ZDENĚK HRABICA

Na současné Polsko a na Poláky se můžeme dívat z různých úhlů, díky společné a dlouhé historii a obdobně prožitým zkušenostem a radostem. Ale i zásluhou mnoha společných ran osudu. Poláci se na Čechy dívají jako na jednoho ze svých nejbližších přátel, hned po Slovácích, z české strany tomu tak nebývá vždycky. Včera ani dnes.

Moje nedávná návštěva sousední země mne o tom několikrát přesvědčila.

Když ignorujete v debatách politiku, získáte nejlepší zážitky.

Podle mého, pokud jde o zajímavé věci kolem nás, dokážou se polští tvůrci, žijící ve své rodné zemi, nikoliv ti venku, často představit tématy, jaké doma v takové míře a v takovém účinku nenajdeme. Čerpám hlavně z tvorby mně blízkých, karikaturisty, malíře, designéra ze Salonu Mleczko v Krakově a ve Varšavě Andrzeje Mleczka a spisovatele a novináře Leszka Mazana.

Vypravil jsem se za nimi tentokrát do překrásného města Krakova, abych spatřil hojně sledovaný film známého polského režiséra Wojtka Smarzowskiego Klér. Režiséra u nás známého z filmu Wolyň, prezentovaného českému divákovi v pražském kinu Atlas (2017) a na MFF 2017 v Karlových Varech. Následně pak na televizní obrazovce v září 2018.

Tento čin označil ukrajinský velvyslanec v České republice za „překrucování dějin“.

Smarzowski (1963) je diváckou veřejností i filmovou kritikou respektován jako výrazný tvůrce. Debutoval po studiu na Jagellonské univerzitě černou groteskou Svatba (2004), má za sebou osm celovečerních hraných filmů se závažnými tématy.

Předposlední Wolyň ,o vraždění polských obyvatel západní Ukrajiny za druhé světové války rukama Ukrajinců, byl tak drtivý, že takřka způsobil diplomatickou (a rozhodně kulturně – historicko – ideologickou) roztržku mezi oběma zeměmi.

Beru si nyní na pomoc vlastní hlavu, polské filmové recenzenty, slova režiséra. I reakci nahodilých Poláků a debaty s nimi.

Klér je filmem o polském duchovenstvu: katolická církev je zde zkorumpovaná a prolezlá chtíčem jak k ženám, tak k dětem.

Režisér Wojtek Smarzowski sám o sobě prohlašuje, že je vyhlášeným ateistou. Stejně jako je režisér Juraj Herz militantním věřícím – ateistou. Ve veřejnosti je znám jako tvůrce filmů s neústupně mužným pohledem na tíživé společenské i osobní problémy. Závidím tvůrcům polského filmu, zvláště po slavné vlně u nás v šedesátých letech XX. století.

Svého Smarzowského zatím nemáme. Se svíčkou hledati, nenajdeme ho.

„Znervozňuje mě, že na církev jdou peníze z mých daní a není nad nimi žádná kontrola. Kryje pedofilní kněze, ale nijak se nemá k tomu, aby se starala o jejich oběti. Stavíme čím dál větší kříže, máme největší počet exorcistů na světě. (Poláci dnes mají ve městě Swiebodzin největší sochu Krista krále Spasitele, 52 m vysokou na 16 m umělém návrší, mají stovky soch a bust Jana Pavla II. – pozn. autora). Připadám si jako v zajetí, každý státní svátek začíná mší. Jdu na poštu, visí tam kříž a prodává se poutní zpěvník. Katolická univerzita otevírá lékařskou fakultu, už předem gratuluji gynekologům. Kdo vztáhne ruku na církev, vztáhne ruku na Polsko. To mě tak irituje, až hrůza,“ řekl Wojtek Smarzowski před zářijovou premiérou.

Hned proti němu vyrazili zbrojnoši s křížem v rukách a odtančili indiánský tanec.

Dostává se mi doma sdělení v debatách o ohlasu na film v Polsku názorů, že u nás to začíná být hodně podobné. Zatím ale ještě nemáme vojenské kostely, máme zatím jenom kuráty. Ani samostatnou církevní katolickou televizi; stále více se však preláti ozývají v politice. Jeden neurvale vůči hlavě státu. Ta jim nezůstává ničeho dlužna. Ostatní mlčí.

Film s kontroverzním až skandálním přídechem vyvolal a budil komerční naděje producentů. Nakonec je naprosto a mnohonásobně překonal.

Polsko je katolickou zemí s dávnou tradicí, víru pěstuje doma a vyváží do zahraničí, včetně České republiky.

Mezi polskými diváky je to zcela určitě nejúspěšnější film posledních třiceti let. Od roku 1989. Jenom za první víkend na konci září 2018 na něj přišel do kin bezmála milion lidí. A za dva týdny film viděly více než dva miliony diváků. Snímek se natáčel v nezanedbatelné míře i u nás. V moravských chrámech, kostelích a kapličkách, zvláště na Karvínsku, Těšínsku, v Orlové. Proč u nás, rdím se osvětlovat.

Neviditelná česká ruka trhu jej nyní, čert ví čí zásluhou, přibrzďuje. Nejinak je tomu občas v Polsku; i když to je nám dlouho představováno jako soused bez svobody a demokracie.

Málokdo dbá výzvy režiséra k divákům: „Chtěl bych, aby diváci poté, co odejdou z kina, přemýšleli, jestli nevědomky nejsou spoluzodpovědni za to, co na plátně viděli.“

Stávající polská produkce je doplněna anglickými titulky. Vedle Poláků jsou i krakovské kinosály hojně navštěvovány cizinci.

Film jsem sledoval v sále Kino pod Baranami, sál se jmenoval Niebeská. Jak symbolické.

Film Klér byl natočen podle scénáře Wojciecha Rzehaka, hudbu složil Tomasz Madejski, scénografem byla Jana Janicka a kostýmy navrhla Magdalena Jadwiga Rutkiewicz-Luterek. Producentem byl Jacek Rzehak (Profil Film) a distributorem Kino Swiat.

Ve stručnosti o filmu: předmětem je polská katolická církev, její doteky se životem ve farnostech, v historicky slavných zařízeních církve, v klášterech, v zařízeních pro děti, v sakristiích i v noblesních přepychově zařízených komnatách vysokého duchovenstva. Nepřehlédnutelné jsou v podání filmu její nejtemnější stránky. Příběhy kněží, kterým není cizí uzavírání vztahů se ženami; podle ústního podání každý třetí polský kněz nebo mnich již počal nebo počne potomka. Ani mluva strážců ducha není nikterak spisovná. V záři kritických světel reflektorů se ocitají dávná provinění – pedofilie, alkoholismus, zmíněná a přirozená touha po ženách a po penězích. Intriky natahující ruce až do Vatikánu. Děj se rozehrává v satirické a poněkud úsměvné dramatické atmosféře. V hlavních rolích ji naplňují vynikající polští herci Arkadiusz Jakubík (kněz Kukula), Robert Wieckiewicz (kněz Trybus), Jacek Braciak (jako kněz Lisowski) a poprvé u Smarzowskiego i Janusz Gajos (arcibiskup Mordowicz). Vystupují i další polské herecké hvězdy. Jeden nevěrný kněžskému celibátu utíká před světským soudem, před činem, který, jak se nakonec ukáže, reálně ani v opilosti nespáchal. Avšak nakonec jej svědomí přiměje opustit kněžský stav a včlenit se do rodiny, obohacené ženou a dospívající dcerou. Jiní aktéři jsou namočeni do intrik kléru. Další, odchovanec dětského církevního domu, který sám na sobě pocítil zneužívání a dal se na scestí, se nakonec demonstrativně a veřejně na megalomanské pouti, pro pravdu i svědomí, upálí. Hyne v plameni ve znamení symbolického kříže.

Podle režiséra jsou všechny postavy fiktivní, ale ve skutečnosti je napsal sám život. To, co začíná jako sžíravá satira, se rychle mění v temnou obžalobu instituce, která systematicky kryje zločiny pedofilních kněží a pošlapává oběti ve jménu vyššího dobra. Skandály se zneužíváním dětí kněžími, které v poslední době vyplouvají na povrch, se nevyhnuly ani Polsku. To nyní neskrývá ani samotná církev, ohlásila již před časem vznik interní komise, která má vydat zvláštní zprávu o zneužívání dětí.

Ti, s nimiž jsem debatoval, většinou nenacházeli ve filmovém díle žádnou vědomou dehonestaci katolické církve. Sami jsou věřícími a oddanými služebníky Boha.

Také státní média po odvysílání filmu uspořádala rozhovory s předními polskými politiky, s poslanci, pedagogy, lékaři, s novináři; všichni do jednoho film zhlédli. Byli v kinech na jeho promítání i se svými nejbližšími. Nikdo však nenašel odvahu se k filmu veřejně vyslovit, zatloukli, že jej viděli. Většina respondentů unisono odpověděla, že s „komunistickým hnojem“ nemá nic společného.

Roky se o mnoha neduzích nejenom v Polsku přesto mluví, píše a hraje.

Ač nerad, musím se poohlédnout i k sobě, byl jsem pokřtěn v chrámu Svatého Jakuba Nejvyššího, moje hanácká babička mi předpovídala, když mne maminka položila do prádelního koše, že jednou budu „panáčkem“ – knězem. Náš příbuzný generál Hönig působil na Svatém Kopečku v biskupském postavení jako generální vojenský kaplan armády Masarykovy ČSR; všichni příbuzní na něho byli hrdi, stejně hrdý jsem byl i já. Při návštěvě v jeho rezidenci jsem mu musel pokaždé políbit prsten na ruce. Sotva jsem písmo poznal, psal jsem do časopisu Anděl Strážný. Přednášel jsem básničky u jesliček v kostele U Minoritů a měl jsem upřímně rád našeho pana velebníčka. Když se tatínek vrátil v květnu 1945 z Pankráce, nechal celou rodinu vyškrtnout z církve. Měsíc pak naše jména četli pro výstrahu z kazatelny. Představa o mém kněžském poslání se zcela rozplynula. Přes tohle všechno udržuji dobré vztahy s věřícími i s kněžími, jeden pan farář nedávno, po spadlé třešni na zahrádce na Vysočině, kterou jsme přeměnili na zvoničku, jejímu zvonu požehnal.

Shodou okolností právě čtu tři knihy, tématu se nevyhýbající. První je kniha německého sociálního demokrata Josefa Hofbauera Velký starý muž, který uctíval T. G. Masaryka. Podle něho TGM odmítal celibát a označil ho „zvláštní náboženskou a morální atletiku, která žene sílu vůle jednostranně, nepřirozeně a mrzácky do krajnosti“.

K tomu mi mnohdy ve vznícených debatách v Polsku připomínali vcelku naivně a přátelsky, lidsky, světsky: „Co ti kluci mají vlastně v tomto světě jiného dělat? Není nic divného na tom, že někteří ve velkém holdují alkoholu, moderní muzice a jiným neřestem. Vždyť pod rouškou noci leckdy pije a hřeší skoro celá země!“

Druhou tlustou knihu, v níž zatím obracím jenom stránky, je zpověď režiséra Juraje Herze. Jmenuje se Autopsis (pitva režiséra). Ten se od židovské víry – po dětských útrapách a zločinech v koncentračních táborech – a později po hlubokém studiu Bible a poznání reálného života církví, zlořádů, které vedly až k upalování čarodějnic, stal nakonec bezvěrcem.

Ve své úžasné knize jsou si Herz a Smarzowski hodně blízcí.

Herz píše: „Můj otec byl ateista. Měl hodně filozofických knih, které četl, a miloval Voltaira, Arthura Schopenhauera, Bertranda Russela a další ateistické filozofy. Po válce mi řekl: ‚Víš, když jsem se na tebe v koncentračním táboře díval, jak stojíš na apelplace ve čtyři hodiny ráno a třeseš se zimou, tak jsem si říkal: No, jestli existuje Bůh, tak mě mohl potrestat. Já jsem lékárník, možná jsem nedával pozor, třeba jsem špatně navážil účinnou látku a někomu jsem uškodil. Ale co tak strašného udělal můj desetiletý syn, že je takhle trestán?‘ Ve Starém zákoně je bůh zlý, mstivý a rasistický sadomasochista, nenávistný k ženám a k homosexuálům. Bibli jsem poctivě pročetl a dozvěděl jsem se jen to, že je zlomyslný tyran, kterého křesťané převzali i s jeho povedeným synem. Ten se narodil tak zázračným způsobem, že jeho matka zůstala pannou i po porodu.“

Od víry Juraj Herz nikdy nikoho neodrazoval, ani ji v náznaku nikomu nevnucoval. Stejnému je oddán i Wojtek Smarzowski.

Třetí knihou, ke které se vracím, je kniha dr. Josefa Beneše Kaine, kde je tvůj bratr? V předmluvě Stanislav Zámečník sděluje, že od počátku křesťanství snad nebylo kněžstvo podrobeno podobnému teroru jako za druhé světové války. Kniha vyšla u nás jenom jednou, o ní se však již zarytě mlčí. Vše je přehlušeno masírovací ideologickou kampaní o „zločinech komunismu“. Zdálo by se, že jiných hříchů v lidské historii nikdy nebylo, ze strany moci světské ani moci církevní.

Sám si však myslím, že člověk ani lidstvo nebyli, nejsou a nikdy nebudou tupými hlupáky.

Máloco vyvolalo ve veřejné debatě takový ohlas jako poslední snímek talentovaného filmového tvůrce. Nechal se dokonce slyšet, že chystá další a podobný. Reakce se daly očekávat, jenom jejich síla a často i hrubost, až nadávky, značně přesáhly předpověď ohlasu. Pochopit je mohl jenom ten, kdo delší dobu vnímá citlivě nazrálý problém. Sdružení katolických novinářů vydalo ostrý apel, ať jejich čtenáři film bojkotují a vyhýbají se mu sluchem i zrakem. Od ďábla je prý k nám zaslaný. Použili k tomu známé prostředky, většinou zažité ze společnosti včerejška. Argumentovali, že hraný film Klér je hluboce antipolský, antiklerikální a antikatolický. Brali si na ochranu papeže Jana Pavla II., nikoliv současného papeže Františka. Citovali Jana Pavla II., že církev je matkou katolíků. A na matku se neplive. Kohorta veřejně známých kněží označila film za spiknutí levice proti národu, a koneckonců i proti Bohu. Ozvalo se to z katolických médií i z kazatelen a na církevních shromážděních v chrámech a na poutích pod širým nebem.

Příval hněvu horkých hlav postupně ochladl i v samotné katolické církvi. Našli se i osvícení. V intenzitě, jakou si doma neumíme představit. Na způsob demagogického odmítnutí, jakému jsme se rychle a nevídaně naučili. Debata o filmu byla po ochladnutí vášní i zajímavá. Střízliví kritici našli na filmu i jeho kladné stránky, že jde o film řemeslně udělaný, skvěle napsaný, skvěle zahraný a skvěle natočený. Ale neopomenuli dodat, že celý se blíží ke karikatuře. I v polské katolické církvi se ozývají hlasy, že někteří duchovní spatří sami sebe. A budou přemýšlet o změně svého způsobu života a chování. Když jeden z kněží vyrazil na film Klér ve svém hábitu, vzbudil údiv, ale i sympatie.

Pokora části církve dává smysl i jinak. Polská katolická církev ztrácí věřící jako žádná jiná na světě.

Film na gigantické problémy ukázal prstem.

Závidím Polsku, že má opět svého režiséra. A že má i svého velkého a odvážného karikaturistu a stejně jako včera má i skvělé novináře!

Když se nyní jako houby po dešti začaly po celém Polsku ve městech a velkých obcích odhalovat bronzové sochy Lecha Kaczynského, objevil se v ostře opozičních novinách NIE citát jejich vydavatele Jerzyho Urbana: „Zbořená berlínská zeď nebyla celá zničena. Její části se Polsko zmocnilo a přeneslo ji na východ Evropy.“

P. S. Sexuálně znásilnění církevními činiteli v České republice se obrátili v únoru 2019 na kardinála Dominika Duku, aby jejich skutky zveřejnil ještě před Vatikánským kongresem a prolomil o nich mlčení.“