MAREK ŘEZANKA

Většina nejlepších protiválečných děl se bohužel rodí až po skončení válečných běsů, jako tomu je i v případě Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Známe ale i případy, kdy spisovatelé před válkou varovali dlouho dopředu – a naprosto marně. Nelze nevzpomenout na aforismy a rozhlásky K. Čapka. Nebo jeho Válku s mloky. Člověka napadá, co by tak psal asi v dnešních dnech. Dovedu si představit třeba následující situaci: Skupina vrahů o člověku, který vraždit odmítá: „Odklání se od naší většinové politiky. Je to nebezpečný vyvrhel.

MILAN BLAHYNKA

Román BRODYHO TESTAMENT (Nakladatelství Andrej Šťastný, Zvole u Prahy 2014, 240 s.) otvírá Petr Ritter kapitolou, ve které i podnikatelsky mimořádně úspěšný lékař Brody bilancuje svůj život a píše závěť, protože už za pár hodin možná nebude na světě. Připravuje se na rozhodující střet s druhem z osady Poslední štace, z ostrůvku trampské svobody a kapely, s Šedivcem, a počítá s možností, že z tohoto střetu nevyjde živý. Píše závěť, třebaže věří, že střet zvládne: „Když nezapochybuje o svém právu bránit se, když neztratí odhodlání, když se nedá zlákat představou Šedivcova slitování. Když nepodlehne sentimentu, nepokusí se svařit grog a přivolat zpět ducha přátelství, který je oba spasí.“

JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

K jednomu z nejsmutnějších, nejtragičtějších úseků našich dějin patří období tzv. druhé republiky, od potupné mnichovské kapitulace 30. září 1938 do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939, znamenajícího konec samostatného českého státu.

IVAN DOROVSKÝ

Makedonsko-česká a česko-makedonská vědecká spolupráce se začala organizovaně rozvíjet právě před dvaceti lety. Na návrh brněnských balkanistů a slavistů se konala v roce 2005 v Ochridu první vědecká konference, jíž se zúčastnili makedonští a čeští slavisté, makedonisté a balkanisté. Od té doby se nepravidelně střídavě konalo u nás a v Makedonií již šest podobných odborných setkání, poslední v květnu 2014 v Brně. O dva roky dříve (2012) proběhla vědecká konference na univerzitě ve Skopji. Přednesené referáty pak vyšly v samostatných sbornících.

JIŘÍ HAUSSMANN

Jiří Haussmann (30. října 1898 – 7. ledna 1923), vedle Jaroslava Haška náš největší satirik, současník Jiřího Wolkra, byl a je odsouzen, stejně jako jeho vrstevník, k věčnému zapomenutí. Ani pes po nich již skoro neštěkne. Zemřel ve svých čtyřiadvaceti letech. Moje generace se o básníkovi a prozaikovi ještě učila v dějinách české literatury. Jeho epitaf byl tolik odlišný od Jiřího Wolkra; jestliže ten jej vyjádřil slovy: „Zde leží básník, jenž miloval svět, a dřív než mohl srdce k boji vytasit, zemřel mlád – dvacet čtyři let“, Haussmann našel jiné výrazy. My jsme si do sešitu literatury psali epitaf stejně chrabrého českého básníka: „Básník Haussmann, mlád jak kotě, umřel tady na souchotě.“ Tuhle jsem vyhrábl z naší jižně městské popelnice Haussmannovu hodnotnou knihu. Knihu s přebalem Adolfa Hoffmeistra s titulem Divoké verše a prózy. A v ní jsem po létech objevil Americkou misi asi z roku 1922. Ne, ne, historie se opakuje, věřte, nevěřte.

vkj

Některé básničky

plují pod tvým čelem

jako gondoly v Benátkách

sem a tam a pořád dokola.

PAVOL JANÍK

Rozmanité žartovné trendy vo vývoji slovenčiny reflektujem už niekoľko desaťročí, preto sa tentoraz obmedzím iba na dve kuriozity.

EVA FRANTINOVÁ

I malá městečka mají své básníky. Ne každého však poznáte podle zvonku!

ZDENĚK NEJEDLÝ

Toho dne

Byla obloha modrá

A já maturoval