MILAN BLAHYNKA

Autorka knížek o dětech a dospívajících a pro ně, ale i reflexivní mozaiky svého dětství a rodičovského domova Psí víno Anna Blažíčková,svou novou a překvapivě rozměrnou knihou TEĎ NĚCO ZE ŽIVOTA (456 s., Triáda, Praha 2012) předkládá čtenářům dílo, v němž, jak to sama charakterizuje, „na přeskáčku“ vypráví o své cestě životem, o svých dětech a zejména o svém manželovi, literárním historikovi a kritikovi Přemyslu Blažíčkovi (1932–2002), jehož při vší své přísné kritičnosti ctila a hluboce milovala. Oba osudem i dobou tvrdě zkoušení, byli si trvalou vzájemnou oporou. Kniha, napsaná zřejmě brzy po „Přemkově“ smrti, je až apoteotická apologie tohoto pozoruhodného autora, s jehož názory a soudy mně často nebylo možno souhlasit, jehož si však nešlo nevážit na rozdíl od vždy „zásadových“ chameleonů. Blažíček, zprvu vyznavač socialismu (diplomní práci napsal o Jiřím Wolkerovi), se vyvíjel v zaníceného vykladače Holana až Škvoreckého, ale po svém obdivoval a interpretoval i Haška, Nezvala a Holanovy Rudoarmějce. Blažíčková se názorově proměnila od své původní nevraživosti vůči vývoji u nás po roce 1945 k pozoruhodně samostatnému pohledu na události a hlavně lidi, naučila se vzácnému umění je hodnotit ne podle jejich názorové orientace, ale podle skutků, a dokonce se doznává, že nechápe svou intoleranci, která se jí občas dodnes zmocní, slyší-li, že ministrem by se měl stát bývalý člen KSČ; poznala a také ve své knize jmenuje řadu komunistů, kteří byli „mimořádně slušní“ a nápomocni lidem v nemilosti.

Právě v tom je mimořádně vysoká cena její poutavě psané zprávy o poměrech a lidech na univerzitě a v akademickém Ústavu pro českou (později i světovou) literaturu, v němž byl její muž po celý život zaměstnán a ona sama dost let také; je sice místy poznamenána víc než nutně tím, jakého zacházení se především „Přemkovi“ dostávalo, ale i tu dokáže diferencovat. Haně Hrzalové sice nepromine, že jejímu muži škrtala navrhované odměny, ale ani nezamlčí, že právě díky jí Blažíček jako nemaskující se nepřítel režimu nebyl z Ústavu vyhozen, což mu opakovaně hrozilo. A vedena úsilím o maximální spravedlnost Blažíčková také nesmlčuje, o čem si jiní nedovolí ztratit slovo, aby nimbus „osobností“ ani trochu neutrpěl. Takto vzpomíná na Grebeníčkovou, jež se „s Přemkem v ústavu dost bavila“ a s níž mluvívala i sama: „…s vyhazovy měla zkušenosti, ovšem z druhé strany. Sama po osmačtyřicátém se s Brabcem postarala o odchod dosti kolegů z fakulty pro politickou nezpůsobilost. U obou byly postoje opačné, a aniž vím proč, neřadila jsem je do kategorie Kohout či Procházka, ačkoli ti byli v minulosti možná méně nebezpeční.“

Tato kritičnost se u Blažíčkové pojí s nevšední schopností empatie: „V listopadových dnech jsem se cítila nesvá, nemohla jsem se jednoznačně radovat při představě, že řada rodin bude zažívat, co dřív my, obavy o zaměstnání, případně z postihů za předchozí činnost, co lidí se octne v nesnadné, někdy i krizové situaci.“

Klíčem k celé knize Teď něco ze života („Přemkovo rčení“) je asi odstavec, ve kterém se cituje, jak kladeč koberců, jenž u nich pokládal jekor, srovnával svůj příjem s příjmem člověka, který jen „čte a píše“ („Přemek bere za den, co on má za hodinu“) a usoudil: „Člověk si práci musí umět vybrat.“ Blažíčkovi si vybrali práci tehdy bídně placenou (dnes většinou neplacenou vůbec, pokud se „čte a píše“ bez grantů, na něž dosahují jen dobře zapsaní), zvolili úděl chudáků, kteří považovali za výhru malý byt v „králíkárně“ a za luxus jídlo, o jaké většina by tehdy a zejména dnes ani nezavadila). Ta skromnost z nezbytí i z důsledně antikonzumní škály životních hodnot, ta absence cíle „užívat si“, umožnila nyní autorce sdílet rozčarování svého muže i syna z těch vychytralých, kteří vždy šli před řadami, řečeno slovem jednoho takového dobráka. Syn Petr, vypráví Blažíčková, „s usykáváním poslouchal otcovy kritické poznámky o Havlovi“, ale jeho prozření „na sebe nenechalo dlouho čekat, došlo k němu dřív, než ´revoluce´ zvítězila.“ Už na polistopadové schůzi vysokoškoláků poznal, že „ti, co se cpali na svazácké tribuny, už na nich stojí zase, nyní na tribunách ´revolučních´ zase v čele (…), zase vedou ostatní, teď k demokracii.“ A už přímo za sebe Blažíčková vzpomíná, jak ji, ač nebyla bezhlavá fanynka Klausova, zklamali politikové, do nichž vkládala naděje:

„Mne víc než co jiného fascinovala psychologie zrádců, Zieleniece, Pilipa, Rumla. Jejich uhýbavost, agresivita motivovaná pocitem viny. Rumlův výrok, že chtěli Klausovi pomoct, aby se netrápil. Jak na myších v laboratoři mohl člověk pozorovat, co působí už v obličeji každého z nich špatné svědomí. Byla jsem příliš vychovaná Biblí, než abych nepočítala s tím, že zrada se vymstí. Dočkala jsem se překvapení, nakolik hluboce.“

Blažíčková „příliš vychovaná Biblí“ nemůže neimponovat lidem, kteří si svůj pohled na svět utvářeli z úplně jiných zdrojů, většinou rovněž slovesných, a jimž podobně jako jí bylo a je nemožné smířit se s „undergroundovskou rozkolísaností osobní morálky“, s hlásáním „otevřené domácnosti“, jak ji formulovala Dana Němcová: „Němcovou jsem obdivovala, měla několik dětí a vypadala pěkně. Otevřená domácnost se mi nelíbila. Nedivila bych se, kdyby Němcové za čas taky ne. A ještě míň než otevřená domácnosti se mi líbila Věra Jirousová.“

Myslím, že nejen mne udivuje, ale i jiné lotry na levici může překvapit, jak podobně vidí Anna Blažíčkova lidičky, s nimiž i lidem levicového pohledu na svět bylo a je souzeno žít. Její zkušenost s nimi se přinejmenším podivuhodně shoduje s mou zkušeností; mnohé z těch, na něž Blažíčková vzpomíná, měl jsem příležitost vídat a pozorovat, jsa zaměstnán na témže pracovišti, a další i poté, co už jsem tam zaměstnán být nemohl.