PETR ŽANTOVSKÝ

V posledních pěti letech jsem popsal řádově stovky stran týkajících se současné i minulé praxe České (veřejnoprávní) televize. Ve většině z nich jsem se snažil – navzdory oprávněné kritice směřované na jednotlivé aspekty existence této instituce – nacházet důvody pro její zachování a případně náměty proto, jak by toto zachování mohlo vypadat. Vycházel jsem z přesvědčení, a stále ještě značná množina lidí se to domnívá, že cosi jako veřejná služba v médiích existuje – a ona skutečně existuje – a že je třeba kvůli jejímu plnění mít zvláštní instituci. Trochu mi to s dnešním odstupem připomíná to rčení, kterým se zdůvodňovala existence socialismu: Ona je to v zásadě dobrá myšlenka, jen špatně realizovaná a namnoze špatnými lidmi.

STANISLAVA KUČEROVÁ

Historická pravda o poválečných událostech

Tak se jmenuje sborník, který vychází jako soubor přednášek ze stejnojmenné konference, pořádané 25. května 2016 v Brně. Týká se denacifikačního odsunu Němců z Československa, ke kterému došlo na základě rozhodnutí vítězných mocností z druhé světové války. Pro Čechy znamenal odsun rozuzlení dávných i nedávných problémů a excesů a základ stability poválečného uspořádání Střední Evropy. Část odsunutých Němců však označila odsun jako bezpráví, katastrofu, zločin všech zločinů.

PETR KADLEC

Jiří Stano (29. 1. 1926 – 4. 3. 2017)

Jiří Stano se narodil 29. 1. 1926 v osadě dolu František (Ostrava-Přívoz) v rodině důlního geometra. Začal studovat na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze, ale za okupace bylo studium přerušeno totálním nasazením ve Vítkovických železárnách a na šachtě František. Po osvobození dokončil gymnázium maturitou v roce 1946 a byl přijat na Karlovu univerzitu v Praze, kde studoval psychologii, sociologii a filozofii (1946 – 1950) a dosáhl akademického titulu PhDr.

MILAN BLAHYNKA

Když jsem psal 23. ledna svůj příspěvek do ankety LUKu o Žáčkově básni v jedné čítance, o básni, která se stala záminkou k tažení proti básníkovi, měl jsem za to, že se ta báseň jmenuje Maminka, tak se o ní psalo, aniž kdo zapochyboval o jejím názvu. Až v sobotu 11. února mluvil o ní Jiří Žáček v rozhovoru s Františkem Cingrem v Právu jako o „básničce K čemu jsou holky na světě“ – a pod tím titulem ji Právo v rohu rozhovoru také otisklo. Nenašel jsem, zda pod tím názvem někdy vůbec byla tištěna. Básník sám ji zařadil – a to bez samostatného názvu – možná až do své Žáčkovy encyklopedie pro žáčky (2002) jako součást hesla Maminka, stylizovaného jako výpověď dítěte:

„Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náruče a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný. Proto se snažím, abych jí udělal radost.“

JAN JELÍNEK

Ani krátce před smrtí nezapřel v sobě Jiří Stano naturel novináře a spisovatele až do morku kostí. Do posledních chvil jednadevadesátiletého plodného života v nemocnici na pražské Bulovce se nevzdával víry, že vstane z lůžka a napíše další knížku. Když Jirku saniťáci vezli z domova do špitálu, vzal s sebou tašku plnou knih, jichž je autorem. Především mezi nimi nechybělo jedno z jeho posledních děl Řeč plátna a kamene, v němž líčí životní příběhy a tvorbu vynikajících malířů, sochařů, keramiků a sklářů, vesměs národních a zasloužilých umělců tehdejšího socialistického Československa. Tvůrců krásy, bez nichž by bylo smutno. A knížky rozdával se svým autogramem nejen saniťákům, ale v nemocnici také pacientům, sestrám a lékařům.

ROMAN BLAŠKO

Můj věk se počítá v řádech desítek měsíců. Otvírám zpomaleně oči. Záře světla mne mate, vidím tak nejistě, jsem oslněn a vše okolo je rozmazané. Slyším rytmický tlukot svého srdce, někde až uvnitř hlavy, buší mi ve spáncích. Stejně zpomaleně oči zavírám před sytými jasy. Následuje hluboké hrobové ticho a černočerná tma. Prázdnota, jen tep buší do mých spánků. A když oči opět otevřu, jsem zasažen oslňujícím světlem a všude chaos, kterému nerozumím. Opět tma, jsem silně udýchaný…

KAREL SÝS

„Když Mohamedáni chtěli v osmém století proniknout přes Francii do střední Evropy, byli odraženi v bitvě u Poitiers. Kdyby byli Arabové tu bitvu vyhráli, byl by svět dnes mohamedánský, protože by germánským národům vnutili náboženství, které by si je svým učením a šířením víry mečem podrobilo. A pro Germány by taková víra byla šitá na míru. V důsledku rasové méněcennosti (rozuměj Arabů, pozn. ks) by při syrové povaze země nevydrželi proti silnějším domorodcům, takže by nakonec na špičce islámského světového panství nebyli Arabové, ale vedli by ho zmohamedizovaní Germáni.“

Je nejvyšší čas, abych ukončil vaše sezení na tomto místě, jež jste zneuctili svým opovržením všemi ctnostmi a znesvětili praktikováním všech nectností.

Jste vzpurná sebranka a nepřátelé každé dobré vlády.

IVAN VOTAVA

Tedy ne všechny. Jen ty, kteří mě dokáží rozveselit. Anebo naštvat. Těmi samozřejmě nejsou ti s vrtačkou v ruce, ale komici, kteří mají možnost se prezentovat v médiích. Například takový Prezident České stomatologické komory. Jakže se jmenuje, ale vždyť je to fuk. Takových jako je on je povícero. Třeba jeden bývalý ministr zdravotnictví.

RENÁTA SLOVÁČKOVÁ

Do jara aj u vás, milení, aj u vás v Praze daleko, mrazy už polevily, do pola sa eště nedá, a tak zme s Božkú zabrúsily k našim do teho slavného Olomúca, aj na Svatý Kopeček nás naši vyvézli a povykládali nám, jak sa celý Olomúc, aspoň podlevá radnice, má k dávnej monarchii, jak sa stále spomíná maršál Radecký a jak sa primátor prý bral o to, aby sa na radnicu navrátily císařské orlice.

EVA FRANTINOVÁ

Osmého března večer jsem jako skoro každý den vystoupila z tramvaje č. 22 na stanici Jana Masaryka. Na stanici hned proti květinářství. Ve tmě večera se občas blýsklo bílým hedvábným papírem – to nesli někteří muži květiny. Můj pohled padl na vázu čerstvých rudých karafiátů, před kterou květinářka vystavila ceduli: „Dnes MDŽ – květina KSČ!“

BŘETISLAV KOTYZA

Maminko

Maminko prosím

zazpívej písničku –

A kterou si uschováš

ve skrýši pod polštář

můj malý střapatý kloučku?

JAN DAWIDKO

Nebeskou plání
mračna se honí,

chý

Náš Budvar v ohrožení 

Přežil loupežnickou éru

a ve zdraví dýchá stále,

dnes smečka hochštaplerů

chce ho zcizit dokonale.