JAROMÍR ŠLOSAR

Zrovna, když jsem na lesní cestě vymýšlel název svého textu, spustil se z koruny vejmutovky tmavý dravec a v úrovni mých očí se ode mne vzdaloval. To není náhoda, řekl jsem si. Chvála volnosti! V půlce března dováděly a překřikovaly se sojky. O slovo se draly sýkory koňadry. Nejlepší možná kulisa k přemýšlení o Divokém klukovi Paola Cognettiho. Ještě tu ale byla moje border kolie, která nasávala pach zvěře a odbíhala za ním do smrčí, jako by neslyšela moje naléhavé povely. Hrdina příběhu, nejspíš Cognetti sám, dříve než lépe pozná křížence Luckyho, sděluje: Já psa nechtěl, nikdy jsem ho nechtěl. Zaprvé by mi bránil v cestování. Zadruhé by mě rozptyloval při psaní. Zatřetí, začtvrté, zapáté by mě připravil o svobodu způsoby, které jsem si ani neuměl představit… (S naší Kenny se po ránu dvě hodiny toulám lesem, když se daří, vymyslím haiku, tři verše, nic víc. Ale je to důležité…?)

Hned s první kapitolou Divokého kluka jsem si říkal: Vždyť to je i moje téma! Je tohle nějaká spravedlnost…?! Oba nás to táhne do hor a do lesů. Oba se neradi vracíme mezi lidi. Před šestadvaceti lety jsem si poznamenal: …čím déle a častěji jsme v „divočině“, tím hůře pak snášíme návraty do civilizace. Tam jsme volní jako ti ptáci, jako divoká řeka, jako vítr v korunách a déšť a pak jsme najednou nesví a chvíli nám trvá, než s „bílými bratry“ srovnáme krok… (Setonův průvodce Beskydami) Oba jsme hledali moudrá slova o přírodě a pobytu v ní u Henryho Davida Thoreaua. Dokonce oba v divočině řveme! Radostí? Divokostí?…

Když Cognetti napíše: …V místě, kde se pěšina stáčela na sever, jsem se probořil do sněhu až po pás, tak jsem se z té díry vysoukal a rozhodl se, že se vrátím zpátky. Seskákal jsem dolů a řval přitom jako sněžný muž…, já mu to věřím. Vím, že je to upřímné, a v upřímnosti, v opravdovosti je síla. Jak mu pak nezávidět to, co od zimy do další zimy prožil na staré chatě ze dřeva a kamene 1900 metrů nad mořem daleko od lidských sídel…?! Co na tom, že k samotě měl elektřinu, teplou vodu, postel s matracemi, když v zimě byl sám s nočními hlasy tam venku, s tajemnými kroky za dveřmi, s neklidným vysokohorským spánkem, s tichem i praskáním modřínových kmenů pod tíhou nového sněhu. Měl s sebou knížky a poznámkové bloky. Psát, jen psát. Kde jinde než v zádveří horských štítů.

Divoký kluk je tu pro všechny romantické duše. Když se teď podívám do svých poznámek, co jsem si před rokem napsal ke Cognettiho Osmi horám, najdu tam: Co o té knížce napsat, když se ve mně rozhostil klid? Že mi byla moc blízká! Že semínko zaseté v dětství se i přes léta vzdoru dál rozvíjí. Že je o lásce k vysokým horám, k horám, kde člověk zakořenil. Že je pro romantické duše. Že je pravdivá. Vloni i letos láska k horám, vloni i letos pravdivost – opravdovost, tenkrát i teď romantické duše.

Pokud by existoval nový romantismus, pak Cognetti by byl jeho představitelem. Nic na tom nezmění skutečnost, že ani tam, v Alpách na severu Itálie, už nenajdeme divočinu H. D. Thoreaua, že horalé opustili hory stejně jako beskydští osadníci moje Beskydy, že i tam po dlouhé zimě pastviny ožívají krávami, ovcemi a ovčáckými psy, traktory a hospodáři, že i tam se drápou do kopců lidé ve sportovním, protože si to žádá dnešní dobrý mrav, tak jako u nás. Jenže Alpy na rozdíl od Beskyd mají pár výškových metrů k dobru, s kamennými poli, věčným sněhem, svišti, kamzíky, kozorohy a orly, s dramatickou krásou velehor.

Tak jako jsem pod Kelčovským sedlem vyhledával společnost moudré stařenky Maryšky, tak si divoký kluk Cognetti porozumí s pastevcem Gabrielem a jeho psy. Bez hor by nebylo ani Maryšky, ani Gabriela. V horách jsme sami sebou, jsme více člověkem i zvířetem, v horách si můžeme zařvat z plných plic.

Divoký kluk vyšel ve Světové knihovně Odeonu už v loňském roce (2018) a Paolo Cognetti jím otevřel cestu k naší zasuté přirozenosti, k našemu divošství v lůně přírody.