FRANTIŠEK UHER

Nacházíme se v umělecky dezorientovaných časech rozostřeného vidění. Na to si ovšem stěžoval Josef Čapek již téměř před stoletím. Schválnostmi je nahrazováno krásno, nejapnosti a trapnosti jsou povyšovány na umělecké artefakty, v literatuře jsou vulgárnosti považovány za opulentní terminologii, oprašovány jsou zaprášené pavučiny, na čtenáře útočí s odrazující agresivitou omšelé ošemetné fráze. Za všechny uveďme tzv. angažovanost. Termín, který byl a doposud je občas spojován s poezií, převážně v kritickém, někdy až posměšném ladění. Bývalo to bludná cesta do nicoty, která dávno vyčpěla. Neboť zda není angažovaný každý kladný, účelný a prospěšný čin, zda není angažovaná každá dobrá poezie? Lidsky, hloubavě či úsměvně, shovívavě, s bezprostřední otevřeností, hluboce moudrým i prostým náhledem. Není nutné tu skutečnost zdůrazňovat. Čtenáře, milovníky poezie, teoretické úvahy příliš nezajímají. Potěší je poezie, z níž vyvěrá objektivní pohled na okolní svět, ze kterého třeba pouze jako pouhý pramen prýští vitální optimismus. Konstatujme prostou skutečnost. Poezie má jen dvě tváře: Dobrou a… Ta druhá vlastně již není poezie, postrádá správné charisma.

To kladné platí v plné míře o sbírce básníka a překladatele Milana Děžinského HOTEL PO SEZÓNĚ (Host, 2020, 80 str.).

Programově se obrací k poezii z první poloviny minulého století. Nejde o projev staromilství, nýbrž o pohled k již vzdáleným, ale dosud živým a živorodým vrcholům. Po sbírkách Černá hodina, Kašel mé milenky, Slovník noci, Příznaky, Tajný život a Obcházení ostrova se Děžinský znovu pokouší zapsat do povědomí čtenářů. Tentokrát odlišně orientovanou sbírkou. Činí tak zdárně a měl by se setkat s plným pochopením, protože se vrací k vroucně plodným kořenům.

Pokud bychom inklinovali k laciné pověrčivosti, dospěli bychom ke konstatování, že jeho sedmá sbírka je skutečně šťastným počinem. Něco do sebe má podtitul ohlasy, názvuky, anachronické básně s časovým vymezením vzniku. Pokud básník vzpomíná otevřeně či lehce zastřeně odkazu literárních postav a uchyluje se ke šrámkovskému chtěl bych vás potkati v lukách, dostávají jeho verše širší platnost. Stejně je tomu s bieblovskou bláznivou volnoběžkou a seifertovským počítadlem lásky.

Podobných ohlasů najdeme celou řadu, v paměti čtenářů bezděčně evokují stále živou poezii, dnes již s puncem klasiky, která zůstává lánem, schopným plodit novou sklizeň. Možná je v tom střípek nostalgie, ale především návrat k plným studním. V časech určitého vysýchání české poezie plně opodstatněný. Cituji autorovo vyjádření: Vlečen jejich rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo… Troufám si konstatovat, že nikoli! Ta vrátka do kvetoucího sadu zůstávají stále otevřená. Neboť i nejkrásnější stromy odkvétají, ale s novými jary rozkvétají znovu, zase mohou vydat zralé plody. Nebude vůbec na škodu, když se symbolem návratu stanou Děžinského verše Po ranní kávě k poctě apokalyps / kokrhat budou novodobí psi. Kéž by jich zakokrhalo hodně!

Děžinského originální Hotel po sezóně není stožárem na vlajkové lodi současné české poezie, ale majákem blikajícím na ještě vzdálené výspě, k níž možná prám české poezie dopluje. Dobrých tradic by nemělo být zapomínáno.