se doznává, že nechápe svou intoleranci, která se jí občas dodnes zmocní, slyší-li, že ministrem by se měl stát bývalý člen KSČ; poznala a také ve své knize jmenuje řadu komunistů, kteří byli „mimořádně slušní“ a nápomocni lidem v nemilosti.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

O přelomových dílech, k nimž patří sbírka Karla Sýse Apokalypsa podle Joba, nejednou platí, že potrefené husy nejhlasitěji zakejhají, protože dobře vědí, nebo alespoň tuší, že se píše o nich, o jejich malosti, zbabělosti, nebo o zradě. Ale nechme raději promluvit tři fiktivní literární postavy, tři modelová hlediska, známá např. z kurzů tvůrčího psaní, hlediska, která mohou jinak nasvítit myšlení těch potrefených, pro něž skončily dějiny vítězstvím „pravdy a lásky“ a kritika je irituje, útočí na jejich předsudky, horizonty vnímání, vkusové mantinely i na přijaté hodnotové vzorce. V neposlední řadě pak na jazyk, s nímž jejich ega i ratia srostly. Takto zakejhaly nad Apokalypsou K. Sýse Jan Lukeš v Hostu („Láska je věřit, že láska je“, č. 6, r. 2014) i Eva Kantůrková (Lamentace podle básníka Karla Sýse, Deník referendum, 22. 6. 2014). Jak by na ně mohly naše postavy reagovat?

IVO FENCL

23. září uplynulo dvacet let od smrti autora románu Psycho. „Má matka byla jen má a nikdo neohrožoval mé poklidné vlastnictví,“ napsal kdysi nikoli on, ale Jean-Paul Sartre (ve vzpomínkách Slova). Možné je, že právě jeho větu měl Američan Bloch na mysli, když tvořil svůj nejslavnější román.

 

STANISLAV ZEMAN

Než se na poště postavil do fronty, připravil si občanský průkaz a výzvu k vyzvednutí doporučeného dopisu. Fronta se mu zdála dlouhá. Obával se, že nestihne začátek vyučování a studenti způsobí ve škole pozdvižení. Avšak zvědavost, kdo mu píše, byla silnější. Přešlapoval ve frontě z jedné nohy na druhou, a co chvíli nervózně pohlédl na hodinky. Netrpělivost zaháněl přepočítáváním lidí stojících před ním. Konečně převzal u přepážky dopis. Jakmile jej otevřel, rázem zapomněl na učitelské povinnosti a dychtivě četl: Vážený pane, dovoluji si Vás pozvat jménem ředitelství divadla k jednání ohledně textu Vaší nové hry… Znovu se vrátil na začátek, aby uvěřil tomuto strohému sdělení od dramaturga divadla. Teprve potom zamířil do školy. Šel volně a s úsměvem odpovídal na pozdravy spěchajících studentů.

ZDENĚK HRABICA

Proměnlivé počasí letošního léta bylo přímo ideální k četbě zajímavých knih; přitáhla mne hned čtyři čilá nakladatelství, u nichž oceňuji stálou profesionální kvalitu – drží ji brněnská JOTA (nejenom jazykovou úrovní, ale i grafickou výpravou, volbou témat, poutavým výběrem obálek, často skvělou dokumentací, těší mne doslovy, chybí mi literární zhodnocení autora i díla, dříve téměř nepostradatelná, a samozřejmě literární kritika. Nikoliv pochybné upoutávky ve všech médiích.) Důvěru mám i k ediční činnosti Mladé fronty (zaujaly mne v létě dvě knihy – Milena Štráfeldová Guláš pro Masaryka, Miloš Hořejš Praha jako německé město) a nemohu nepřipomenout nakladatelství Epochu jednak Sbírku fejetonů a jiných krátkých textů Bílý Klaun Lenky Procházkové s pěknými kresebnými titulky a odrážkami a knihu literatury faktu o K. H. Frankovi v roli Pána protektorátu od Emila Hrušky. A téměř vrcholem blaha bylo pro mne Nakladatelství Šulc – Švarc knihou Jiřího Růžka V labyrintu zpravodajských služeb (padni komu padni, třebas se jmenuje Jan Ruml nebo Miroslav Šlouf). V jiném podání, než do mne cpou povrchní kolegové z novin a časopisů.

 

ALOIS REICH

Omluva

Dál od Prahy, na Moravě,

podobám se lotrovi.

Ani grošem v pražském jízdném

nepřispívám kmotrovi.