BŘETISLAV KOTYZA

Maminko

Maminko prosím

zazpívej písničku –

A kterou si uschováš

ve skrýši pod polštář

můj malý střapatý kloučku?

No přece písničku

co ty máš nejraděj

co sama si zpíváš

co nosíš ji v srdíčku

To tebe v srdci nosím

ty jsi mé písničky cinkání

jen s tebou myslím na lásku

to pro tebe jen mé tiché zpívání

Můj malý křtěný obrázku

Býti Ženou v lidské společnosti je obrovskou výsadou, zároveň však velkou, nepřenosnou, nekonečnou a těžkou povinností. Ženou či mužem se stáváme úradkem Přírody ještě v prenatálním období svého života, bez možnosti volby. Maminkou se žena stává obvykle vlastní volbou, vlastním přáním, dnes i vlastní snahou, s vědomím důsledků. Ženy je třeba, nám mužům, chránit, hýčkat a milovat bez výhrad. Maminky je bezpodmínečně nutné adorovat a nosit na rukou i v srdci, co nejcennější poklad lidského společenství. Nový život je počat v ženě a hýčkán maminkou, což je metaforou základní funkce ženství. I když se mnozí mužové snaží o nemožné. Se slovem „maminko“ na rtech umírají muži v nekončících zbytečných válkách lidského společenství. Slovo – titul „maminka“ je udíleno poctou všem našim milenkám. K „mamince“ se my muži utíkáme, když nám teče do bot. Není to sentiment, je to pochopení Zákona přírody. Věstonická Venuše dokládá pravdivost básníkovy úvahy.

Slyšíte tu melodii slova – „maminka“?