MARCELLA MARBOE-HRABINCOVÁ
Dílo spisovatele, básníka, publicisty, filosofa, reportéra, kritika, pedagoga, jehož základním posláním je zaujmout uvážlivé stanovisko v politických, uměleckých i prostě lidských zápasech naší doby, tvoří obraz jeho složité osobnosti. Nelze číst ani jednu z jeho prací, aby v ní člověk neobjevil současnost. Rozmanitostí jeho práce totiž prolíná jednota v různých podobách. Jde o jednotu reálné existence člověka ve světě ukřižovávaném všudypřítomnou hloupostí za vlasy přitažené korektnosti. Tvorbou se Petr Žantovský snaží najít ve svém vědomí princip, jak prostřednictvím zevšeobecnění by bylo možné komunikovat s vědomím čtenářů. Dokladem toho je kniha skvěle napsaných a jazykově půvabných fejetonů plných ironie a humoru nazvaná Zprávy ze cvokhausu.
Připadá mi, že fejeton je jakási vývěsní tabule publicistické literatury. Sděluje cosi o určité události a pisatel ke sdělenému zaujímá osobní stanovisko.
Čtenář pak samozřejmě musí umět přečíst písmenka, která dávají dohromady slova a slova pak dohromady vytvoří text. Úkolem pro čtenáře, mnohdy nejsložitějším, je pak textu porozumět.
Jenže: Některá písmenka v textech Petra Žantovského tvoří slova a věty, kterým dnešní mladí již porozumět nejsou schopni a jiná tvoří slova, kterým už nejsou schopni porozumět staří. Některá slova totiž začínají rezivět, věkem ztratila lesk a tím i vlastní význam, jiná, často vyprázdněná, se lesklou novotou jen blyští. Přesto písmenka a ta i ona slova tvoří smysluplný text fejetonů, jejichž klíčovým tématem je oscilace současnosti mezi pravdou a lží, nezřídka podaná komediálním způsobem. Fenomén „korektnosti“ bývá jejími propagátory často patologicky deformován do jakési společenské pravdolži.
Fejetony PŽ připomínají jakési zrcadlové bludiště, humorně vypodobňující korektně zkreslenou realitu. Každý fejeton totiž sdílí osud nějaké zprávy, osud nějakého obsahu minulosti, vážící se k současnosti. Bohužel čím čerstvější taková zpráva je, tím je absurdnější. Z fejetonů lze vyčíst osud našich minulých životů, jsou to písmenkové obrazy odkrývající lidskou moudrost i hloupost, včetně trnů, do našich životů zvenčí vrážených.
Fejetony jsou vlastně bojem PŽ za skutečnou svobodu slova, nejen tu proklamovanou. Jsou upozorněním na mnohá absurdní snažení současné společnosti, analyzují je a zesměšňují. Žádají o poctivou společenskou argumenty podloženou diskusi bez hysterie a vzájemné nenávisti diskutujících, bez cenzury i autocenzury. Bez strachu z toho, co chobotnice fanatických ideologů manipulujících skutečnost k vlastnímu prospěchu, dovolí a nedovolí říkat. Kritizují žurnalistický diletantismus i nové kádrování lidí podle jejich míry „korektního“ myšlení, které má údajně tradiční hodnoty člověka posunout kamsi dopředu, ale je překvapivě cestou nazpátek. Ve svém podtextu fejetony upozorňují, že mírou všech pro člověka důležitých věcí by měl být svobodný život svobodných lidí ve vlastní zemi. Z toho by pak měla vycházet schopnost bojovat o velkorysou chápající důstojnost, která dělá člověka člověkem, tedy tvorem schopným a ochotným pomáhat druhým. Bezmyšlenkovité „korektní myšlení“ připomíná návnadou na vlasci taženou rybu z vody na souš, tedy na druhou stranu života…
Fejetony PŽ jsou šifrou opakujících se cyklů a epoch kultury Země, ze kterých by si člověk měl vzít poučení, ale nebere… Současný trend zavádět „New Word Order“, tedy sen o nereálném a nerealizovatelném světě lásky a pravdy (ve kterém se protagonisté živí lží a nenávistí), je pouhá halucinace z horečky mladých. Krajinu našich životů, historicky posázenou dominantami starých hodnot i starých křivd, zjizvenou šrámy a třískami minulosti, je totiž třeba vyhojit, ne znovu rozdírat.
Doporučuji každému knihu si nejen přečíst, ale položit si ji doma na dobře viditelném místě, sem tam si v ní počíst, sem tam nad přečteným popřemýšlet a to dřív, než bude pozdě. Než bude po zavírací hodině, než nám už nikde nenalijí, než nám už nikdo nic nedá ani neprodá – a za přibouchnutými dveřmi se bude ozývat jen tlumený smích těch, kteří nás překorektnili.