MILAN BLAHYNKA

Když jsem psal 23. ledna svůj příspěvek do ankety LUKu o Žáčkově básni v jedné čítance, o básni, která se stala záminkou k tažení proti básníkovi, měl jsem za to, že se ta báseň jmenuje Maminka, tak se o ní psalo, aniž kdo zapochyboval o jejím názvu. Až v sobotu 11. února mluvil o ní Jiří Žáček v rozhovoru s Františkem Cingrem v Právu jako o „básničce K čemu jsou holky na světě“ – a pod tím titulem ji Právo v rohu rozhovoru také otisklo. Nenašel jsem, zda pod tím názvem někdy vůbec byla tištěna. Básník sám ji zařadil – a to bez samostatného názvu – možná až do své Žáčkovy encyklopedie pro žáčky (2002) jako součást hesla Maminka, stylizovaného jako výpověď dítěte:

„Ze všech lidí mám nejraději maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit úplně se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náruče a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný. Proto se snažím, abych jí udělal radost.“

Plynule na to navazující verše o tom, k čemu jsou holky na světě, nelze chápat jinak než jako rozumování chlapce, který má maminku přirozeně za záruku štěstí na světě a ze svého klubajícího sebestředného mužství vidí ospravedlnění existence holek (na jejichž roztomilost dětsky žárlí) v tom, že z nich vyrostou podobně starostlivé maminky.

Když Jiří Žáček zařazoval báseň K čemu jsou na světě maminky do své Encyklopedie pro žáčky (tak svou Encyklopedii… přejmenoval pro druhé vydání roku 2010), už věděl o tsunami alergie části žen na redukci poslání žen být hlavně udržovatelkami lidského rodu, být hlavně maminkami, což se přece nevylučuje s jejich uplatněním v lékařství, ve školách, úřadech, podnicích a bezmála ve všech oborech lidské práce, a tak smysl básně korigoval vložením těch veršů do úst malého nepoučeného rozumbrady. Moudrá učitelka nebo učitel by k takovému porozumění veršů žáčky lehce nasměrovali.

Velcí básníci nelpí na textu svých veršů, když se svět změnil a už s ním ztrácejí kontakt, a mění je v dalším vydání. Nezval napsal roku 1922 ve svém Podivuhodném kouzelníku mj. verše: „vše se to odehrálo mlčky / jak na ploše filmového plátna.“ Po vytěsnění němého filmu filmem mluvícím a zpívajícím citované verše, realitě už neodpovídající, ze své skladby vypustil. Jiří Žáček – podobně poučen měnícím se světem – vrátil se ke své básni z roku 1991 a pro osmé vydání svého Slabikáře (v předešlých vydáních od roku 1992 ani Maminka, ani báseň K čemu jsou holky na světě nebyla) ji podstatně přepracoval a její už genderově bezvadnou, přímo vzornou verzi opatřil novým názvem: K čemu jsou na světě dospělí:

„Aby z nich byli tátové, / aby z nich byly maminky, / aby se pěkně usmáli / na toho, kdo je malinký. / Aby nás měl kdo pohladit / a vyprávět nám pohádku. / Proto jsou tátové a maminky, / aby nás svět byl v pořádku.“

A aby nikdo nemohl mít pochyby o básníkově „vyváženém“ pohledu na děti obojího pohlaví, Žáček do osmého vydání Slabikáře vložil ještě čtyři sloky s názvem K čemu jsou holky a kluci na světě, která začíná verši Holky / Kluci jsou tu k tomu, aby svět byl veselý,“ a konči: „Holky / Kluci jsou tu k tomu, aby se svět točil vpřed.“

Kdo by chtěl Žáčkovi podsouvat, že úctě k ženám musel být dohnán až vlnou feminismu, nechť si laskavě nalistuje vydání jeho Slabikáře z roku 1992, stranu 84, písmeno Ž ž, báseň Muži a ženy:

„Táta je muž, máma je žena. / ‚Mami, já jsem taky muž jako táta?‘ / ‚Ovšem, že ano, Tomáši. Malý muž, ale muž!‘ / Táta je ženatý. Má za ženu mámu. / ‚Mami, to jsem rád, že máš za muže našeho tátu! / Žádný cizí táta by se mi tak nelíbil.‘ / ‚To jsem ráda, že jsi rád. / Však náš táta je ten nejlepší!‘ // Muži nosí ženám růže. / To je prima, to se může.“

Jiří Žáček, jak je vidět a jak myslím dosud nikdo nepřipomněl, myslel na pěstování genderové vyváženosti (na její vštěpování už ve věku, kdy lidé rozum teprve berou) dávno před svými trapně zpozdilými karateli.

Pouhý den předtím, než v rozhovoru Práva Žáček řekl, že první (a dávno překonaná verze) básně byla do jakési čítanky převzata bez jeho vědomí v původní podobě, rozpovídal se v rozhlase (ČRo 2, relace Jak to vidí…) o Žáčkově básni Pavel Kosatík. Prý je na ní vidět, „že vznikla přece jen před určitou dobou, nevím teď přesně kdy, jestli v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, ale jako bych ho viděl, on tehdy s naprostou samozřejmostí to psal s pocitem, že opravdu on jako pantáta, a to myslím bez ironie, nebo jako pisatel básně může rozhodovat o tom, k čemu je někdo jinej na světě. On to tak nemyslel (…), ale mě to dráždí (…) Ale tady myslím, že ten Klusák nebo kdo to objevil nebo kdo na to jako první upozornil, na to ťuknul poměrně chirurgicky přesně, intuitivně, že v tom byl obsažen ten mocenský aspekt. (…) Já jsem v tom cítil ten mocenský příkaz. Ty si moc nevyskakuj (…), protože ty máš tydlety úkoly a rozhoduju o tom já.“

Nechci spekulovat, co jindy rozvážného Pavla Kosatíka, jehož soudu ve věci tahanic o Seiferta jsem se nedávno dovolával, přimělo k příliš dalekosáhlému „domýšlení“ smyslu Žáčkových veršů: Přání dát aspoň částečně za pravdu p. Klusákovi? Nějaká averze z doby, kdy Žáček a Kosatík oba pracovali v redakci nakladatelství Československý spisovatel? Unáhlená interpretace na základě jen dohadu o době vzniku básně? Nevím, jestli je p. Kosatík kamarád p. Klusáka a jen by rád našel pro jeho výpad proti básníkovi nějaké ospravedlnění. Nikdy jsem také neslyšel vůbec nic o tom, jak se p. Kosatík a Jiří Žáček v redakci potkávali nebo nepotkávali. Stačí mi zpochybnění básně (byť básníkem snad nezamýšleného) jako tlumočitelky nějakého „mocenského příkazu“, čím kdo má být, a to podle mylného odhadu doby jejího vzniku. Pavel Kosatík řekl, že neví „teď přesně kdy“ byla napsána, „jestli v sedmdesátých nebo osmdesátých letech“. Ani ho nenapadlo, že ji Žáček mohl napsat a skutečně napsal až počátkem let devadesátých, kdy časy zjevných mocenských příkazů už pominuly. A to už není příběh Žáčkovy básně, ale příběh pochybné, žel však už běžné atribuce všeho negativního době před listopadovým převratem 1989; a příběh hledání ochotných nebo nikoli dost bystrých šiřitelů „mocenských příkazů“.

Při takovém horlivém hledání se snadno i zkušenému historikovi přihodí, že si nevzpomene, co vlastně bylo „mocenským příkazem“ ve dvacetiletí, do něhož omylem klade vznik básně: panující moc tehdy přece vůbec nechtěla od žen, aby byly jen nebo především maminkami, naopak, přála si a vyžadovala, aby se usilovně podílely na pracovních úkolech pětiletek, a nijak zvlášť nepřála rodinné výchově, protože ta se vymykala mocenské kontrole a na tu byla totalita krátká. Zde si Pavel Kosatík popletl nacismus, který určoval základní úkol žen v rození rasově čistého pokolení herrenvolku, se socialismem, který ani ve své byrokratické znetvořenině nehnal ženy, aby plnily „tydlety úkoly“, tj. úkoly maminkovské. Neuvěřitelná záměna vyplývá ovšem ze stále omílaného tvrzení o nacismu a komunismu jako stejně zvrhlých totalitách; a to je smutný příběh o nečekaném podlehnutí takovému nesmyslu i u autora, u něhož se tomu ani nedá porozumět.