STANISLAV ZEMAN

Než se na poště postavil do fronty, připravil si občanský průkaz a výzvu k vyzvednutí doporučeného dopisu. Fronta se mu zdála dlouhá. Obával se, že nestihne začátek vyučování a studenti způsobí ve škole pozdvižení. Avšak zvědavost, kdo mu píše, byla silnější. Přešlapoval ve frontě z jedné nohy na druhou, a co chvíli nervózně pohlédl na hodinky. Netrpělivost zaháněl přepočítáváním lidí stojících před ním. Konečně převzal u přepážky dopis. Jakmile jej otevřel, rázem zapomněl na učitelské povinnosti a dychtivě četl: Vážený pane, dovoluji si Vás pozvat jménem ředitelství divadla k jednání ohledně textu Vaší nové hry… Znovu se vrátil na začátek, aby uvěřil tomuto strohému sdělení od dramaturga divadla. Teprve potom zamířil do školy. Šel volně a s úsměvem odpovídal na pozdravy spěchajících studentů.

Materiály ke hře sbíral dlouho, prakticky od převratu. Chtěl v ní zachytit odhodlání lidí podílet se na nových poměrech. Když měl materiály jakžtakž pohromadě, předsevzal si, že bude psát denně. Často ale musel trávit volné chvíle na radnici jako zástupce předsedy kulturní komise. Na soustavné psaní mu tak hlavně zbyly letní prázdniny. I proto psal hru bezmála pět let.

S uspokojivým pocitem vstoupil do školy, umocněným tím, že ho za chvíli čeká hodina literatury, v níž se bude zabývat tématem obrozeneckého divadla. K tomuto tématu měl vřelý vztah, zvláště ke Klicperovi. Kdysi upravil jeho Hadriána z Římsů pro studentské divadlo, což ho záhy inspirovalo k napsání prvotiny. Tehdy se o něm začalo mluvit v divadelních kruzích jako o nadějném dramatikovi.

„Co vám můžu nabídnout?“ přivítal ho dramaturg a aniž čekal na odpověď, zapnul varnou konvici. „Mám tady na výběr jenom kafe a čaj. Víno mi vypili herci minulý týden po premiéře. Měli důvod, hra se povedla.“

V duchu s dramaturgem nesouhlasil. Hru viděl v repríze a nelíbila se mu. Připadala mu laciná a podbízivá, něco na způsob červené knihovny. Přestože se v programu psalo, že se jedná o známého francouzského autora romantických komedií, jméno mu nic neříkalo. Váhal, má-li se nyní ke hře vyjádřit.

Dramaturg ho předešel:

„Popravdě řečeno, Shakespeare to není. Divákům se ale hra líbí, máme ji na měsíc vyprodanou. Řekněte mi, který venkovský ansábl se tím dnes může pochlubit? Teď se divadlo moc nenosí. My jsme jedna z mála výjimek, že nemáme nouzi o diváky. Také díky vaší komisi, která nám přeje.“

Pokrčil rameny a řekl:

„Snažíme se, aby nás opozice nenapadla z likvidace kultury v našem městě.“

Mezitím dramaturg postavil na stolek dva šálky kávy a znovu se rozpovídal:

„Hledáme autory, kde se dá, hrát klasiky pořád dokola nejde. A co si budeme namlouvat, divák se chce většinou bavit. Třeba aby zapomněl na starosti doma nebo v práci, kterých má každý z nás nad hlavu. A taky se chce podívat kolem sebe jinýma očima. Odlišně, než mu například servírují politici v televizi; s odstupem, v nadsázce. I proto, aby s pomocí této nadsázky lépe poznal, který z nich mu věší bulíky na nos a ohýbá si pravdu jako děvku přes zábradlí.“

Takovou otevřenost od dramaturga nečekal. Rád by s ním diskutoval, ale nedočkavost na jeho vyjádření se k textu hry, který ležel na stolku před nimi, mu v tom zabránila. Proto jen natáhl ruku po šálku kávy a napil se.

Dramaturg se také napil a zčistajasna pronesl:

„Bohužel, pane kolego, s politováním vám musím na rovinu oznámit, že tomu, o čem tady mluvím a co by naše divadlo aktuálně potřebovalo, je váš text zatím hodně vzdálený. Promiňte, trochu mi připomíná první pokusy obrozenců, když heroicky zobrazovali naši dávnou historii.“

To mu vzalo dech. Vzápětí se však sebral a s nuceným úsměvem namítl:

„Jestli se mi tohle podařilo, pak jsem spokojen. Listopad opravdu studentům přirovnávám k převratným událostem v našich starších dějinách.“

„To je chvályhodné,“ souhlasil dramaturg. „Je v tom ale háček, škola není divadlo, i když, jak kdy,“ žertovně poznamenal, ale bez odezvy. Proto hned zvážněl: „Diváci nejsou studenti. Do divadla si nechodí pro známku z dějepisu. Nestojí o poučení, zajímá je to, co není v učebnicích. Touží po příběhu, v němž je napětí i uvolnění.“

Sprcha byla až příliš studená. Nejraději by se zvedl a zmizel. Avšak neměl šanci.

„Kromě této zprávy,“ pokračoval dramaturg, „mám pro vás ještě jednu, lepší. Když jsem seděl nad textem vaší nové hry, vybavila se mi prvotina, kterou jste kdysi napsal. Je vtipná a má spád. Vyhledal jsem ji v archivu a ukázal řediteli. Projevil o ni zájem a uložil mi, abych s vámi projednal její uvedení ještě v této sezóně.“

Nabídka ho příjemně překvapila, ale hned ji v duchu zpochybnil. Prvotina byla napsána a uvedena v minulém režimu a nemá teď už divákovi co říct. Naštěstí na něm dramaturg nechtěl okamžitou odpověď, souhlasí-li s nabídkou. Když se rozcházeli, navrhl mu, aby za týden dal vědět, jak se rozhodl.

Schůzka s dramaturgem v něm vyvolala zmatek. Myslel na ni, kudy chodil. S odmítnutím nové hry se vyrovnal rychle a začal uvažovat o jejím přepracování. Nad dramaturgovou nabídkou byl ale bezradný. Tenkrát se chtěl prvotinou vysmát místním poměrům. Aby se v ní tehdejší radní hned nepoznali, zasadil ji do středověku, jehož památkami je město pověstné. Na paškál si vzal nešvary, s nimiž se nechtěl smířit: úplatnost úředníků, neodborné zasahování do památkové péče, bezohledný vztah k přírodě. Posměchu neunikla ani arogance některých mocných v regiónu, kteří nejenže nepřipustili jiný názor než svůj, ale bylo jim i jedno, co si kdo o nich myslí. Také to otupilo jejich ostražitost a přispělo tehdy k uvedení prvotiny.

Ačkoliv mohl sedět na její premiéře ve služební lóži blízko jeviště, tréma mu v tom zabránila. Nevydržel chvíli postát, načež aby seděl a soustředěně sledoval svůj výtvor před zraky diváků v portálu, kteří měli tuto lóži jako na dlani. Sotva představení začalo, z lóže se vytratil. V bufetu si objednal skleničku sodovky a snažil se sluchem zachytit, co se děje v hledišti. Netrvalo dlouho a dolehl k němu výbuch smíchu a následný potlesk. To se pak několikrát opakovalo. Hlava mu z napětí, jak bude prvotina diváky nakonec přijata, třeštila k prasknutí. Proto se o přestávce na chvíli nenápadně vzdálil z divadla. Večerní procházka na čerstvém vzduchu ho uklidnila. Do divadla se vrátil krátce před finále a opatrně vstoupil do hlediště. Z reakce herců a diváků poznal, že si vzájemně rozumějí. Jakmile herci na předscéně spustili závěrečnou písničku, hlediště začalo tleskat do rytmu a vynutilo si její opakování. Když skončila, znovu se ozval potlesk, načež se v sále rozsvítila světla. Představitelka jedné z hlavních rolí přivedla na jeviště režiséra a poté i jeho. Spolu s herci a režisérem se klaněl, odcházel ze scény a zase se na ni vracel. Přitom si všiml, jak se první dvě řady vyhrazené čestným hostům rychle vyprazdňují.

Z divadla odešel po bouřlivé oslavě za světla. Ploužil se městem domů, byla neděle, v ulicích nepotkal živáčka. Na hlavní třídě, kde se vyjímal veliký poutač, oznamující včerejší premiéru a nejbližší reprízy prvotiny, se zastavil. Pyšně na něj chvíli hleděl a pak s vidinou postele zamířil domů. Probudil se až ráno na druhý den. Oholil se a jen tak nalehko vyběhl přes ulici do trafiky. Nedočkavě hodil na pult drobné a podal si z regálu místní deník. Rychle nalistoval kulturní rubriku, v níž ho upoutal titulek: Kritika se minula s pravdou. Očima přelétl první řádky a podlomila se mu kolena. Trvalo dlouho, než ztěžka vystoupal po schodech do svého bytu ve třetím poschodí starého činžáku. U dveří ho čekala manželka s novorozenou dcerkou v náručí, neklidná, kde se zdržel. Beze slova jí podal noviny a ukázal na článek.

„Prvotina nenašla u premiérového publika očekávaný ohlas,“ tiše četla manželka s dítětem v náručí. „Problémy, na něž poukázala, sice existují, ale jenom v pokřivené fantazii autora…“ Dočetla, políbila dcerku a povzbudivě se na něho usmála.

To mu vrátilo sílu. Vysprchoval se, oblékl a nasnídal. Cestou do školy, na hlavní třídě, spatřil, jak dva chlapi v montérkách přelepují poutač, u nějž se včera zastavil, oznámením, že reprízy představení z technických důvodů odpadají. Když o pár minut později vstoupil do sborovny, čekal ho tady školní inspektor. Bez dlouhého úvodu mu před ředitelem školy i přítomnými kolegyněmi a kolegy oznámil, že z důvodu získání nezbytných pedagogických zkušeností bude jako mladý perspektivní učitel přeložen ze zdejšího gymnázia na základní školu v nedaleké vsi.

Byla to křivda, jíž se nezbavil po celé tři roky svého působení na venkově. Zapomněl na ni až s převratem, jenž mu umožnil vrátit se do gymnázia. Ve víru popřevratových změn, na nichž se s vervou podílel, zapomněl i na prvotinu. Připomněla mu ji po letech až dramaturgova nabídka. S blížícím se termínem, kdy se měl k ní vyjádřit, byl si stále méně jistý, má-li ji odmítnout. Přesvědčení o neaktuálnosti prvotiny v něm nahlodávala myšlenka, již vštěpoval studentům: zapomeneme-li na minulost, nebudeme si vážit současnosti.

„Jste očekáván,“ s úsměvem ho přivítala asistentka a ukázala na otevřené dveře do ředitelovy kanceláře.

Ředitel seděl u počítače. Když ho spatřil, svižně vstal, upravil si kravatu a vyšel mu vstříc. Podali si ruce a ředitel mu nabídl místo. Pak se vrátil k počítači a ve stoje soustředěně manipuloval s myší.

Ředitele znal málo, přišel do divadla asi před půldruhým rokem. Věděl o něm jen to, že byl vybrán díky svým manažerským schopnostem, aby pomohl divadlu k penězům, protože se utápělo v dluzích. Bylo mu necelých pětatřicet let a vystudoval na filmové škole produkci. Radnice ho hodnotila dobře. Zvýšila se návštěvnost divadla i příjmy v jeho kase.

„Tady ji máme,“ zajásal ředitel, jakmile se na obrazovce objevila smlouva. Za okamžik tiše zavrčela tiskárna a vyjelo z ní několik popsaných papírů, které rozložil po stole do dvou hromádek a sepnul je. Jednu hromádku mu podal a druhou si položil před sebe. „Smlouvu jsem připravil s naším právníkem,“ řekl, hned jak si sedl. „Nabízím vám v ní nejlepší možné podmínky, které si divadlo může dovolit.“

Poděkoval a začal listovat ve smlouvě.

„Je postavená tak,“ vysvětloval ředitel, „že budete hmotně zainteresován na každém odehraném představení, premiérou počínaje. Čím víc jich bude, tím lepší pro vás.“

Rozpačitě pohlédl na ředitele a skromně podotkl:

„Snad jich pár bude.“

„Pár?“ ironicky opakoval ředitel. „S takovou vizí bych neinvestoval ani korunu. Pod padesát repríz nejdu.“

„Tolik repríz v našem divadle?“ podivil se.

„A proč ne,“ sebevědomě se ohradil ředitel.

„To by do divadla musela přijít polovina města,“ s úsměvem oponoval. „A co já pamatuji, to se tady ještě nestalo.“

„Ve svém marketingovém projektu počítám nejen s domácími návštěvníky,“ svěřil se ředitel, „ale i s diváky, které do divadla sveze z okolních měst a vesnic naše agentura. A také v něm počítám se zájezdy. Chystáme se hodně kočovat, jako tomu bylo dřív.“

„Projekt je to slibný,“ uznal. „Ale co když nebude o představení zájem?“

„Zájem bude,“ nesmlouvavě prohlásil ředitel a přátelsky dodal: „Nemějte obavu, jste dobrým artiklem. Se špatným zbožím bych na trh nešel.“

„Pokusím se sdílet váš optimismus,“ smířlivě poznamenal.

„A uděláte dobře,“ pohotově odpověděl ředitel a položil před něho pero k podpisu smlouvy.

V divadelním klubu nebylo k hnutí. Každý, kdo ve městě něco znamenal, nesměl na banketu po znovuuvedení prvotiny chybět. Premiéře předcházela mohutná reklama, o kterou se postaral sám ředitel. Číhala na člověka ve městě i v jeho blízkém a vzdálenějším okolí. Své v ní sehrála také zvědavost lidí na dříve zakázané ovoce. Premiéra a reprízy byly nadlouho beznadějně vyprodané. Očekávaný zájem nenechal spát ani sponzory. S blížící se premiérou byla budova divadla zvenku i zevnitř obložena panely s logy nejrůznějších firem.

V duchu dal za pravdu řediteli, prvotina měla úspěch. Jakmile ho ředitel na banketu představil, gratulace nebraly konce. Blahopřáli mu přátelé a známí i lidé, které neznal. Všichni prvotinu chválili, hlavně proto, že jim připomněla nynější poměry ve městě. Z úspěchu se těšil, ale mrzelo ho, že se obecenstvo bavilo na účet těchto poměrů.

To mu vzalo i chuť k jídlu. Obcházel švédský stůl, aniž by vnímal lahůdky, kterými bohatě oplýval. Připomněl mu je až kdosi za jeho zády. Otočil se a za ním stál menší podsaditý chlapík. Představil se jako majitel jatek a řeznických obchodů ve městě, který dodal na banket uzenářské speciality. Prvotina se mu líbila, pobavil se na ní víc než u televizních seriálů a proto ho oslovil. Chtěl po něm sepsat humorný leták doporučující jeho uzenářské výrobky. Nabídl mu za to plnou lednici masa a uzenin. Pak mu hbitě podal vizitku, a aniž čekal na odpověď, dal se do řeči s vedle stojícím hercem. Požádal ho, jestli by mu nepomohl s návštěvností uzenářských stánků na městských vánočních trzích přestrojením za Santa Klause.

Nenápadně od nich ustoupil stranou. Vtom se k němu přihlásil redaktor místních novin debatující s opozičním zastupitelem. Pochlubil se, že viděl ještě původní uvedení prvotiny a že i tenkrát měla velký úspěch. Zároveň se omluvil za svou tehdejší kritickou recenzi. Nevyjadřovala jeho názor, napsal ji na příkaz shora. Teď to ale napraví, chystá pochvalný článek na celou stranu novin. Zastupitel promluvil, až když si redaktor odskočil k švédskému stolu. Nabídl mu, jestli by se nechtěl stát členem volebního štábu opozice, protože v prvotině vystihl současné problémy radnice. Kdyby o nich napsal několik vtipných předvolebních projevů, tak má opozice příští komunálky v kapse. Nebylo by to zadarmo, zdůraznil přitom, neboť opozice umí své lidi náležitě ocenit. Ještě chtěl cosi říct, když se u nich zastavil starosta. Zastupitel očividně zneklidněl, nebyl si jist, jestli starosta něco nezaslechl. Omluvil se a chvatně následoval redaktora.

Zůstal sám se starostou. Ačkoliv se znali, necítil se teď před ním dobře. Trochu si kladl za vinu, jak obecenstvo přijalo premiéru. Proto chtěl starostovi vysvětlit, proč dal souhlas k uvedení prvotiny. Sotva promluvil, starosta se hlasitě rozesmál a prvotinu pochválil. Zaskočilo ho to, přesto považoval za nutné starostovi alespoň sdělit svůj dojem z premiéry, na níž prvotina vyzněla jinak, než zamýšlel. Starosta se znovu hlasitě rozesmál a vyjádřil divadlu svůj vděk za nastudování prvotiny. Pořád je lepší, řekl, baví-li se lidi v hledišti, než když pokřikují na náměstí… To ho pochybností nad premiérou nezbavilo. Jakmile se rozešel se starostou, nic ho na banketu neudrželo.

„Vy?“ podivila se asistentka.

„Přišel jsem nevhod?“ omluvně se zeptal.

„Pan ředitel vás určitě nemá na dnešek v diáři.“

„Pravda, nejsem ohlášen,“ provinile připustil, „přesto bych rád s panem ředitelem mluvil.“

„Je to důležité?“

„Myslím, že ano.“

„Můžu vědět, oč se jedná?“

„Když dovolíte, to bych rád nejprve řekl panu řediteli.“

„Dobře,“ dotčeně souhlasila asistentka a nahlédla do ředitelovy kanceláře.

Nejprve slyšel tlumený hovor, jemuž nerozuměl. Potom se k němu asistentka obrátila a chladně mu oznámila, že ho ředitel očekává. Jen co vešel do jeho kanceláře, ředitel začal pět chválu na premiéru. Neudržel se a skočil mu do řeči:

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě úspěch premiéry zarmoutil. Také bych ovšem lhal, kdybych tvrdil, že mě nadchl.“

„Nerozumím vám,“ nechápavě se zatvářil ředitel. „Lidé se smáli, bavili se, z divadla odcházeli spokojeni. Co víc si lze přát? A dokonce, což je vzácné, s názorem diváků byla zajedno i kritika.“

„To je všechno pravda,“ přitakal. „Ale z představení se kamsi vytratilo jeho poselství.“

„Kam by se vytratilo?“ vzrušeně se zeptal ředitel a sám si odpověděl: „Diváci si ho vysvětlili po svém.“

„To mě právě znepokojuje,“ navázal. „Chtěl jsem, aby si diváci z představení odnesli určitou…“

„Co jste chtěl nebo nechtěl,“ nenechal ho domluvit ředitel, „platilo jen do premiéry. Po ní je džin vypuštěn z láhve a vy tomu můžete akorát přihlížet.“

„To bych nerad,“ vzepřel se. „Proto jsem vám přišel oznámit, že uvažuji o stažení mé prvotiny z repertoáru, pokud ji nebudu moci upravit.“

Ředitel již bez známky vzrušení odpověděl:

„Úprava nepřichází přinejmenším z programových důvodů v úvahu. A pokud jde o stažení vaší prvotiny z repertoáru, musím se odvolat na smlouvu, kterou jsme oba podepsali. Odstoupení od této smlouvy pro vás znamená uhrazení veškerých dosud vynaložených nákladů i předpokládaného zisku. A to je hodně peněz.“

Tím ho ředitel nečekaně odzbrojil. Nevěděl, jak na to hned reagovat. Mlčel a chystal se k odchodu.

Ticho přerušil ředitel. Místo podání ruky, jakoby mimochodem, prohodil:

„Stavte se prosím v pokladně, máte tam připraven honorář za premiéru.“