IVANA BLAHUTOVÁ

Nejprve musím zdůraznit, že „anketní otázka“ LUKu je tématem přinejmenším k rozsáhlé eseji, spíše však k odborné práci z oboru politologie, sociologie, sociální psychologie a spol., takže na ni nelze odpovědět stručně, což je právě účelem anket. Jelikož na sepisování poctivé eseje nemám čas a LUK na ni nemá zase dostatečný publikační prostor, musím pouze obecně konstatovat, že obě dystopie, Orwellova i Huxleyho, se už dávno staly v mnoha směrech naší realitou a společenský vývoj, zvláště nyní horečnatě akcelerující, dal oběma v řadě jevů za pravdu. Autoři dystopií musí být mimořádně citliví k rozpoznání důležitých vývojových tendencí a mimořádně schopní tyto tendence převést do uměleckého ztvárnění, jehož cílem je především varovat lidstvo před potenciálním nebezpečím. Orwellův román „1984“ patří od svého vydání k nejčtenějším dílům žánru, Huxleyho „Zánik civilizace“ (Brave New World – Překrásný nový svět) je rovněž známý, avšak méně čtený – přiznám se, že na rozdíl od strhujícího Orwellova majstrštyku mě nudil. Esej by se musela podrobně věnovat analýze, co všechno z těchto dvou dystopií už funguje v současném světě, zatímco zde mohu v bodech zmínit pouze několik příkladů: neustále sílící totalitní kontrola každého jedince (v tzv. demokraciích), kterou umožňují nové technologie; přepisování a vymazávání historie; cenzura, ideologická manipulace a masové vymývání mozků; posvátnost kapitalismu (pánbůh Ford); všudypřítomná nadvláda stupidní zábavy a braku; přesun od četby (natož od kvalitní beletrie) k vizuálním médiím – opět s drtivou převahou pokleslých žánrů; přesun aktivit do „krásného“ a „zábavného“ virtuálního světa; kult sexu a promiskuity; kult mládí; destrukce tradiční rodiny; konzumismus, který se stal smyslem života; permanentní a ubíjející záplava informací, quasi informací a dezinformací; newspeak (např. tzv. korektní politický/multikulti/generový… slovník); strmě rostoucí spotřeba psychofarmak, bez nichž stále více lidí nedokáže už ani spát, ani přežít svůj všední den…

MARCELLA MARBOE-HRABINCOVÁ

Dílo spisovatele, básníka, publicisty, filosofa, reportéra, kritika, pedagoga, jehož základním posláním je zaujmout uvážlivé stanovisko v politických, uměleckých i prostě lidských zápasech naší doby, tvoří obraz jeho složité osobnosti. Nelze číst ani jednu z jeho prací, aby v ní člověk neobjevil současnost. Rozmanitostí jeho práce totiž prolíná jednota v různých podobách. Jde o jednotu reálné existence člověka ve světě ukřižovávaném všudypřítomnou hloupostí za vlasy přitažené korektnosti. Tvorbou se Petr Žantovský snaží najít ve svém vědomí princip, jak prostřednictvím zevšeobecnění by bylo možné komunikovat s vědomím čtenářů. Dokladem toho je kniha skvěle napsaných a jazykově půvabných fejetonů plných ironie a humoru nazvaná Zprávy ze cvokhausu.

MILAN BLAHYNKA

Věren svému příjmení zůstává František Uher u her a hříček se slovy, úslovími, příslovími, obraty každodenní nepřeberné tvaroslovně bohaté mateřštiny i ve své nejnovější sbírce SVÉRAZ HRÁZE (Alfa-omega, Dobřejovice 2020, 33 s.) a přitom básní nově. Až na úvodní Právo mluvit, postavené na časování „Mluví / mluvím / mluvíme sám(i) se sebou, // Naslouchá / naslouchám / nasloucháme // Mluví / mluvím / mluvíme“ a zakončené dvojverším „Nemáme právo / mlčet“, všechny následující básně jsou v próze bez interpunkce. Téměř vše, co obnáší jeho pojetí práva nemlčet, naznačuje už první dvojí“ (zřejmě fantaskní polemika s poezií všemožného) „kvílení“. První ocituji celé:

KAREL SÝS

Dnes, kdy všecko musí mít svůj příběh, sáhnete možná s nedůvěrou po knize Patricka Dillona a Stephena Biestyho PŘÍBĚHY BUDOV (vydalo nakladatelství Grada Publishing, Praha 2020). Ale to byste knize křivdili. Opravdu jde nejen o „příběhy“ jednotlivých vybraných staveb, ale o stavitelství, jak šly dějiny.

JENNY FARELLOVÁ

Albrecht Dürer se narodil před 550 lety, 21. května 1471, v časech renesance, době sociálního otřesu, jenž rezonoval v době raného novověku.

JAROSLAV VÁŇA

Devátého července, jen pouhých pár dnů od vzpomínání na upálení Mistra Jana Husa, jsem večer, jako obvykle, brouzdal televizními programy. Přednost dávám zarputile tomu, co alespoň skromně připomíná hudbu, protože ta, kterou miluji, kterou jsem sám kdysi dávno produkoval, na které vyrostl můj vkus, se divákům a posluchačům nabízí jen velmi skromně. Je to swing. Nemám příliš v lásce sólisty na kytaru, kteří brnkají zarputile tři akordy na čtyři doby, a doprovázejí svůj hlas vlastními podbízivými verbálními tématy.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Poslední dobou se v naší vládě měnili ministři zdravotnictví nějak častěji. Po říjnových volbách zřejmě tento post obsadí zase jiný, zatím dosud neznámý. Trochu mně ty výměny připomínaly změnu barev při karetní hře. Jako by se nezdařilo vytáhnout to správné eso. Změna ministerského postu nikoho z nich ale neošidila a nepřivedla na mizinu. Ředitelský post v nějaké nemocnici kousek za Prahou rozhodně rovněž nepřispívá k žádné chudobě. Jsou záležitosti, které člověk nějak nemůže ovlivnit, i když si myslí, že při volbách šanci má.

IVAN ČERNÝ

A přímo v centru Prahy: čeká milovníky výtvarného umění v nové galerii Art Mozaika od 30. června do 11. září tohoto roku.

Básně ze sbírky Never More

 

PETR ŽANTOVSKÝ

 

Óda na kdysi

Věci bývaly Příběhy děly se

a byly oblé jako jabka na míse

a byly jednosměrné Žádné vracení

A my v nich po ramena Rozkoš o ceny

EVA FRANTINOVÁ

Můžeme věřit a nemusíme.

STANISLAV ZEMAN

Úsměv Bertolta Brechta

Zloděj křičí

Chyťte zloděje

Brecht se usmívá