MARTA FRANCOVÁ
Dne 15. října letošního roku uplyne sto sedmdesát let od narození významného myslitele a současně velkého básníka a lyrika Friedricha Nietzscheho. Jeho literární nadání a prozaický i básnický styl byly výjimečné, takže čtenář, byť neporozumí zpočátku filozofické náplni jeho textů, je uchvácen jejich jazykovou a stylistickou dokonalostí. Taktéž se dělo mně před mnoha lety při prvním setkání s jeho filozofickou básní Tak pravil Zarathustra, vydané poprvé po dlouhé odmlce v r. 1967. Byla v ní velkolepá krása slova a rytmu, obdobně jako v blankversu a nádherných slovních obratech Shakespearových, v ruštině poém Lermontovových a v italštině Dantově. Měla jsem později rovněž možnost seznámit se, alespoň částečně, se zněním Zarathustry v angličtině (Thomas Common), ve španělštině (A. Sánchez Pascual), francouzštině (Geneviève Bianquis, Maurice de Gandillac) a v ruštině (J. M. Antonovskij); překladatelé dle mého mínění projevili maximální snahu o kongeniální využití výrazových prostředků svého jazyka.
V tomto krátkém vzpomínkovém pojednání vycházím nejen ze svých dojmů, ale zejména z názorů svrchovaných autorit, jakými byly Otokar Fischer (Literární studie), F. X. Šalda (Boje o zítřek) a profesor Ludvík Svoboda (úvodní slovo Filosof - básník Friedrich Nietzsche k vydání Zarathustry z roku 1967).
Nietzschovo rozsáhlé vzdělání filologické a filozofické, znalost děl největších duchů antiky i dobové evropské filozofie a literatury, především francouzské (velkým vzorem mu byl Stendhal), spolu s vyjadřovacím uměním jeho duchovních učitelů - Schopenhauera, Luthera, Lessinga, Lichtenberga, jakož i obeznámení se s některými texty východních kultur daly základ jeho verbálnímu mistrovství. Nesnášel novinářský žargon a hudebnost a barvitost mluvy mu byly vším: Můj styl je tanec, hra symetrií všeho druhu a přeskakování a výsměch těmto symetriím. To jde až do volby vokálů. A také: Básnictví jest uměním jen potud, pokud obsahuje prvky hudební.
Jazyk jako hudba, jako bel canto, jako pokladnice barevných třpytných drahokamů, dílo nesoucí se od počátku do konce na vysoké vlně až ze dna bytosti vzedmutého ducha, věty, široce rozklenuté a architektonicky bohaté jako majestátní katedrála, jež přesto nejsou verbalismem, to je umělec Nietzsche nejen ve svých nejbásničtějších dílech Tak pravil Zarathustra a Radostná věda, ale celkově ve své tvorbě. Filozofie je u něho básní a báseň filozofií.
Již jako hoch a student skládal poezii; učinil si pravidlem, že denně si zaznamená verše, a byl nejpilnějším přispěvatelem gymnazijního časopisu. Básně uvedené v pozdější sbírce se vyvíjejí úměrně jeho intelektuálnímu růstu - od půvabných obrázků a epizod z jinošství přes verše přemýšlivého mladého muže, jenž intenzívním studiem velmi rychle vyzrává a tvoří verše melancholické, pochybující, bouřlivé i břitce duchaplné, až ke slokám těžkým, těžkomyslným, hlubokým jako propast vlastního a lidského nitra, do níž nahlédal. Komponuje hudební skladby na texty své i slavných básníků Alexandra Puškina, Šándora Petöfiho, Adalberta von Chamissa a Klause Grotta.
Sbírka Nietzschových básní sestává ze čtyř oddílů a Dodatku k Dionýským dithyrambům - celkem z více než dvou set básní a veršovaných či rytmizovaných průpovídek. V první části - Básně z mládí (psané v rozmezí let 1859-1864) se nacházejí milé básně jako Májová píseň, Šípková Růženka, Stará matička, Podzim, Starý Maďar, Toulky, ach toulky, Mladá rybářka, avšak též verše vážné: Smrt Beethovena, Shakespeare, Neznámému Bohu. V druhém krátkém oddílu Věnování (1861-1878) jsou sloky věnované přátelům, kupř. Franzi Overbeckovi, Richardu Wagnerovi a mateřské přítelkyni Malwidě von Meysenbug. V třetí obsáhlé části Písně a průpovědi (1871-1888) jsou již básně velmi vyzrálé, melancholické, ostré, tragické i jásavé: Poutník, Na ledovci, Štěstí, ó štěstí, Pták albatros, Přátelství, Z vysokých hor, Na jihu a četné další; v pododdílu Průpovědi kupř. Pinie a blesk, Falešným přátelům, Skeptik mluví, Ecce Homo. Čtvrtou část Dionýské dithyramby včetně Dodatku k nim (1882-1888) označuje Nietzsche jako písně Zarathustrovy, jež sám sobě zpíval, aby snesl svoji poslední samotu.
Jen blázen! Jen básník! - první z těchto písní (v posledním dílu knihy Tak pravil Zarathustra uvedená jako Píseň zádumčivého stesku), právě tak jako Nářek Ariadny, zde doplněná o zjevení Dionýsa (v Zarathustrovi jako Píseň kouzelníkova) jsou ve skutečnosti nejbolestnějším výkřikem básníkovy duše. Žaluje osudu, že není ženichem pravdy, pochybuje o nejkrásnější složce své bytosti a zpívá o Bohu, kterého nezná, odmítá a po němž přesto touží. Jindy se však vyznává s oprávněným sebevědomím: Ostatně jsem básník a zůstal jsem jím až po nejzazší mez toho pojmu, třebaže jsem se tyranizoval kontrastem všeho básnění. K dalším překrásným slokám čtvrté části sbírky patří kupř. Sláva a věčnost, Mezi dravými ptáky a Slunce zapadá; do Dodatku autor zařadil sto dvacet pět kratších brilantních sentencí.
F. X. Šalda ve svých Bojích o zítřek nazval Zarathustru velepísní síly, kázně, napětí, lásky a oběti - třeba bez sankce a závaznosti,a taktéž v několika dalších kapitolách vysoce hodnotil Nietzscheho jako umělce, myslitele, bytostného básníka, učence, duchovního experimentátora a osvoboditele. Hrdinný zrak - jenž jediný přetvořuje a obrozuje stále a znova povrch této naší okoralé hvězdy a … je věčným osvoboditelem a omladitelem světa a života, nová krása, kritika pathosem a inspirací, umělecký paradox, násilník snu, experiment žít, básník činu - tyto názvy kapitol či pojmy - není umělec Nietzsche nositelem všech těchto kvalit, bolestí a divů člověka tvůrce, člověka stvořitele?
FRIEDRICH NIETZSCHE
Stará matička
V poledním míru slunečném
tu nuzný špitál spí
u okna stará matička
tak bledá, sedíc sní
Oči má matné, sněžný vlas
živůtek prostý jen
a úsměv tiché radosti
velebí letní den
Pod oknem kvete růží keř
kol něj včel hemžení
snad neruší ji z poklidu
to pilné bzučení?
Hledí ven v tichý, šťastný kraj
zář padá na líčko:
krásněji bude v nebi však,
má milá matičko!
Starý Maďar
Když jsem byl mlád, zářil slunce svit
na moje srdce i vřes.
Když stár jsem dnes, sám musím jít
hej slunce svit!
přes vřesu pláň a les
Když jsem byl mlád, byla láska má
jak svěží plané růže květ.
Když stár jsem dnes, chlad srdce objímá
hej lásko má!
jak vítr pláň, když podzim halí svět
Když jsem byl mlád, uzdou jsem koně hnal
divoký, žitím zmámený.
Když stár jsem dnes, běžet je nechám v dál
hej ořů cval!
jsem pro ně již jen poutník znavený
Když jsem byl mlád, z mého oka jas
se jako z hvězd nad noční pustou lil.
Když stár jsem dnes, umlkl zřídla hlas
hej oka jas!
jak bludné dítě vede mne mimo cíl
Na skálu vzhůru, když mlád jsem kdysi byl
mlád, malým, menším chlapcem byl
s vlající kšticí jsem si vyskočil
hej, mlád já byl!
Teď na máry jsem tělo uložil
Poutník
Jde poutník nocí samoten
má dobrý krok;
a údolí i horský hřbet -
mu kryjí bok.
Krásná je noc -
on kráčí vpřed a nezná klid,
neví, kam dál mu bude jít
Tu zazní nocí ptačí hlas:
„Ach, pěvče, špatný zvolils čas!
Proč brzdíš mysl mou a spěch
a budíš sladký srdce vzdech,
že zastavit svůj musím běh
a ztajit dech,
když v duše stín tvůj zpěv mi leh´?“
Pták zamlčí se a pak dí:
„Ne pro tebe můj pozdrav zní,
ne pro tvůj cit!
Já pěji v jasné noci svit;
však Ty máš věčně dále jít
a nikdy zpěv můj pochopit!
Můj opusť luh -
Tvých kroků v dáli ztichne ruch,
zas zpěv můj zazní v noční vzduch,
toť zvyku kruh.
Mdlý poutníku, buď s tebou Bůh!“
Jde poutník nocí samoten
má dobrý krok;
a údolí i horský hřbet -
mu kryjí bok.
Krásná je noc -
on kráčí vpřed a nezná klid,
neví, kam dál mu bude jít.
Tu zazní nocí ptačí hlas:
„Ach, pěvče, špatný zvolils čas!
Proč brzdíš mysl mou a spěch
a budíš sladký srdce vzdech,
že zastavit svůj musím běh
a ztajit dech - -
Proč vábíš mne na jiný břeh?“ -
Pták zamlčí se a pak dí:
„Ne pro tebe má píseň zní,
ne pro tvůj cit -
družku si toužím přivábit
co o tom víš?
Sám nechci dnešní noci být -
co tobě po tom? Vždyť máš jít
a nikdy, nikdy neznat klid!
Proč stojíš dál?
Proč zpěv můj uložil sis v sluch,
ty - bludný duch?“
Pták zmlkl, cítě mysli vzruch:
„Proč zpěv můj vryl se mu tak v sluch?
Proč stojí dál? -
Ten bědný, bědný bludný duch!“
Nejosamělejší
Nyní, kdy den
se naplnil a znavil, a potoky vší touhy
zurčí novou útěchou,
též všechna nebesa, zavěšena ve zlaté pavučině
ke každému zemdlenému mluví: „budiž klid!“ -
proč neztišíš se, temné srdce,
co nutí k běhu zesláblé tvé nohy…
koho tak dlouho očekáváš?
Přeložila MARTA FRANCOVÁ