FRANTIŠEK UHER

Historické romány, stejně jako knihy za historické vydávané, si tradičně libují v obsáhlosti. Netřeba jmenovat, platí to nejen o české literatuře. Někteří autoři rozhodně nepaří k literární špičce a programově počítají s jistou senzacechtivostí čtenářů. Svátkovy Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze mají téměř tisíc stran, kolem první světové války vycházely v novinách do dávnější minulosti nahlížející příběhy, které vycházely na pokračování i několik roků, aniž by představovaly výraznější literární hodnotu. V současnosti jsou někdy označovány za historické i prózy zabývající se dobou relativně nedávnou, pamětníci jsou dosud mezi námi. Od nepoměrně mladších autorů se jim dostává ponaučení o časech, v nichž žili, nepřímý návod, jak je interpretovat. Většinou to není ani dobrá literatura faktu, která musí dbát naprosté objektivity, nesmí se stát černobílým kýčem. Dalším módním nešvarem jsou pokusy nasadit psí hlavu husitům a husitství, které se dají vysvětlit. Obtížnější je takové snahy pochopit. Je třeba bránit v přepisování českých dějin podle lokálních zájmů.

Těchto nedostatků se vyvaroval Miroslav Skačáni v obsáhlém románu ZÍTRA UŽ NESPATŘÍŠ ČERVÁNKY NAD ABYDEM / MAKEDONSKÁ TRAGEDIE (370 str., 2022), jehož děj plyne jako proud veletoku, u něhož je náročné dohlédnout na protější břeh a představuje trvalou literární hodnotu. Děj traktovaný do dvou svébytných dílů (proto poněkud komplikovaný název) plyne souvisle, ale rozhodně nikoli hladce. Je to přísně koncipovaný překážkový běh, zdolávající záludně nastavené překážky a procházející cílovou páskou s plnou mírou tragické bezmocnosti, dobový kolorit arogance moci i všedních událostí a vztahů. Stejně koncipovaný a stejně precizně napsaný Skačániho román Proklatá knížata (2011) dával čtenáři nahlédnout do čtenářům bližšího úseku českých dějin, opředeného spoustou převážně úsměvných pověstí a legend, třebaže to právě radostné údobí nebylo a drsné události se v něm výrazně kumulovaly.

Skačáni ovšem tentokrát zavádí čtenáře daleko do starověké minulosti. Paradoxní je skutečnost, která neslouží knižnímu trhu ke cti, literatuře a čtenářům ku prospěchu, že skutečně zasvěcené historické dílo nenašlo vydavatele. Současní autoři historických příběhů se převážně zhlédli v mušketýrsky laděných vyprávěních s peprnými milostnými přísadami, v nichž sice občas zahoří a teče krev, po zdech se však stále vinou růžové květy. Historické události se stávají pouhými kulisami licoměrných fanfaronských dobrodružných příběhů a vyspekulovaných milostných romancí. Buďme shovívaví, vydavatelé patrně vědí, po čem současní čtenáři historické literatury prahnou a finanční hlediska prostě dostávají přednost před hledisky uměleckými.

Skačániho přístup k historické literární tvorbě je ve všech směrech smysluplnější, hodnotnější a specifičtější. Rozehrává příběhy s otevřenými kartami, dominují v nich proslavená společenská a válečnická esa, která nejednou hrají falešnými kartami, aby nakonec byla aktuálními dějinnými událostmi smetena. Pro genezi postav a děje románu je to zcela charakteristické a nespočetnými skutečnostmi historicky ověřené.

Skačáni nepracuje plně podle často prezentovaného stanoviska, že se historické události opakují. Dějiny se totiž opakují pouze vzácně, opakují se jen téměř shodné lokální situace, individuální lidská pochybení, opakuje se standardní přístup k jejich výkladu. Někdy sklouzávají až do kalu různorodě motivovaných náhledů, diktovaných současností. Historie ukazuje, že každé období naprosto prokazatelně modelovalo a nejednou zaměňovalo zásluhy a viny, nezbytnosti i prospěchářské atributy, klady a zápory, dobro a zlo v jejich pregnantní primitivní podobě. Nezanedbatelným faktorem je dobová estetika, kterou Skačáni neopomíjí, dovedně pracuje s rozpory mezi vůlí s mocí, agresí a obranou, vzpourami jednotlivců proti dobovým uzancím, prospěchářským zbavováním knuty otroctví a stimulováním jeho nových hrozeb, pochybnými vítězstvími a fatálními prohrami, katastrofami těch, kteří se pokládali za mocné, ba i za všemocné.

Literárně podstatně hodnotnější přístup obsahem i stylizací zvolil Skačáni záměrně, neboť je mu dán vzácný dar vtáhnout čtenáře do děje, upoutat jeho pozornost s rostoucím počtem stran, bezděčně jej přimět k ponoření se do víru událostí, dospět k asociacím, jejichž vyvolání bylo jedním z autorských záměrů. Paralely mezi událostmi, odehrávajícími se dlouho před naším letopočtem a dramatickými situacemi současnosti nejsou jakousi druhou rovinou, nenápadnou vůdčí linií děje, někdy šalebně zahalenou, jindy zřetelně otevřenou a ryze konfrontační. Román tak v některých pasážích nabývá podobu traktátu s jeho kladnějšími atributy. Rozebírá proud událostí, jejích příčiny a důsledky. Je na čtenáři, zda vždy pochopí naprosto odlišný charakter starověkého společenského prostředí, morálku založenou na dobových společenských principech, a z toho vyplývající kořeny emocí a citových vazeb.

Představy o starověku jsou různorodé. Vědomí čtenářské obce, zejména té věkově pokročilejší, je do značné míry formováno (nebo deformováno) především americkou filmovou tvorbou, které stále vévodí Kleopatra, Spartacus, Troja či Gladiátor, nezapomenutelným i historickými filmy promluvila kinematografie polská. Mohli bychom jmenovat řadu dalších produkcí. Vysokonákladové filmy natočené s rozdílným přístupem, často se značně spekulativní koncepcí, vytvořily nikoli zcela nesprávné, ale časově a místopisně neucelené a značně matoucí představy o starověku. Skačániho práce je oproštěná od všeho okázalého balastu. Výrazné dějinné události se staly mapou, do které jsou pečlivě zaznamenávaná slavná vítězství i tragické pády, mocenské i citové vazby, klady a protiklady, lásky a nenávisti, to všechno především na bázi syrové dobové reality s efektní osnovou stěžejních skutečností, nesmazatelně zasazených do dějinné paměti. Všední události se staly výchozími body.

Ve srovnání s filmovou produkcí je Skačaniho kniha dílem bezmála realistickým, s kritickými výchozími body, utvářejícími přístup jedinců i celých národů, jejichž vůle byla ovšem pouze malým kamínkem v nemilosrdném mlýnském kole dějin. Rozlišuje a zároveň vytváří neúprosné spojnice. Struktura románu je příliš rozsáhlá a komplikovaná na ucelený detailní rozbor, protože kniha rozhodně nepatří do kategorie odpočinkového čtení.

Jak už to v dějinách chodilo a chodí, protagonisté končili a nejednou skončili ve vězení. Archontovi vložil Skačáni do úst výrok Je třeba připravit se smrt. Ta slova jako kdyby zněla přes celá staletí, protože se neustále někde blýská záměrně přibrušovaná kosa. Shodně by mohla znít jako stěžejní princip románu.

Nuže, raději se připravujme na život, zda se však nenaskýtá příležitost zauvažovat o nápadné podobě jistých otřesných brizantních událostí, které klenou nebezpečný most mezi starověkem a našimi všedními dny.