Úryvky ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství KMEN v Brně

MICHAL ČERNÍK

Tisíce let za mne lidé pracovali, za mne mysleli, za mne tvořili, za mne trpěli, za mne se radovali a milovali se pod všudypřítomným dohledem smrti. Tisíce let za mne lidé překonávali překážky, překonávali i sebe samé, buďto aby triumfovali, nebo byli poraženi. Je to jejich dějinný úděl, stejně samozřejmý jako žít. Tisíce let se za mne lidé rodili a zas umírali. Nad jejich hlavami nepřeletěl strážný anděl, neochránil je od všeho zlého ani od sebe samých, neučinil ten zázrak, který už jednou učiněn byl tím, že se narodili, že žili, a tak vyčerpali svou jedinou možnost a museli se spoléhat jen sami na sebe. Tisíce let jsem se chystal ke svému narození. A tady jsem, abych i já vyčerpal svou jedinou možnost, abych se ze sebe vydal a učinil se, abych se dokončil jako člověk a stal se odpovědí.

Svět vzniká tím, že se narodíme a na zemi znovu objevíme svou zemi. Pod nohama nám začíná každá její dálka a pod nohama nám i končí. Jsme na tom všichni stejně. Neobejdeme se bez radosti ani bez smutku, neobejdeme se bez lásky ani bez milování, nikomu z nás nepřijde, že jsme tu dříve nebyli, ale děsí nás, že tu nebudeme. Všechno je celkem v pořádku, dokud každý den má svoje zítra a příště, svoje těšení a naděje, dokud se střídá smutek s radostí a bolest s rozkoší jako roční období, dokud člověk neztratil vládu nad sebou a čas minulý s časem budoucím jsou v jednom dni. Život si nás vyvolil na několik desetiletí a nikdo z nás není jeho počátek ani konec.

Chvalte život silný pro svatost jeho, chvalte jej pro rozšíření síly jeho, chvalte jej ze všeliké moci jeho, chvalte jej podle veliké důstojnosti jeho, chvalte jej zvukem trouby, chvalte jej na loutnu a citaru, chvalte jej na buben a píšťalu, chvalte jej na housle a varhany, chvalte jej všichni andělé, chvalte jej všichni zástupcové jeho, chvalte jej slunce i měsíc a hvězdy, které jste život nepoznaly, chvalte jej nebesa nebes i noci, které jsou nad nebem tímto, chvalte jej všecky věci, kteréž jako on stvořeny jsou, chvalte jej tvorové zemští, velrybové a všecky propasti, oheň a krupobití a sníh i pára, i vítr roznášející rozkaz jeho i hory a všichni pahrbkové, stromové ovoce nesoucí, zvěř divoká i všeliká hovada, zeměplazové i ptactvo létavé, králové zemští i všichni národové, vládcové i všichni soudcové země, mládenci i panny a staří s dítky, chvalte jej hlasitými ústy, chvalte jej radostnou řečí všech národů, chvalte život veškerý neb vyvýšen je a sláva jeho stojí nade všecku zemi i nebe i smrt.

(podle Žalmu 148)

Každý se po svém vyrovnává se smrtí a je to stejně těžké jako umět žít. Co jsme životem obdařili, to jsme odsoudili k smrti. Chtěli jsme být silnějšími, nežli jsme. Proto člověk tvoří, aby vykonal něco silnějšího nežli smrt, něco trvalého jak ona sama a živoucího jako sám život. Od touhy k činu je někdy daleko jako ke hvězdám, které nás přitahují věčnou výzvou. Některá díla se zrodila výbuchem lidského génia, většinou však vznikala těžce, jako když se duše vylamuje ze skály. A potom propuknou tak naléhavě jako volání o pomoc, anebo jako zpěv a pláč, které nelze zadržet ani umlčet. Vědomí smrti v nás posiluje vědomí života a zmrtvýchvstání nám zůstává pouze nádherným mýtem odvěké lidské touhy zvítězit nad smrtí.

Příroda byla ke všem jinak štědrá. Nemotornou želvu ochránila krunýřem, měkké tělo hada jedovatými zuby, chameleona ochranným zbarvením, bezbrannou gazelu obdařila rychlostí, kočku mrštností, buvola silou, mravence organizací, vši příživnictvím a nám darovala myšlení. Ovládli jsme zemi, ale neovládli jsme lidského ducha. Toužíme vytvářet nadlidskou krásu a nepomíjivé hodnoty, abychom se vyrovnali se svou nedokonalostí, a zároveň krásu a hodnoty ničíme. Toužíme vítězit, abychom byli první a nejlepší, ale toužíme i vítězit, abychom dobyli a porobili. Vymysleli jsme si peklo jako obraz trestu a utrpení. Jak ale nazvat skutečnost, která je někdy strašnější než peklo? Zlo nám bylo dáno jako trest za to, že jsme byli obdarováni myšlením. A kdo je tak silný, aby přemohl vlastní zlo a cizí ho nesrazilo? Dosud nikdy nebyl rozum schopný čelit děsivé iracionalitě lidského jednání. Tyranie omezenosti vždy popravila každou myšlenku, které nerozuměla, a proto byla nebezpečná. Nic si nenamlouvejme o vyspělé civilizaci. Každá její doba zákonitě umírá na gradaci svých omylů a vypleněná přání těch prostých. Světu jsme vtiskli podobu svého myšlení a on je teď takový, jací jsme. A my jsme teprve na samém počátku jako dítě, které se při prvním jásavém rozběhu nevyhne pádu. Zůstáváme vlastníky jedné z odvěkých nadějí lidstva. V naší moci je, abychom tu po sobě zanechali život, který se dá žít.

Oheň a voda jsou živly přírody. U člověka si vynutily bázeň i úctu. Nakonec je člověk přinutil k poslušnosti, dal jim řád, aby mu sloužily. Písmo a řeč jsou živly člověka. Stály jako sudičky u zrození jeho ducha. Velice rychle je člověk ovládl, aby mu sloužily v dobrém i zlém. Avšak mnohem horším živlem je člověk, sám sebe zkrotit nedokázal. Dosud se nesklonil k prostotě, nevykoupil se skromností, neporazil svou krvavou dobyvačnost. A není mocnější síly - ba ani jeho kajícná víra v boha - která by ho zbavila běsů a vyvedla z vlastního pekla. Před sebou má ještě čas pokory.

Bože, lidé tě stvořili, aby tě mohli žádat o pomoc, neboť tě potřebují mnohem víc než ty je. Dál tě budou prosit: Bože, stůj při mně! Dál v utrpení budou sténat: Bože, vezmi si mě! Víra v tebe omezuje, ale je potřebná. Lidé z ní čerpají sílu a naději. Dobrovolně ti nabízejí své poddanství. Tisíce let s tebou rozmlouvají, ač se neumí domluvit sami se sebou, tisíce let čekají na tvé slovo, i když jím nevládneš. Učinili tě nesmrtelným. Máš trvalé místo v dějinách a zemřeš s posledním věřícím. Tvoje moc trvá. Tvá existence se nedá dokazovat, ani vyvracet. O tvé víře se nepřemýšlí, ta se přijímá jako potrava. Tolik svinstev jsi strpěl lidem a nepotrestal je. To proto jsem tě opustil, bože, neb jsem milosrdnější než ty. A kdy jsi tedy s námi a proč jsi víckrát proti nám? Vstup do těla člověka, přijmi jeho smrtelnost i úděl, prožij za něj veškerá utrpení a pak se v tobě zrodí i soucit. Naučíš se porozumět i odpouštět a budeš silnější o lidskost. Stropy tvých chrámů a kostelů nikdy nemohu přijmout za své nebe, protože bych výš ani dál už nedohlédl. Nikdy ti nebudu patřit a ty nebudeš můj. Nemáš jiné ruce nežli ty naše, nemáš jiný mozek nežli ten náš a svět za nás nezměníš. Ať království tvé je na nebesích a naše na zemi. A přesto si vroucně přeji, abys opravdu byl. Aby konečně někdo moudřejší nežli my se stal pánem nad životem a spravedlností. Pak ti nabídnu svou mysl a staneš se mým osudem.

Když se člověk zbaví vlastních přeludů, když se nasytí zázraků, když se přestane klanět modlám a vládcům, když vystřízliví z iluzí, když se osvobodí z víry, která diktuje, když poznáním rozmetá dogmata, když vládu nad sebou předá vlastnímu rozumu, teprve pak má šanci zmocnit se pravdy, a možná i pak bude jen částečná. Ale to už má za sebou celé dějiny bludů a omylů. Ani pak se jich nevyvaruje. Nedobere se ke společné pravdě vezdejšího světa a stále bude balancovat mezi pravdou vítězů a pravdou poražených, mezi pravdou bohatých a pravdou chudých, mezi pravdou doby a pravdou historickou, mezi pravdou rozumu a pravdou citu, mezi pravdou účelu a pravdou poznání, pokud se vůbec nezřekne pravdy, aby si uchránil dočasnou snadnost bytí. Bude pořád jako na počátku. Vyslovení pravdy bude zase jen vítězstvím jedince nad sebou samým, i když prohrál. Nic cennějšího než svůj život člověk nemůže pravdě nabídnout.

Nechtěj obývat vichry, i když nejsilnější jsou na vrcholcích a pláních. Bezvětří bude jejich smrt. Zůstane po nich jen to, co neměly sílu zničit. Skála před vichry neustoupí a ohnutá stébla trav se opět napřímí. Tak i vichry dějin jsou bez milosti záhubné a nakonec se pokaždé samy vysílí až k smrti. Lidé pod nohama znovu pocítí majestát země a domy z jejich rukou vstanou z trosek jako při vzkříšení.

Ten první varuje před Zlem už tehdy, kdy ještě neudeřilo, a už napřed tuší selhání vůdců. Ten první varuje před lží, která ovládla většinu. Ten první ví, kam jde, zatímco ostatní ho následují. Nadechuje se nadějí, zatímco ostatní sotva popadají dech. Sílí vizemi, zatímco ostatní slábnou malověrností. Překážky ho posilují, zatímco jiní to vzdali. Ten první má zvláštní dar. Pochybuje, když jiní věří. A věří, když ostatní pochybují. Dobře ví, jak je to nebezpečné. Ten první má odvahu pochybovat i odvahu věřit. Ten první spatřuje podobu budoucnosti, jež stále nemá ani kontury, a již ho získává pravda, která teprve najde své lidi. Ten první už dnes zabydluje zítřek. Jako nevidomý, kterého přivádí světlo. Jako hluchý, kterého přivolává píseň. Jako prorok, který tvoří budoucí většinu. Nemusíme být tím prvním, ale svůj osud odlévejme do jeho stop.

Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály a neutopíš se, když nevypluješ do mořských dálek. Ale ty chceš objevovat pevniny. Nikdy tě neupálí pro pravdu, když se před ní schováš. Ale ty chceš s pravdou srůst v jedno tělo. Nikdy se nezřítíš k zemi a nezabiješ se o ni, když nebudeš mít křídla. Ale ty chceš vzlétnout až do závratě. A jestliže ses na moři utopil, pak se znovu nadechni, a jestliže tě sežehli plamenem, pak vstaň z popela, a jestliže ses zabil, pak se znovu probuď k životu. Jsi ten, který uskutečňuje samozřejmosti dneška.

To my jsme poddaní života. Bohatství, moc a sláva se pod jeho dotekem rozpadají jako hrad z písku. Nezná žádnou spravedlnost, když udělí milost nebo odsoudí podle zákonů, které si ustanovil. V jeho službách je náš rozum, naše smysly a náš um. On rozhodl, že platidlem mezi živými je láska, radost, rozkoš, smutek, bolest i nenávist. Jeho velikost narostla ze součtu všech životů všeho živého. Stal se nepřetržitou smrtelností. Jeho stínem je smrt. Co se vymyká jeho pravomoci, to se vymyká pravomoci smrti. My to nejsme. My ho zmnožujeme i utrácíme, my z něj čerpáme sílu a jsme jím vyčerpáni, my mu vzdorujeme i poddáváme se, my na něm spatřujeme krásu a možná ani krásný není. Je takový, jaký je. Není velkolepý, ale na nás je, abychom jej velkolepým učinili. Milionkrát se ho pokoušíme vyslovit a pochopit jej. To on je pánem, ke kterému s pokorou vzhlížíme ze svého vzpurného bytí, kterého uctíváme, oslavujeme, zatracujeme i proklínáme, my, jeho pointa.

Nic tak snadno nevznikalo jako války, nic tak snadno se neutrácelo jako lidské životy. Obyčejný člověk neměl na vybranou, rychle se naučil zabíjet a být zabit. Vždycky prohrál svůj mír. Mír byl pro něj pouhou pauzou mezi dvěma válkami. Po každé válce se radoval, že tahle byla navždy poslední. Bláhový člověče! Ty padlý ve všech válkách, nadechni se života, umyj se, ustroj se a jdi dokončit své dílo! Potom si lehni do trávy a s rukama pod hlavou se dívej do stromů a do nebe, jen tak, sobě pro radost.

Tisíce let vládcové a mocní plenili prosté bytí člověka. Ale snít mu nezabránili, a on svým snům uděloval bezbřehou svobodu. Tisíce let mu z úst vytrhávali slova. Ale nezbavili ho myšlení, a ony svým myšlenkám uděloval troufalost. Tisíce let mu zakazovali svobodně mluvit. Ale zpívat ho neodnaučili. Tisíce let ho brutálně sráželi na kolena. Ale na kolena nesrazili jeho ducha a on překračuje epochy. Tisíce let se z jeho nadějí a nádherných myšlenek rodily epochy a pak se zase hroutily na řetězovou reakci chyb a omylů. Tisíce let člověk čerpal sílu k životu ve víře v boha. Víru stavěl nad poznání, ona ho dělala silnějším. Nakonec se vyčerpal marnou nadějí, zatratil víru v božskou všemohoucnost a našel víru ve vlastním rozumu. Vědění se stalo jeho potravou. Tisíce let trvalo, než člověk pochopil, že se nesmí poníženě uklánět před nikým, ale musí se umět sklonit sám před sebou. Ať tedy dokáže smeknout i korunu vlastní pýchy!

Tisíce let se lidé rozpočítávají na bohaté a ty ostatní. Ostatní zbyli chudobě. Tisíce let usilují o to, aby si byli rovni. Ale touha po bohatství a moci vždycky triumfovala silou. Neznala smilování a soucit, drtila. Tisíce let se z válek rodily říše a opět zanikaly. Celé dějiny jsou o tom. Stal jsem se účastníkem doby, v níž se jedna říše zrodila a opět se zhroutila jako všechny říše minulé. Sochy jejích vládců se pohnuly a staly se smrtelnými. Pohřbila je paměť živých. Skončila epocha nádherných ideálů, které nestačily na přikrytí zločinů a chyb, a je i varováním našim potomkům, jak se ve jménu krásných ideálů dá vraždit a tyranizovat. Měla trvání jednoho lidského života. Stala se ukončenou epizodou části dějin, v kterých i my jsme zanechali své mladé roky a pokusili se pro myšlenky rovnosti a spravedlnosti najít svou zemi. A to vůbec není marné. Marné je jejich zatracování. Nedají se zakázat. Nevyplení se k zapomnění. Jsou odolnější než stavba z betonu, která se jednou rozpadne. Konec říše je i koncem epochy a zůstává mementem a zároveň otázkou. Co po nás zůstane? Myšlenky jedné epochy o sociální spravedlnosti, jejichž pokus je uskutečnit zašel na chyby, anebo se stanou samozřejmostí budoucích?

Dějinné završení rozpadu říše se událo v době vánočních příprav, pečení cukroví, nakupování, gruntování, těšení a připravované radosti. Ukázalo se, že tyto drobné radosti i starosti lidé povýšili nad střídání epoch, nad zánik říše, neboť touha po šťastném životě se nemění za celá tisíciletí o nic víc než milování a láska. Mění se jen systémy, které slibují ono naplnění. Vlastně je jedno, jak se který systém nazývá. Pokud je schopný lidem nabídnout takové možnosti, aby svou prací obhájili právo na slušný život, a pokud jim tak alespoň zčásti naplní jejich přání, pak je to dobrý systém. Vdechujeme opium blahobytných slibů nové epochy, někteří jásají, jiní už prožívají kocovinu a jen málo je těch vidoucích o záhubnosti predátorského systému a sebelikvidaci civilizace. Jak se zdá, touha po moci je silnější než zákony a mravnost, touha po bohatství je silnější než demokracie a imperativ reality je silnější než my.

Pokolikáté v dějinách se to opakuje? Lidé uštknutí vlastním nadšením jako hadem se alespoň na chvíli cítí tvůrci dějin. Ale pravdy emocí mají krátké trvání. Příkazem stanou se pravdy silnějších. A jsou to i pravdy života? Pořád na to myslím. Myslím na to, že revoluce je vážné dílo. Myslím na to, že každá revoluce je bojem za svobodu a rovnost a ve své druhé fázi už jen bojem o moc. Myslím na to, že každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům - ale to už napsal George Orwell. Myslím na to, že revoluce provždy zůstává dítětem chudých a ponížených.

Rozum je cesta k poznání, poznání jsou dveře k pravdě, pravda je klíč ke svobodě, svoboda je pro jednoho vším, pro jiného pastí. Zmanipulovaný dav ji promění v povodeň. Čím je pak svoboda bez břehů? Jako řeka bez břehů je svoboda bez zákonů. Jako pták bez křídel je svoboda bez práv. Jako nebe bez slunce je svoboda bez odpovědnosti. Zákony, práva a odpovědnost tvoří trojjedinost svobody. Bez nich je svoboda klam. Na svobodu bez břehů má výsostné právo jen fantazie.

Kladli ho obličejem na podlahu, mokrým popruhem bili po zádech a po chodidlech, posadili ho na židli a bili po nohách, další den místa podlitá krví znovu bili mokrými popruhy a bolest byla taková, že se mu zdálo, jako by ho polévali vařící vodou. Poručík NKVD Boris Rodos vyhrožoval: „Necháme ti jen nedotknutou hlavu a pravou ruku, aby ses mohl podepsat, to ostatní na tobě přeměníme v kus krvavého masa. Přiznáš všechno, co budeme chtít.“ Po měsících mučení podepsal, že je členem protisovětského teroristického spiknutí, anglickým špionem a trockistou. Rozkaz k popravě podepsal Stalin. Dne 27. ledna 1940 byl ve věznici Butyrka zastřelen. Isaaku Babele, tvá šesticípá hvězda se propálila temnotou až do nočního nebe - a kdosi zezdola si vroucně šeptá: „Sviť, má hvězdo, a mému životu dej svůj jas!“

Když byl smrtelně nemocný generál Francisco Franco již druhý měsíc upoután na lůžko, učinil jeho osobní lékař takovýto pokus: Vytáhl z tašky magnetofon a pustil španělskou hymnu. Franko se pozvolna vztyčoval na posteli, pak spustil nohy na zem a postavil se do pozoru. I tvář se mu proměnila. Hymna mu vdechla nový život. Osobní lékař potom přehrál vojenský pochod a požádal generála, aby pochodoval, a on skutečně pochodoval, jen rytmus kroků byl pomalejší, nestačil pochodovému rytmu 128 kroků za minutu. Lékař generálovo znovuzrození považoval za zázrak. Nechal Frankovi nahrávku a přikázal, aby každý den trénoval při vojenském pochodu. Muž, který vždy při snídani husím brkem podepsal celkem na šest tisíc trestů smrti, se teď urputně snažil při vojenském pochodu zadupat vlastní smrt. Umíral dlouho a odporně v kalužích krve, která mu tryskala z úst a konečníku. Jako by si ho už na tomto světě našlo nedočkavé peklo. Vychutnávalo si na něm utrpení, která způsoboval jiným.

Ti, kteří touží po moci, by nikdy neměli vládnout. Sami jsou totalitně ovládáni svou mocí, jíž otrocky slouží. Její radiace ničí druhé. Jsou zranitelní a smrtelní vším, čím je zranitelný a smrtelný každý z nás, avšak oni uvěřili, že jsou vyvolení, že jim je souzeno vládnout nad porobenými národy i nad světem, jenž před nimi poslušně pokleká. Uvěřili, že svět se bude řídit podle jejich pravd a stali se otroky vlastní neomylnosti. Raději nebe svrhnou do propasti, jen aby poníženým nezdvíhala hlavy a neprovokovala je ke křídlům. Krev na jejich rukou není jejich, jejich je bohatství světa. Myslím na všechny majitele moci, na všechny tvůrce strachu, toho nejlepšího strážce pořádku, kde člověk nemá hodnotu a nesmí přemýšlet a nesmí rozhodovat, když za něj přemýšlejí a rozhodují oni, jediní vyvolení, nedotknutelní a neomylní jako ztělesnění nadčlověka. Nikdy nepochopí, že moc není výsada, nýbrž povinnost zápasit o lidi, ne proti nim. A nikdy nepochopí, že vězení a lidská smrt jsou neúčinným prostředkem v boji proti myšlenkám, že nehmotná existence myšlenek je trvalejší než cihla, která se rozpadne, než ocel, která zreziví, než stavba z betonu, která zpustne, než sama moc, která chce učinit smrtelným to, co žije v živých. Tak jako tak nakonec se sama moc vyčerpá a zajde na řetězovou reakci vlastních chyb. Zbydou jen sochy vládců, ale i ty se bojí, že je dav svrhne z piedestalu a rozbije na padrť. V paměti dějin zůstanou jména vládců a jejich vina nesejme vinu z přičinlivých vykonavatelů jejich zvůle. Na řadě jsou ponížení. A kdo je potom tak moudrý a silný, že netouží po moci a přijme úděl vládnutí jako oběť?

Jan Lucemburský byl velký panovník, vsadil na sílu meče, dovedl válčit a dovedl se ctí padnout. Jeho mírumilovný syn císař Karel odmítal válčit a netoužil padnout ani se ctí, ale dokázal budovat svoji moc. Vsadil na sílu rozumu. Jejich potomka krále Václava vlastní moc udolala, neboť ona neposkytuje radost, nenabízí, neobdarovává, neslevuje, nešetří - moc vyžaduje. Vyžaduje silné osobnosti a slabé zahubí. To jenom silní umí vládnout sobě a teprve až potom jiným. To jenom silní dovedou nabídnout taková řešení, že je nelze odmítnout. To jenom silní dovedou ustoupit, aby nakonec zvítězili. Silní své sny uskutečňují, ostatním zůstávají. Silní vždy počítají s tím, že většina lidí se postaví na stranu vítězů. To je výsadou mocných a silných. A jejich údělem je uhájit, co získali, aniž by osudy lidí vrhali do jatek války. Nikoho však neomlouvá, když neumí zacházet s mocí a marným hlasem pak může volat jako Lear: „Pánové, já jsem král. Je vám to známo?“

V marasmu světa jsme zatratili víru, že svět může být lepším, a uvěřili jsme mýtu, že musí patřit jen mocným. Tam, kde jsou velké peníze a velká moc, tam jsou i velká svinstva. Když ale člověk už nemá co ztratit, zůstávají mu ideály. Pravda je vždycky nejdříve popravena a žije až potom. Až potom je vítězstvím člověka nad sebou samým, nad svými omyly, bludy a lži. I když jsme uklizeni do kouta dějin, i tam nás musí burcovat odpovědnost za stav světa, problémy bědných musí být problémem všech. Stále víc nás trápí sen o spravedlnosti. Ještě neumíme žít tak, aby i jiní byli šťastní. Ještě se neumíme rozdělit o to, co máme a co patří i jiným. Ještě se neumíme ptát: Za koho bědného se mám dobře? Za koho hladového se dosyta najím? Za koho zoufalého se raduji? Za koho padlého žiji? Za koho bez domova pokojně spím? Bůh peněz vždy stojí proti bohu chudoby, chudým zbývá jen vůle živořit. Přikládáme svůj život k jiným životům, své ruce k jiným rukám, svůj hněv k jiným hněvům, své sny k jiným snům. A jestliže nás zbavili účasti, pak si ji sami musíme přidělit.

Cože nás vlastně život naučil? Jako učitel ve třídě nás vyvolává jednoho po druhém, staví nás do situací a teď ukaž, člověče, jak se obhájíš. A on nám přináší právě tolik zklamání, abychom pochopili rozměr naděje, právě tolik těžkostí, abychom pochopili smysl pokory, právě tolik obav, abychom pochopili obsah štěstí, právě tolik proher, abychom pochopili význam důstojnosti, právě tolik plev, abychom ještě našli zrno, a právě tolik zkoušek, abychom se obhájili jako člověk. Ať tedy především obhájíme tu lidskou bytost v sobě. Nežli však na louce utrhneme květinu, musíme se k zemi sklonit tak, jak se už nesmíme sklonit před nikým. Budeme si to pamatovat?

Říkáme-li světlo, ať to není světlo, které oslepuje, ale které vede nás a jiné. Říkáme-li světlo, ať je to světlo slunce, které pod sebou opatruje všechnu zeleň a barvy květů a své světlo spravedlivě rozděluje všem. Říkáme-li světlo, ať to není světlo z hořícího domu, ale světlo z okna domu, které nás vyhlíží a myslí na nás, světlo z pouliční lampy, která před námi zahání tmu, světlo baterky, která tmu proráží. Ať je to světlo svíčky, které tančí s našimi stíny. Říkáme-li světlo, ať je to světlo z ohně, který nás poslouchá, a my si nad ním můžeme ohřát promrzlé ruce. Říkáme-li světlo, ať je vždycky silnější než tma a z tmy nás vždy osvobodí. Říkáme-li světlo, ať je to světlo lampičky na našem pracovním stole, která hlídá každé naše slovo jako svědomí. Tma ať pro nás vždycky znamená, že někde jinde je světlo, pod kterým někdo za nás bdí.

Sedím na břehu tůně a dívám se. Dívám se do nebe a vidím jen nebe. Je prázdné, ach, tak prázdné, a nikdy nebude pustinou. Jeho jas prozařuje mou mysl. Jeho výška mne provokuje. Jeho velebnost pokořuje malichernost mých mnohých tužeb. Jeho bezhraničnost mi dává pocítit hranice vlastní svobody. Jeho věčnost a nekonečnost mi připomíná vteřiny našeho bytí.

Mateřídouška v trávě nečeká, až k ní pokleknu a přivoním. Prostě voní. Drozd na větvi nečeká, až se zastavím a budu mu naslouchat. Prostě zpívá. Slunce nečeká, až se nastavím jeho paprskům. Prostě hřeje a budí k životu, co je k životu určeno.

Shýbnu se pro kámen a hodím ho co nejdál. Kámen na chvilku poznává svobodu letu, poprvé spatřuje kolem sebe svět. Pak dopadne na hladinu, v kruzích ji rozčeří až ke břehům, voda se za ním zavře a kámen navždy skončí na dně. Ale ten kámen přinutil bázlivou vodu tůně jiskřivě vykřiknout k nebesům.

Není-li i to naším údělem?

Buďte pochváleni všichni, kteří jste překonali vlastní hloupost, a nezničila vás hloupost jiných. Buďte pochváleni všichni, kteří si nepřivlastnili malosti malých, a malosti jiných vás nezadupaly. Buďte pochváleni všichni, kteří nesete břímě odlišení, a nezdeptalo vás křiklounství průměru. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se uzdravili z vlastních bludů, a cizí bludy vás neovládly. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se osvobodili z dobových mýtů a máte odvahu je i bourat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste vystřízlivěli z iluzí, ale s nimi jste nezatratili své ideály o důstojném lidství. Buďte pochváleni všichni, kteří jste svému životu dali sílu ideálů, a nemuseli jste je později zatracovat. Buďte pochváleni všichni, kteří jste se ubránili pokřiveným ideologiím, a vládu nad sebou jste předali vlastnímu rozumu. Buďte pochváleni všichni, které provází úsměv, a nezrušil ho nečas, které provází šlechetnost, a nezrušilo ho sobectví, které provázejí úspěchy, a nezrušily je prohry, které provázejí radosti z práce, a nezrušila je závist. Buďte pochváleni všichni, kteří rozsvěcujete světla svých snů, jimi rozsvěcujete světlo budoucího světa.

Před lety mi francouzský jasnovidec předpovídal budoucnost. Co je svět světem, budou páni i kmáni chodit k jasnovidcům a kartářkám, aby jim zjevili budoucnost. Každý chce slyšet, že bude šťastný, slavný, bohatý a ve zdraví se dožije požehnaného věku. Já taky, jistě. Svou špatnou budoucnost znát nechci. Ať by byla předpověď jakákoliv, vždycky budu pochybovat. Možná ochuzený o slepou víru ve zjevené pravdy, ale zároveň o ně ochráněný. Ochráněný právě o to, abych se zjeveným pravdám o své budoucnosti fatálně poddal a čekal, až se mi naplní v dobrém či zlém. A to se mi na jasnovidci líbilo; když jsem se zeptal, zda člověk může vzdorovat špatnému osudu, který mu předpověděl, přisvědčil, že pokud má vůli, může i vyhrát. To beru, protože zviklal pravdu svých předpovědí, protože jim navzdory neupřel člověku právo volby svého konání i osudu. Právo, které si člověk musí uhájit vírou v sebe, aby se nestal pouhou loutkou.

Nic si nenamlouvejme o největších bankách, nadnárodních korporacích a boháčích světa. Jejich obrovské bohatství se rodí z bezhraničné síly chtivosti býti bohatým a ještě bohatším, být mocným a ještě mocnějším, a marně si pak můžeme říkat s Eleanor Rooseveltovou: „Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů.“ Svět však není otevřen snílkům o spravedlivém uspořádání společnosti a ještě dlouho nebude takový, jak bychom si přáli. Ještě dlouho bude trvat, než lidstvo nastolí rovnováhu mezi bohatstvím a bídou, mezi potřebou jedince a společnosti, mezi chamtivostí a solidaritou a mezi onou krvavou sílou chtivosti a lidstvím, než na piedestal hodnot postaví hodnotu života nikoliv hodnotu bohatství a peněz.