PETR ŽANTOVSKÝ
Těžko lze započít toto květnové ohlédnutí jinak, než citací asi nejkrásnější a vysloveně erbovní básní, mající jméno měsíce (Máj) v samém svém názvu: „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.“ Toto veledílo zakladatelské osobnosti moderní české poesie, Karla Hynka Máchy, se stalo nejen nejjasněji zářící stálicí českého literárního nebe, ale také zdrojem mnoha dalších odkazů, metafor a významových můstků. Máj je prostě výrazem našeho národa, který vstupuje různým způsobem do životů snad všech lidí, i do těch, kteří neznají autora či dílo samé, avšak obývají zemi, jež Máj zrodila. Nelze to srovnávat, ale mně osobně je to příjemnější symbolika než třeba Faust nebo ságy o Nibelunzích. A to i přesto, že Máj dle romantického zadání doby i autora končí truchlivě, přece je v něm trochu víc naděje. Je tu spáchán skutek sice strašný a Bohu nemilý, avšak není podložen smlouvou s ďáblem. V tom spatřuji ten úhelný rozdíl.
Sám český název tohoto měsíce, totiž května, má zajímavý původ. Lze-li věřit encyklopediím, pak český název květen vytvořil filolog a překladatel Josef Jungmann v roce 1805, když překládal román Atala aneb láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda. V češtině se do té doby používal název máj, který jako jediné označení ze všech měsíců v roce nemělo slovanský původ. Nový název postupně z češtiny vytěsnil starý. V mnoha evropských jazycích je název měsíce (anglicky May, německy Mai, slovensky Máj) odvozen od latinského Maius, což bylo pojmenování podle mytologické bohyně Maia, manželky boha Vulkána. První den v měsíci římští kněží obětovali bohyni březí prasnici.
S květnem neboli májem se pojí hezké tradice. Poslední dubnový či první květnový den se staví máje. Nejen u nás (a to hlavně na jižní Moravě), ale třeba i v Bavorsku či v Horních Rakousích se v každé sebemenší vesničce skví na návsi ozdobená májka, kolem níž probíhají slavnosti setkávání lidí, něco, co se dnešní technologická společnost po vzoru Huxleyho či Orwella tak usilovně snaží z našich životů vytěsnit. Proč? Protože lidská pospolitost je efektivním zdrojem imunity vůči snadné manipulaci jedincem uvrženým do pocitu odtrženosti, osamění, existenciální pasti a budoucnosti bez budoucnosti. Každému bych přál osedlat bicykl nebo jiné popojíždědlo a vydat se v májových dnech do oblastí, které ještě vzdorují tsunami „pokroku“, znamenajícího jen nekonečné regály natuplých shopping-center, kde neslyšíte mezilidské slovo, jen reklamu z tlampače a výši útraty na displeji kasy při placení. Říkával jsem tomuto zvrácenému úkazu naší současnosti Svatyně nadbytku. Dnes bych spíše řekl Žaláře marnosti.
Nicméně zpět k tomu hezčímu. První den měsíce května se v některých evropských zemích slaví jako svátek zamilovaných. V našich luzích se ujal zvyk, dle něhož se zamilované dvojice v tento den scházejí u Máchovy sochy v Petřínských sadech v Praze. V římskokatolické církvi je květen spojen s májovými pobožnostmi a uctíváním Panny Marie. A – což není zdaleka to nejméně důležité – druhou neděli v měsíci se slaví Den matek. Ani tuto tradici ještě nezdecimovala úchylná genderistická ideologie zpochybňující odvěké sociální role a biologické zadání člověka jako vyspělé součásti přírody, v níž teprve při zachování konzervativních hodnot (matka je matka, nikoli rodič číslo 1, otec je otec, nikoli rodič číslo 2, a – řekněme – delfín je delfín, nikoli kus masa plovoucí v moři) je možné mluvit o vytváření nějaké civilizace. Ta totiž stojí na hodnotách, nikoli frázích, na důvěře ve smysl těch hodnot, ne na efektním blábolení akademických či mediálních sufražetek.
Když byste se ještě před nějakými pětadvaceti lety zeptali téměř kohokoli a skoro bez ohledu na věk či sociální zařazení, co historicky nejdůležitějšího se stalo v měsíci květnu, nepochybuji, že odpověď by z drtivé většiny zněla: Došlo k porážce německého nacismu a osvobození naší země Rudou armádou. Tuto dějinnou tezi nás učili, a ti statečnější učitelé dosud učí na všech stupních škol. Proč statečnější? Protože mezitím došlo a dochází k politicky oktrojovanému a značně masivnímu přepisování dějin. Na náměstích se staví pomníky nacistům a naopak pomníky osvoboditelů se barbarsky strhávají za potlesku služných médií. Někdejší hradní tiskový mluvčí a dnes exponent řady amerických geopolitických iniciativ Tomáš Klvaňa v rozhovoru z března 2015 bez známky studu prohlásil, že „Rudá armáda Československo neosvobodila, nýbrž dobyla“. Lze důvodně očekávat, že podíl Rudé armády na osvobozování evropských zemí od nacismu bude dále relativizován ve jménu dnešní válečnické situace mezi Západem a Východem (USA vs. RF).
Nedávno jsem (znovu, snad už posté) četl v médiích úvahy, jak to přišlo, že naši zemi neosvobodila armáda americká, která došla jen do západočeské metropole Plzně a zbytek osvobozovacích aktivit nechala na Rusech a příslušnících ostatních národů někdejšího komunistického státu na východ od Zakarpatí. Rád bych tedy oživil několik historických souvislostí.
Na úsvitu osvobození Plzně bylo české „plzeňské“ povstání, ozbrojené vystoupení obyvatel Plzně proti německým okupantům těsně před koncem druhé světové války. Povstání zasáhlo nejen samotnou Plzeň, ale i blízké plzeňské okolí. Vypuklo v časných ranních hodinách 5. května. Do čela povstání se postavil plzeňský Revoluční národní výbor, reprezentovaný plukovníkem Jindřichem Krejčíkem, velitelem plzeňské odbojové organizace 2. lehká tajná divize. Do povstání se zapojily všechny odbojové organizace z Plzně i blízkého okolí. Plzeňské povstání ukončil příjezd amerických vojáků Třetí armády generála Pattona v ranních hodinách 6. května, kteří zlikvidovali poslední odpor nacistů. Díky práci plzeňských povstalců a zájmu německých vojáků dostat se do amerického zajetí nedošlo v Plzni k většímu krveprolití a většina německých vojáků vyčkala příjezdu americké armády v kasárnách. Americké 16. obrněné divizi velel brigádní generál John L. Pierce. Oddílu Combat Comand B, který do Plzně dorazil jako první, velel plukovník Charles Noble.
Generál George Patton dvakrát usiloval o to, aby jeho jednotky postupovaly směrem na Prahu, ale jeho nadřízený velitel Dwight Eisenhower mu v tom zabránil. Řídil se totiž dohodami protinacistických mocností, které na konferencích v Teheránu a především Jaltě načrtly budoucí mocenské rozdělení Evropy na sféry vlivu Západu a Východu. Patton se musel podřídit tehdy relativně racionální diplomacii.
To se mu jako poměrně fanatickému a agresivnímu vojákovi moc nelíbilo. Mimochodem se mu přezdívalo „krev a vnitřnosti“, věřilo se, že je reinkarnací římského legionáře a napoleonského generála. Po skončení války se stal vojenským guvernérem Bavorska a pak se s velkou slávou vrátil do USA. Vojenská kariéra tohoto generála již však byla ukončena, což sebevědomý a ambiciózní velitel velmi těžce nesl. Uvědomil si, že již nikdy aktivně nezasáhne do žádné války. Brzy poté začal být politicky aktivní a zcela jednoznačně prosazoval vytlačení komunismu a Sovětů ze střední a východní Evropy. Svoji vizi svobodné Evropy chtěl prosadit i za cenu války a vojenské dohody s Německem. Brzy nato jej Eisenhower odvolal od 3. armády a přeložil k 15. armádě, která fakticky neexistovala a byla vedena pouze formálně. Čímž byl Patton definitivně zbaven skutečného vlivu.
Američané si uvědomovali křehkost silových vztahů v nové Evropě a nepotřebovali k tomu nějaké vzpurné jakobíny. To se ostatně nejspíše (ač to nelze prokázat, zní to pravděpodobně) podepsalo i na samotném fyzickém Pattonově konci. Generál zemřel na následky automobilové nehody, když se jeho štábní Cadillac 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni. On sám však byl nárazem vymrštěn vzhůru a narazil hlavou do střechy vozu tak, že si zlomil dva krční obratle a vážně si poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel 21. prosince v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii. Smutná, ale asi nutná osudová pointa.
Takže, milé děti, pište si. Až vás zas nějaký Klvaňa a jemu podobní budou přesvědčovat o tom, že vlastně naši zemi nezbavili nacismu vojáci z východu, připomeňte jim, že tomu tak nejen doopravdy bylo, ale dokonce s přímým souhlasem a de facto tak trochu i na pokyn jejich spojenců ze západu.
Nu a závěrem ještě něco květnových připomínek. Na prvního máje 1786 měla ve Vídni premiéru Mozartova opera Figarova svatba. 2. května1926 Josef Skupa poprvé představil publiku loutku Hurvínka. 8. května 1991 na Benešovsku spadl tzv. Benešovský bolid s jasností 19,5 magnitudy. Meteority, co z něj zbyly, byly nalezeny až v dubnu 2011. 9. května 1946 byla otevřena zoologická zahrada ve Dvoře Králové nad Labem. 12. května 1551 byla v Limě (Peru) založena Univerzita sv. Marka, nejstarší univerzita na americkém kontinentě. Pro srovnání, v Americe severní, našem příteli nejbližším a vzoru nejzářivějším, byla první univerzita (Harvard) otevřena až roku 1636, Yale 1701, Washington College 1723, téhož roku University of Pensylvania a Princeton roku 1746. Zajímavostí je vznik Moravian College, 1742, a univerzity v Salemu, 1772. Obě školy vznikly z iniciativy komunit emigrantů z naší Moravy.
A s dovolením na úplný konec špetka opravdu zásadního poučení: 13. května se narodila císařovna Marie Terezie, 14. května král Karel IV. a 15. května – já.