Úryvky ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství KMEN v Brně

MICHAL ČERNÍK

Tisíce let za mne lidé pracovali, za mne mysleli, za mne tvořili, za mne trpěli, za mne se radovali a milovali se pod všudypřítomným dohledem smrti. Tisíce let za mne lidé překonávali překážky, překonávali i sebe samé, buďto aby triumfovali, nebo byli poraženi. Je to jejich dějinný úděl, stejně samozřejmý jako žít. Tisíce let se za mne lidé rodili a zas umírali. Nad jejich hlavami nepřeletěl strážný anděl, neochránil je od všeho zlého ani od sebe samých, neučinil ten zázrak, který už jednou učiněn byl tím, že se narodili, že žili, a tak vyčerpali svou jedinou možnost a museli se spoléhat jen sami na sebe. Tisíce let jsem se chystal ke svému narození. A tady jsem, abych i já vyčerpal svou jedinou možnost, abych se ze sebe vydal a učinil se, abych se dokončil jako člověk a stal se odpovědí.

MILAV BLAHYNKA

Sotva jsem nadepsal recenzi knížky do širší kapsy BUDIŽ! (Kmen, Křenovice 2020, 126 s.; obálka a ilustrace autor), vybavilo se mi Jiřího Suchého lehce nevážné „mocná síla zvyku / požehná tvé doteky / budem-li mít kliku / zešílíme na věky“, zřejmě abych si plně uvědomil, že Michal Černík vsadil na mocnou sílu slova smrtelně vážně. Svou sbírku nebo přesněji soubor devadesáti kapitol „filozoficko-básnických reflexí“, jak je sám nazývá, napsal, jak čteme v kapitolce Už se mne neptejte (proč píše), u vědomí, jaká je a v čem je vlastně skutečná moc slova: „Chci se podílet na všem, co nás dělá lepšími, a namlouvám si, že je to i v moci slova. Má slova jsou podanou rukou. Když je přijmete za svá, stáváte se mými lidmi a já vaším člověkem.“ To je klíč k pochopení, jak rozumět rozkazovacímu způsobu v názvu jeho knížky.

JOZEF ŠPAČEK

Básnik, dramatik, prekladateľ a vydavateľ v jednej osobe Milan Richter vydal novú básnickú knihu, STOROČIE, KRUTÉ STOOČIE Príbehy zo súkromných dejín 20. storočia (vydavateľstvo IKAR Bratislava 2019, doslov Andrea Tavernati), ktorú písal niekoľko rokov. Využil v nej veľmi zaujímavý kompozičný postup, súvisiaci s chronologickou niťou, nerovnomerne, teda nie po priamke, tiahnucou sa 20. storočím, neraz nazývaným prívlastkami ako boľavé, krvavé, nešťastné, tragické až katastrofické. V prípade básnika a jeho pohľadu na preňho významné úseky dejín 20. storočia ešte treba uviesť, že i prívlastok „súkromné“ je namieste. Básnické texty sú doplnené fotografiami a memorabíliami, väčšinou z jeho osobného archívu, čo vhodne doplňuje viaceré tematické línie tejto nevšednej a výnimočnej publikácie. Prvú časť, v ktorej privátne dejiny svojich predkov ukotvuje do zaujímavých a neraz až drastických konotačných súvislostí, otvára básňami o svojom otcovi Leovi, ktorého v 50-tych rokoch úradníci dokonca „prekrstili“ na Leva, čo okrem iného dozaista súvisí s nasledujúcou básňou o roku 1913, keď sa vo viedenskej kaviarni Café Central ocitli zhodou okolností Lev Bronštejn, Koba Džugašvili a Adolf Hitler, ale chodili sem vraj aj iní, ako napríklad S. Freud a múza maliarov Klimta a Kokoschku Alma Mahlerová, teda z pohľadu nielen Stredoeurópanov mnohé z osobností (?), bez ktorých by dejiny krutého storočia vyzerali či prebiehali zrejme inak. Básnik takéto spätosti s rôznymi postavami najmä z umeleckého sveta využíva i v ďalších básňach, no do popredia sa už viac dostáva rozhnevané básnicke slovo a temná až bolestná motivická línia, spätá s holokaustom, ktorý pripravil básnika a jeho rodinu o ďalších príbuzných. Písal o nich už v predchádzajúcich zbierkach s tým, že on sám má rodinné „korene vo vzduchu“ (názov zbierky z r. 1992), vzduchu Osvienčimu…

FRANTIŠEK UHER

Nacházíme se v umělecky dezorientovaných časech rozostřeného vidění. Na to si ovšem stěžoval Josef Čapek již téměř před stoletím. Schválnostmi je nahrazováno krásno, nejapnosti a trapnosti jsou povyšovány na umělecké artefakty, v literatuře jsou vulgárnosti považovány za opulentní terminologii, oprašovány jsou zaprášené pavučiny, na čtenáře útočí s odrazující agresivitou omšelé ošemetné fráze. Za všechny uveďme tzv. angažovanost. Termín, který byl a doposud je občas spojován s poezií, převážně v kritickém, někdy až posměšném ladění. Bývalo to bludná cesta do nicoty, která dávno vyčpěla. Neboť zda není angažovaný každý kladný, účelný a prospěšný čin, zda není angažovaná každá dobrá poezie? Lidsky, hloubavě či úsměvně, shovívavě, s bezprostřední otevřeností, hluboce moudrým i prostým náhledem. Není nutné tu skutečnost zdůrazňovat. Čtenáře, milovníky poezie, teoretické úvahy příliš nezajímají. Potěší je poezie, z níž vyvěrá objektivní pohled na okolní svět, ze kterého třeba pouze jako pouhý pramen prýští vitální optimismus. Konstatujme prostou skutečnost. Poezie má jen dvě tváře: Dobrou a… Ta druhá vlastně již není poezie, postrádá správné charisma.

IVO HAVLÍK

STŘÍLELI SLEPICE, NEBO LIDI? O nejkrvavější tečku za hitlerovskou okupací v okrese Havlíčkův Brod se „obyvatelé německé armády“ postarali ve Slavětíně. Z necelé stovky místních občanů tam 6. května 1945 popravili třináct! Daniel Mašek, autor úspěšné bakalářské práce nazvané Konec II. světové války na Havlíčkobrodsku, i tuto skutečnost pominul. Za to mu neuniklo, že „osmého května rabovali Němci domy ve Slavětíně a stříleli drůbež, pak odjeli a už se nikdy nevrátili“.

(Nostalgické retro)

ZDENĚK HRABICA

Vypravil jsem se s báglem a s Nikonem na Pražský hrad – do sídla českých králů a prezidentů – bylo to den před ukončením povinného veřejného rouškování, ústenkování, náhubkování. Pod nebeskou klenbou. Vešel jsem do míst, kterými pochodovaly dějiny mé vlasti. Po kolikáte to bylo – už ani nevím.

Přední vietnamský časopis Van Nghe Quan Doi 15. 5. 2020 uveřejnil profil a obsáhlý výbor básní slovenského autora Pavla Janíka, které přeložila Nguyen Thị Thuy Linh.

Čestnému členu Unie českých spisovatelů a stálému spolupracovníku LUKu srdečně blahopřejeme!