BEDŘICH STEHNO

S Michalem, Míšou, jak ho oslovovali jeho přátelé, jsem se poprvé setkal na přednáškách a seminářích češtiny a historie na Pedagogické fakultě. Nebylo nám ještě ani dvacet. V prvních školních dnech jsem jedno odpoledne vycházel z prosklených dveří školy a zahlédl na protějším chodníku Michala, který nesl na rameni sportovní batoh, z kterého trčel šermířský kord. Byl jsem tehdy překvapený, že ten nepříliš mluvný, nehalasný spolužák se věnuje bojovému sportu.

Časem otiskli v našem studentském časopise Michalovy i mé básně. Začali jsme si je vzájemně komentovat, a tak nás sblížila poezie.

Když jsme končili studia, dostal jsem umístěnku jít učit do města vzdáleného pár kilometrů od Čelákovic, ve kterých se Michal narodil a bydlel v rodinném domě se svou matkou. Stěžoval jsem si Míšovi, že v neznámém městečku nikoho neznám, nemám kde bydlet, byl jsem trochu bezradný a nešťastný. Zareagoval po svém tiše a přímo: „Můžeš bydlet u nás. Jdu učit do hor.“ Tak jsem poznal Michalovu maminku, ženu, která se po úmrtí Františka Hrubína u rozhlasového přijímače rozplakala a z jejího vyprávění také Michalova otce, který byl pro odbojovou činnost za 2. světové války poslaný do koncentračního tábora. O obou rodičích píše Michal s láskou ve své knize Slovo, které dýchá.

Kamarády jsme byli šedesát roků. Někdy se naše cesty různily, ale přátelství zůstalo. Poté, co mi Michalova dcera Adélka telefonovala, že Míša zemřel, vzal jsem si do rukou jeho poslední knížku Pointu, četl jsem a na těch šedesát roků vzpomínal. Říkal jsem si při tom čtení, že to byla poezie, která z nás udělala dva sobě blízké lidi. Ale v jednu chvíli mě napadlo, že jsem v životě přece potkal více lidí, s kterými jsem sdílel náklonnost k literatuře a umění, a přesto jsme se tak blízkými lidmi nestali. A tak jsem si uvědomil, že to naše přátelství vzniklo z jiného důvodu, i když v něm verše hrály roli. Mé přátelství k Michalovi kořenilo z mé úcty k Michalovu charakteru. Vážil jsem si jeho lidství, jeho skromnosti a neokázalosti. Básníkova duše je v jeho verších. Ty Michalovy jsou čisté, průzračné a ryzí. Když začínal psát, byl jeho velkým vzorem Jan Skácel, s kterým se stýkal občas až do Skácelova úmrtí a zasazoval se o to, aby Skácel i jiní autoři mohli v 80. letech publikovat. V Michalových verších je láska k životu, ke všemu živému – stromům, vodě i ptákům, je v nich jeho pravda, a tou byla láska k prostému člověku, soucit s uráženými a ponižovanými a je v nich i vzdor proti těm, kteří lidskou bolest způsobují. A je v nich láska k nejbližším, láska milostná. Poslední měsíce Michalova života byly těžké. O své nemoci věděl všechno. Vždyť mu vzala maminku i bratra. Tři dny před svým odchodem mi několikrát telefonoval a já několikrát telefonoval jemu. V mobilu jsem slyšel jen jeho dech. Pokoušel se alespoň o jedno slovo – ale nešlo to. Když jsem odložil mobil, vzpomněl jsem si, jak tenkrát na protějším chodníku u naší školy nesl na rameni ve sportovním batohu ten kord. A uvědomil jsem si, jak je ten tichý, nepříliš mluvný člověk statečný. Jak statečně nese svůj úděl. Až si budu chtít posedět s Míšou, vezmu si některou z jeho knih a budu si číst, vždyť ve verších je básníkova duše. V Pointě Michal napsal:

Tolik srdcí letí v ptačím hejně

a slyší je vítr a slyší je země

mnohá nedoletí ke svým pevninám

Neodlétej srdce moje Zůstávám…

BEDŘICH STEHNO

Předneseno na básníkově pohřbu 5. 6. 2024