MIROSLAV GROSSMANN

Záchranná brzda

Cestou vlakem z Prahy do Českých Budějovic nechal Hašek svého Švejka dojet jen do Tábora; příčinou bylo užití záchranné brzdy. Tak vešlo ve všeobecnou známost, že vlaky mají záchrannou brzdu. Ale nejen ty Švejkovy prvoválečné, ale i dnešní, nejmodernější.

JAROMÍR ŠLOSAR

Zrovna, když jsem na lesní cestě vymýšlel název svého textu, spustil se z koruny vejmutovky tmavý dravec a v úrovni mých očí se ode mne vzdaloval. To není náhoda, řekl jsem si. Chvála volnosti! V půlce března dováděly a překřikovaly se sojky. O slovo se draly sýkory koňadry. Nejlepší možná kulisa k přemýšlení o Divokém klukovi Paola Cognettiho. Ještě tu ale byla moje border kolie, která nasávala pach zvěře a odbíhala za ním do smrčí, jako by neslyšela moje naléhavé povely. Hrdina příběhu, nejspíš Cognetti sám, dříve než lépe pozná křížence Luckyho, sděluje: Já psa nechtěl, nikdy jsem ho nechtěl. Zaprvé by mi bránil v cestování. Zadruhé by mě rozptyloval při psaní. Zatřetí, začtvrté, zapáté by mě připravil o svobodu způsoby, které jsem si ani neuměl představit… (S naší Kenny se po ránu dvě hodiny toulám lesem, když se daří, vymyslím haiku, tři verše, nic víc. Ale je to důležité…?)

ZDENĚK HRABICA

Na současné Polsko a na Poláky se můžeme dívat z různých úhlů, díky společné a dlouhé historii a obdobně prožitým zkušenostem a radostem. Ale i zásluhou mnoha společných ran osudu. Poláci se na Čechy dívají jako na jednoho ze svých nejbližších přátel, hned po Slovácích, z české strany tomu tak nebývá vždycky. Včera ani dnes.

MILAN BLAHYNKA

Na jednu stranu útěšná, na druhou cynická fráze praví, že každý je nahraditelný. Možná to platí na burze, v obchodě, v politice a jiných podobných oborech, ve vedení zločineckých mafií a vůbec u draků, kterým za useknutou hlavu naroste okamžitě nová, ale žádná vpravdě lidská velká osobnost nahraditelná není. Nejsou nám nikým nahraditelní dobří rodiče, skvělí učitelé, největší tvůrci a nikdo, komu vděčíme za víc, než si to uvědomujeme a připouštíme. A Albertu Marenčinovi, zesnuvšímu 9. března v Bratislavě, jistě nejenom já vděčím za příklad odvahy a statečnosti i srdečnosti, úžasné dělnosti a invence, hravosti i noblesy, jednoty vlastenectví a nejlepšího evropanství i činorodosti až do vysokého věku.

MARTIN KUČERA

Velkou část života jsem spojil se studiem a propagací dějin slovenské kultury, především poezie. Slovenským básníkům 20. století jsem věnoval dvě antologie svých překladů – subjektivní a tematickou, protiválečnou. Knihy jsem nazval podle obrozenské, na Slovensku dlouho živé tradice: Blýskání nad Tatrou a „Mor ho!“ (vyšla k šedesátému výročí Povstání). V obou svazcích je krátkou básní zastoupen nejdůslednější slovenský surrealista Albert Marenčin. Překlady nás sblížily natolik, že jsme se spřátelili. Albert se 9. března odebral do říše krále Ubu, kterého kongeniálně poslovenštil, a následoval tak Valéryho, Cocteaua, Eluarda, Bretona, Michauxe a řadu jiných, jež překládal. Do oné plejády patřili i další milovaní, Freud, Effenberger, Novomeský, Trnka, Nezval. A Šalda. Ve své knihovně v rozlehlém bytě v podkroví pěkné meziválečné činžovní vily na bratislavské ulici Fraňa Kráľa měl celé jeho dílo.

JOSEF PRSKAVEC

Poslední zápas

Po příchodu na hřiště
je Petr přepočítal

BŘETISLAV KOTYZA

Nechte maličkých přijíti ke mně –

vzkázal sluha slouhovi

MIROSLAV FLORIAN

Pořád jsou v nás ta černá místa,

kam zažral se prach navátý.

Májový dešti, bouřko čistá,

jen s nimi žádné ciráty!