IVO FENCL

23. září uplynulo dvacet let od smrti autora románu Psycho. „Má matka byla jen má a nikdo neohrožoval mé poklidné vlastnictví,“ napsal kdysi nikoli on, ale Jean-Paul Sartre (ve vzpomínkách Slova). Možné je, že právě jeho větu měl Američan Bloch na mysli, když tvořil svůj nejslavnější román.

 

Příběhem Lilie (1934), první povídkou ze čtyř set, debutoval v sedmnácti letech, ale již od šestnácti si dopisoval s Howardem Philipsem Lovecraftem (1890-1937), jehož makabrózní styl přetékající epitety „kosmický“ kopíroval až otrocky. Ke své škodě. Blochovi bylo dvacet, když Lovecraft, udolán i světem, kde nenašel práci, předčasně zemřel na Brightovu nemoc. Jen pár měsíců nato odešel v Anglii i James Barrie (1860-1937), tvůrce Petra Pana, a psychopata Normana Batese z Psycha (1959) lze interpretovat i právě ve srovnání s tímto chlapcem, jenž neuměl vyrůst, ale jemuž matka NAOPAK zůstala nedostupnou (poté, co jí doslova frnkl). Ale ještě k Lovecraftovi. Pobízel k psaní škálu pozdějších velikánů sci-fi. Fritze Leibera, Henry Kuttnera… i Bradburyho. Ale jen jediného, Roberta Alberta Blocha, udělal vlastním literárním hrdinou, a to v příběhu Obcházející z temnot (1935), Blochovi dokonce připsaném. Sice pozměnil jméno mladého obdivovatele, nicméně malounko, na Roberta Harrisona Blaka. Ve finále povídky cituje Lovecraft tyto věty z údajného Blakeova (Blochova) deníku: „Vidím to. Letí sem. Ten pekelný vítr, ta titánská modročerná křídla. Yog-Sothothe, zachraň mne! To jeho trojlaločné planoucí oko!“ A jen pár řádků nad tím je v textu „zakleta“ i reálná Blochova tehdejší adresa: Milwaukee, Wisconsin, East Knapp Street 620. Pro Blocha to muselo být víc než milé. Jak se asi rozhořelo jeho srdce, s jakou fantazií mu vzplál mozek, jakou ctí bylo, že „umřel“ perem svého guru! Smrt naštěstí bral jen co žert a vyžádal si svolení, aby Howarda Phillipse směl také odpravit. Dostal je a za pravost parafy se bohorovně zaručil sám mytický Lovecraftův Arab, filozof Abdul Alhazred. „Ano!“ čteme. „Smíte mě zobrazit, zavraždit, zničit, zohavit, proměnit, anebo se mnou naložit jakkoli zle!“

Bloch nelenil a sepsal upírský příběh Šourající se z hvězd a starý dobrý Lovecraft je v něm monstrem odborně vysrknut jako ústřice. Brzy odešel do jiných světů i doopravdy, ale ani to „zběsilému“ Robertovi nestačí, a tak publikuje pastiš Stín z kostelní věže (1950) alias regulérní, přímé pokračování povídky o Blakeovi (Blochovi), ve kterém se Lovecraftův náhlý skon objasní jako vražda, přičemž titulní entita Stínu z kostelní věže je odhalena i coby příčina vynalezení vodíkové pumy. V románu Podivný věk (1978) pak Bloch vylíčí celé Lovecraftovo dílo jako vysoce oprávněné varováním lidstvu před bytostmi, které se už blíží a vbrzku s námi brutálně skoncují.

Bloch psal také příběhy podle Lovecraftova mýtu Cthulhu a shromáždil je v knize Mystéria červa (1981), jejíž titul je názvem fiktivního díla Ludwiga Prinna, kolegy zmíněného Alhazreda. Ani tím však uctívání Mistra neskončilo a mnohé další povídky vyrašily na podkladě Lovecraftových poznámek. Jen zvláštní povahu asexuálního učitele Bloch nemohl přijmout a je pln ještě záhrobnějšího sarkasmu, takže pár jeho pastišů jsou vysloveně parodie. A vše by navždy zůstalo jen v Lovecraftově stínu, kdyby Bloch neprosazoval i svou druhou tvář, díky které dodnes přitahuje dvě úplně protichůdné skupiny. 1. zanícené obdivovatele Lovecrafta. 2. latentní psychotiky a psychopaty.

V druhém případě jde o ty z nás, co někdy byli zaujati románovou trilogií Psycho (1959, česky Argo 1995, překlad Martina Loflerová), Psycho II (1982, film 1983, česky Baronet 2014, překlad Lumír Mikulka) a Psycho House (1990, česky Baronet 2014, překlad Lumír Mikulka). Především třetí její část ovšem neporovnávejme s filmovým třetím dílem Psycha a vůbec ne už se čtvrtým, který líčí, jak „to všechno začalo“, a je tedy prequelem.

Hitchcockův film (1960) proslavil nejen herce Anthony Perkinse, jenž s hlavní postavou nezdravě srostl, ale i třiačtyřicetiletého Blocha. Zajistil mu též práci hollywoodského scenáristy, i je spoluautorem seriálu Star Trek (1966-1968) i tvůrcem povídkového filmu Pásmo soumraku (1983) i zbrusu nové verze klasického německého filmu Kabinet doktora Caligariho (1963). Filmový horor Dům, z nějž odkapávala krev (1970) obsahuje zas Blochovu povídku Plášť (1963). Dík úspěchu Psycha je (možná bohužel) prozářeno vše ostatní, co kdy Bloch zplodil, a již právě rok 1959 lze označit za jeho nejšťastnější. Obdržel totiž i Huga za povídku Vlak do pekla (1958, česky poprvé 1976).

A přece není Psycho dobrý román, jak postřehl již Capote, kterému vadilo, že autor hraje se čtenářem unfair hru (a na totéž upozorňuje Francois Truffaut). Opravdu. Bloch bez ostychu užívá věty jako „Norman si šel sednout ke své staré matce a dal se s ní do řeči“, aniž je patrné, že Bates zmíněnou již dávno preparoval a uchovává ji ve sklepě.

Dodejme však, že i Hitchcock si neodpustil jeden klam, a povšimněte si matoucího záběru na stařenu kupující hned po první vraždě jed na mouchy! Inu, berme to i jako géniovu poctu oné „unfair“ metodě literární předlohy, v níž nervní šílenec dál a dál postává před svým motelem i pod výše se tyčícím novogotickým domem. Oči mu těkají a neví, že tou rolí bude navždy proklet i herec Perkins (1932-1992), jenž zemře při přípravách už pátého filmového pokračování. „Zbožňuji matku,“ říká Perkins-Bates družně všem „Jorikám“, po kterých prahne. „Ale není snadné s ní vyjít.“ Ale Bates lže a krásné návštěvnice motelu sice stařenu skutečně zaslechnou křičet na syna, nicméně ani ony, ani čtenář, ani divák nemají při prvním vnímání potuchy, že muž ječí sám na sebe a ubodá pak dívky v převleku za onu vlastní… „Matko, proboha, matko!“ hrozí se vzápětí teatrálně. „Tolik krve!“ žasne jeho druhé já, je bez falše sklíčeno, a když se Norman stane objektem vyšetřování, tak v matčině milované roli úspěšně vraždí dál i představitele amerického zákona.

Někteří interpreti Blochova díla zdůraznili, že byl Žid a do pětadvaceti sledoval holocaust z bezpečí za Velkou louží, i když stísněně, a pokud snad nemohl vědět o holocaustu, pak rozhodně patřil na vzestup Hitlerův. Je to však jen jeden z vlivů na psychiku tvůrce zrůdností a všimněme si radši, nakolik se Bloch od mládí zajímal o masové vrahy žen. V čele s Jackem Rozparovačem. Vždyť teprve po úspěchu povídky S úctou Jack Rozparovač (1943) se začal věnovat psaní na plný úvazek - a pro Borisem Karloffem uváděný seriál Thriller (1960-1962) onu prózu i režíroval.Roku 1984 „objasnil“ pak spisovatel stále nevyluštěný londýnský případ v knize Rozparovačova noc. A nezapomeňte, že už prvním jeho románem byl Šál (1947), neboli horor zkoumající myšlení psychopatického škrtiče žen, a že rovněž v knize Psycho zužitkoval jen osudy skutečného vraha Eda Geina z Wisconsinu. Týž zabiják Ed Gein se stal později i vzorem pro stahovače kůže z románu Mlčení jehňátek (1988) Thomase Harrise.

Blocha však inspirovala i lidová povídačka Boží dar, kterou známe i v češtině a kde mrtvou matku tu najdou v temné komoře až po dvanácti letech coby „šedivou, schoulenou a na kost vyhublou stařenu“. A jelikož je Bates vnitřně rozštěpen, není ani divu, že Blochovu zájmu později neunikl ani pan Hyde. Román Jekyllův odkaz (1990) vytvořil ve spolupráci s Andre Nortonovou… Vyprodukoval, pravda, i četné další triviální romány. Únosce (1954), Pavučinu (1954), Pyromana (1961), Nočního chodce (1964), Noční svět (1972), Ústav (1972) i Americkou gotiku (1974). Vyšly mu i mnohé sbírky povídek. Zahrada tortury (1963), Příběhy krční tepny (1965), Lebka markýze de Sade (1965), Komnata hrůz (1966), Živoucí démoni (1967), Horečnatý sen (1967, s Bradburym), Dům sekery (1976), Ven chřtány hrobů (1979) či Strach a chvění (1989). Roku 1981 mu věnoval jeden z šesti esejů v knize Danse Macabre i sám Stephen King a již roku 1975 Bloch získal World Fantasy Award za celoživotní dílo.

Ne, nedosáhl literárních výšin, ale je pověstný. I jako mistr dahlovských černých point. „A celou řadu povídek jsem napsal až poté, co jsem vymyslil zvlášť odpornou poslední řádku,“ šklíbil se tento nebohý provokatér.