IVO HAVLÍK
V roce 1924 Vladimír Majakovskij napsal poemu Lenin. Po rovných 100 letech u nás znovu vyšel její překlad. O první se v padesátých letech postaral Jiří Taufer, druhý je výsledkem precizní práce současníků Jany Kitzlerové a Vojtěcha Franka.
Dlouhou báseň ve výboru nazvaném Poemy, Svazek II., Vladimír Majakovskij vydalo nakladatelství Academia v edici Europa. Při panující rusofobií, vládou, parlamentem a senátem vydatně živeném chorobném strachu z Rusů a všeho ruského, literatury nevyjímaje, to lze považovat za politické překvapení.
Kdo jsou překladatelé? Jana Kitzlerová působí v Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Vojtěch Frank absolvoval hudební vědu na téže fakultě, vloni obdržel mimořádnou cenu rektorky Univerzity Karlovy „za rozmanitou uměleckou činnost, do které mimo jiné spadá hudební kompozice a umělecký překlad z ruského jazyka“. Za tlumočení rovněž získal mimořádné ocenění v rámci Ceny Jiřího Levého; stalo se tak za překlad básně Kimerský soumrak od Maxmiliana Vološina (básník rusko-německého původu, většinou žil na Krymu, 1877-1932).
Vydaný svazek obsahuje sedm poem: 150 000 000, IV. internacionála, Pátá internacionála, Vladimír Iljič Lenin, Létající proletář, Správně! a z Plna hrdla.
Oba překladatelé nepochybují o tom, že Majakovského básním nelze upřít „jejich politickou angažovanost v zájmu bolševické revoluce“, považují však za „nezpochybnitelné, že i tyto porevoluční Majakovského verše se vyznačují mimořádnou obrazností, kreativitou a často i hravostí“. Dodávají, že Majakovskij po roce 1917 svůj umělecký hlas propůjčil ruské revoluci a každodennímu „boji za lepší zítřky“. „Když v roce 1930 umírá, je už všeobecně považován za jednoho z předních představitelů světové literární avantgardy a tuto pozici neztratil do dnešních dnů.“
V memoárech Alvaznyj moj veněc (v českém překladu Zdeňky Psůtkové Má démantová čelenka) Valentin Katajev Majakovskému dává přezdívku Komtur.
O Majakovském, alias Komturovi, jeho literární souputník píše: „Půlil svůj život mezi Vodopjanou, kde byl nucen šlapat na krk své vlastní písni, a mezi Lubjanskou, kde měl v mnohapatrovém přelidněném činžáku v rozděleném bytě mládenecký pokojíček se začernalým krbem, ve kterém se dávno netopilo, se švédským sekretářem s pohyblivou zavírací deskou, s fotografií vystřiženou z novin a připevněnou připínáčkem na bílé zdi. Byla to fotografie Lenina na vysoké tribuně, nakloněného celým tělem vpřed a s rukou napřaženou k budoucnosti. Tady býval skutečně sám se sebou, tady už nebyl vrchní velitel Levé fronty, který vydává zlobné rozkazy armádním jednotkám umění. Zde také učinil tečku za svým koncem.“ Jana Kitzlerová svůj doslov svazku končí větou: „Své vlastní písni přišlápl Majakovskij vaz 14. dubna 1930.“
Dnes je už málo známo, že v dubnu 1927 Majakovskij přijel do Prahy. Jiří Taufer, dosud největší překladatel jeho kompletního díla, v roce 1971 vydal knížku Kronika Majakovského pobytu v Praze. V souvislosti s Nezvalovou sbírkou Zpáteční lístek ji uvádí těmito slovy: „Nechť čtenář vezme i tuto knížku jako zpáteční lístek, který mu umožní jakoukoliv zpětnou jízdu, za níž zahlédne vysokou básníkovu postavu ve dnech i na místech, jimiž prošel Prahou.“
Majakovskému pobytu v Praze se rovněž věnoval Karel Sýs v knize Jak se bavila Praha (nakladatelství Futura). Majakovského několikrát cituje: „Veliký večer ve vinohradském Národním domě. Kolem 700 míst. Všechny lístky byly vyprodány, potom byly vyprodány i útržky lístků, potom přicházeli lidé bez lístků, potom prostě odcházeli, když nedostali místo. Bylo tam kolem 1500 osob.“
Sýs cituje z Majakovského záznamů:
„V listu socialistických legionářů (a Benešově) Národní osvobození ze dne 29. IV. se sděluje, že na přednášce bylo více než tisíc osob, že hlas otřásal sloupy a že takový úspěch neměl nikdo v Praze! Komunistický list Rudé právo je nadšen a vysmívá se fašistickým listům Večerní list a Národ (orgán Kramářův), které se rozhořčují nad trpělivostí policie a nad přítomností zástupců ministerstva zahraničních věcí, sdělují, že jsem bouřil na přednášce proti versailleskému míru, proti demokracii, republice, československým orgánům a Anglii a že anglický vyslanec odevzdá Benešovi protestní nótu.“
Sál Národního domu na Vinohradech, ve kterém Majakovskij před 97 lety recitoval, čelí hysterickému tlaku rusofobní pražské „literární kavárny“ na přejmenování, název Majakovského sál však zůstává.
Spolu s letos vydaným druhým svazek Majakovského poém v jejich novém překladu to dává naději, že ještě není tak zle, jak se svého času kasala bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny, kandidátka na Hrad a současná senátorka, že když ve Žďáru nad Sázavou vlastnila knihkupectví, ruské básníky v něm neprodávala.