Sartre o povinnostech intelektuála:

IVO HAVLÍK

Na pultech větších knihkupectví se v předjaří objevilo zajímavé dílo Karla Srpa o mimořádném vlivu francouzského filozofa, dramatika a spisovatele Sartra na československou kulturu.

Fontána se sousoším Péti a Gavrika, dětských hrdinů proslulého románu Valentina Katajeva Na obzoru plachta bílá v Oděse. Ukrajinským nacionalistům vadí, že autor dílo napsal v mateřské ruštině, navzdory tomu, že byl rodákem Oděsy. Proto usilují o stržení pomníku. 

IVO HAVLÍK

Ve třetím největším městě Ukrajiny, přímořské Oděse, byl 1. dubna po zimní přestávce zahájen provoz fontán. Oděsa je velkými gejzíry proslulá, má jich sedmadvacet.

PETR ŽANTOVSKÝ

Těžko lze započít toto květnové ohlédnutí jinak, než citací asi nejkrásnější a vysloveně erbovní básní, mající jméno měsíce (Máj) v samém svém názvu: „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.“ Toto veledílo zakladatelské osobnosti moderní české poesie, Karla Hynka Máchy, se stalo nejen nejjasněji zářící stálicí českého literárního nebe, ale také zdrojem mnoha dalších odkazů, metafor a významových můstků. Máj je prostě výrazem našeho národa, který vstupuje různým způsobem do životů snad všech lidí, i do těch, kteří neznají autora či dílo samé, avšak obývají zemi, jež Máj zrodila. Nelze to srovnávat, ale mně osobně je to příjemnější symbolika než třeba Faust nebo ságy o Nibelunzích. A to i přesto, že Máj dle romantického zadání doby i autora končí truchlivě, přece je v něm trochu víc naděje. Je tu spáchán skutek sice strašný a Bohu nemilý, avšak není podložen smlouvou s ďáblem. V tom spatřuji ten úhelný rozdíl.

IVO FENCL

Celkem plodný spisovatel (a jinak také lékař) Václav Gruber (*1953) nazval svou nejnovější knihu Černá a bílá jsou jen dva odstíny šedi. Jde o sbírku osmnácti povídek, ve kterých vám autor napráská překvapivosti o zbudování amerického Sillicon Valley (v próze Vítejte v klubu) či o konzervování času (O Anežce a krabici). Přesto nejde o typické science fiction, ale spíš jakési hrátky se sci-fi. Zásadně se vychází z co nejběžnějších situací a „normálních“ absurdit denního provozu.

FRANTIŠEK UHER

Historické romány, stejně jako knihy za historické vydávané, si tradičně libují v obsáhlosti. Netřeba jmenovat, platí to nejen o české literatuře. Někteří autoři rozhodně nepaří k literární špičce a programově počítají s jistou senzacechtivostí čtenářů. Svátkovy Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze mají téměř tisíc stran, kolem první světové války vycházely v novinách do dávnější minulosti nahlížející příběhy, které vycházely na pokračování i několik roků, aniž by představovaly výraznější literární hodnotu. V současnosti jsou někdy označovány za historické i prózy zabývající se dobou relativně nedávnou, pamětníci jsou dosud mezi námi. Od nepoměrně mladších autorů se jim dostává ponaučení o časech, v nichž žili, nepřímý návod, jak je interpretovat. Většinou to není ani dobrá literatura faktu, která musí dbát naprosté objektivity, nesmí se stát černobílým kýčem. Dalším módním nešvarem jsou pokusy nasadit psí hlavu husitům a husitství, které se dají vysvětlit. Obtížnější je takové snahy pochopit. Je třeba bránit v přepisování českých dějin podle lokálních zájmů.

JAROSLAV KUBA

Zejména z nekonečných televizních debat a besed doslova „vanulo“ očekávání jakési odměny ze Západu za to, že jsme k němu přeběhli. Přimknuli se k „imperialistům a kapitalistům“ proti všem jejich bolševickým nepřátelům na planetě… A za to strýček Sam přiveze do Prahy cosi jako Marshallův plán II., když to tady ti komouši tak zřídili, jak o tom média od rána do večera naříkala. „K nám bude Amerika jistě štědřejší než k poraženým Němcům po válce…“

MILAN BLAHYNKA

Mám sto chutí se vsadit, že nikomu ani z nejvzdělanějších čtenářů kromě z českopolského Slezska neříká Morcinkovo jméno pranic. Přesto monografie GUSTAV MORCINEK (Oficyna Wydavnicza ATUT, Wroclawskie Wydavnictwo Osviatowe, Wroclaw 2023; překlady autor a Mgr. Karolina Ziemka, obálka a grafika Dušan Žárský, Mladá fronta, Praha 2023, 361 s.) je velmi cenná jak pro polské, tak pro české čtenáře a navíc i pro naši literární vědu.

TOMÁŠ SYROVÁTKA

Minulé generace se v této zemi snažily uchovat český jazyk a také aktivně bojovaly za udržení vlastní vlády nad Českou zemí proti cizí zahraniční expansi. Od počátků dějin do bitvy na Bílé Hoře roku 1620 to byla česká knížata a králové, kteří svolávali vojenskou hotovost při napadení země cizími vojsky. Češi se opírali o vlastní historická práva, spravedlnost a poznané pravdy. Současně se snažili přijímat a využívat i nové myšlenky, když jim připadaly užitečné a pomáhaly jejich vlastnímu rozvoji. Od mytických a předhistorických dob až do roku 1309 zde vládl český rod knížat a později králů, Přemyslovci. Jsou to zakladatelé státu.