ROMAN BLAŠKO

Můj věk se počítá v řádech desítek měsíců. Otvírám zpomaleně oči. Záře světla mne mate, vidím tak nejistě, jsem oslněn a vše okolo je rozmazané. Slyším rytmický tlukot svého srdce, někde až uvnitř hlavy, buší mi ve spáncích. Stejně zpomaleně oči zavírám před sytými jasy. Následuje hluboké hrobové ticho a černočerná tma. Prázdnota, jen tep buší do mých spánků. A když oči opět otevřu, jsem zasažen oslňujícím světlem a všude chaos, kterému nerozumím. Opět tma, jsem silně udýchaný…

Rychle pobíhám mezi něčím, co je větší než já, přitom nadechuji směsici vůní a sleduji nádherné barvy v třepetavém pohybu. Taky mi překáží, něco, co je větší než já a podivně lechtá. Co to je? Říkám si sám pro sebe. Později se dozvím, že tomu, co mě tak lechtivě překáželo a roste ze země, říkají tráva. A celému tomu prostoru říkají louka, kterou protíná šikmá, pro mne jakoby nekonečná a úzká pěšinka. Tehdy mi to slovo nešlo ani zopakovat. Vlastně jsem jen okolí napjatě naslouchal. Opět rozběhnu, tráva překáží více a více, mé slabé nemotorné nohy, mě ale unášejí, a vlastně ani nevím kam. Kolem je pořád hluk, nebo křik, který vychází z nitra těch malých postaviček, jež se prudce pohybují okolo mne a strkají do mě. Chvílemi mi křik rve uši, ale přitom to snadno přecházím. Zvláštní, proč?

Zastavuji a rozkoukávám se, všechno mne fascinuje, vadí, láká i doslova vtahuje. Nevím co dřív a do toho, pořád ten pravidelný tlukot mého vzrušeného srdce bijící do spánků. Vidím plno barev a vůbec svět plný rozmanitého.

Z ničeho nic se ocitám ve vlastním životě, vlastním bytí, uvědomuji si sám sebe. To jsem já. A co to vlastně znamená? Kdo jsem a co jsem? Neobratně se dotýkám sám sebe a jsem v rozpacích. Přesto vše kolem mne se zdá nádherné a vzrušující, krásné i nějak tíživé. Něco nutí k neustálému pohybu, z kterého mám skvělý a radostný pocit, jejž ani nedokážu popsat. Bylo toho tolik, že nebylo možné pro malé dítě to vše absorbovat v takovýchto dávkách. Jsem stále zadýchaný. Všechny děti kolem mne jsou vlastně větší, mám pocit, že je musím dostihnout a přitom jim vůbec nestačím.

Kolem nás třepetavě poletují jakési tmavé a jindy zas bělavé skvrnky. Se zájmem sledují barevné třepetavé skvrnky, jež sotva zahlédnu. Děti okolo vyskakují a snaží se lapit skvrnky do hrsti. Nejde to, jsou tak mihotavé a navíc dokážou vzlétnout tak svobodně vysoko. Na chvíli na děti kolem sebe zapomenu. Běžím a pak se zastavím, nevím, proč vzpínám paže k nebi dlaněmi vzhůru, směrem k zářivému slunci, jako bych ho chtěl obejmout, nebo kus utrhnout, je však nekonečně vzdálené. A aniž bych si to přál, jedna třepetavá a krásně barevná skvrnka mi usedá přímo do mé, tehdy malinké dětské dlaně. Děti se okolo mne obdivně srotily. Obdivovaly, přály, ale i záviděly. Byl jsem to já, kdo nakonec měl na dlani to křehké a barevné něco, zatímco ostatní prostě neměli štěstí, ač se snažili, jak nejvíc mohli.

Nevím proč, snad instinktivně v předtuše plachosti, velmi opatrně, pomalu a zároveň fascinovaně si prohlížím to něco. „Jé motýl, ten je krásný,“ volaly děti okolo mne. A opravdu, byl tak nádherný, poprvé v životě jsem vnímal takovouhle neuvěřitelnou krásu jemných tvarů a proměnlivých barev. Byl jsem doslova očarován jakousi vzájemnou harmonií, kdy jsme byli sobě tak blízko. Hlubokost mé fascinace vycházela z toho, že to bylo poprvé? Nebo snad jedinečné? Tak jako každá naše chvíle v lidském životě. Motýlek zatřepetal křídly a já reflexivně, prudce a nenávratně nešťastně sevřel dlaň. Teď, když byl tak blízko, přece byl můj napořád. A rozmáčknul jsem ho během vteřiny! A tím ukončil jeho křehké bytí, jeho nádherný, barevný a třepetavý život.

Teď jsem si mohl bez veškeré opatrnosti prohlédnout tu rozmáčknutou šupinatou krásu. Ale můj motýlek už nebyl tak nádherný. Byla to jen hromádka barevných šupinek, bez harmonie, bez krásy, bez záře a hlavně úplně bez života. Čas se skoro zastavil a já cítil něco jako bolest a hořkost. Neplakal jsem, ale ta bolest byla opravdu silná, tíživá a nesnesitelná. Nevěděl jsem si s ní rady. „Zahoď ho, chytíš si jiného,“ říkaly děti kolem mne. Ale já chtěl právě tohoto, byl můj první a byl pro mne nejkrásnější a nejduhovější. Nakonec neobratně nakláním dlaň k zemi a ve zpomaleném čase vidím, jak tu neživou hromádku šupinek vítr rozfoukává do okolí, do trávy vyšší, než jsem byl já.

Je mi smutno, hořko. Nevím, co mám udělat. Ten bolestný a krutý pocit nikdy nezapomenu. A nechci ten pocit už nikdy mít, cítím silnou potřebu se tohoto pocitu okamžitě zbavit. Ale nikdy v životě jsem se ho už nezbavil, pořád ve mně zůstává a nesu ho navždy v sobě, na cestě svým životem. Zjistil jsem, že krásný a slunečný den může být i krvácivě a hořce dramatický, kdy nelze vrátit čas zpět za žádnou cenu. Stejně tak jako tu radost, vnímání krásy, barevnosti a pestrosti neustále ubíhajícího a zároveň jedinečného života. Byla to krutá zkušenost na úplném začátku mého vlastního bytí. Čas však plynul a já trochu zapomněl, ale získával jsem i zkušenosti opačného charakteru, stejně vzrušující, stejně krásné a občas plné štěstí.

Po letech přicházím na to samé místo a nevycházím z údivu. Ta nádherná, voňavá a velká, převeliká louka, s trávou vyšší než jsem byl já, se proměnila v mrňavý, blátivý plácek, bez slunce a bez motýlů. Jak pomíjivé, říkám si, a ještě víc hořké. Uvědomuji si prchavost minulých okamžiků. Vzdálenost času od chvil krásných je nijaká, relativnost je všudy přítomná a v duchu přemýšlím. „Je zde vůbec ještě prostor pro skutečnost, krásu a lásku, která je nerozplynutelná? Nebo máme nárok jen na prosté vnímání přítomné skutečnosti! Kde je ta úžasná harmonie a symbióza přírody a člověka? Proč nemá trvalejší hodnotu? Pokud tu někde je, a já chci věřit, že je! Kde je velká louka plná motýlů a šťastných hrajících si dětí, říkám si. „Nevím, ale mou povinností je tohle všechno hledat, chránit a vyzdvihnout nad hlavu někde tam, odkud tenkrát na téhle louce přilétl onen jedinečný a přenádherný motýl…“

Ano, je to povinností nás všech, bezezbytku. Jak však toho dosáhnout, když proti osamělému člověku plnému lásky stojí zlo, cynismus, amorálnost, lhostejnost, pokrytectví a mamon? Nevím, ale začnu tím, že budu hledat ty, co jsou také plni lásky a cítí stejnou odpovědnost a povinnost k životu jako já. Zde je naděje, která by dala šanci dalším krásným a tolik křehkým motýlům. Pak se stane, že nás všechny, co o to budou stát, zaplaví štěstí, které se stane pohonnou hmotou, hlavním zdrojem pokračování směrem vpřed.

Do toho se vkrádá další otázka, jak poznat v množství vrstev reality onu podstatu. Aby člověk omylem, nebo jen reflexivně, onu mnohdy křehkou podstatu života nadobro nerozdrtil. Odpověď je v toleranci, pokoře, lidské soudržnosti a úctě, jež je směsicí upřímné lásky vyvážené zdravým rozumem, kde respekt střídá obdiv a záplava obyčejného štěstí. Myslím, že to je pravá a jediná možná tvář skutečné budoucnosti člověka.