PETR ŽANTOVSKÝ

Název měsíce června má slovanský původ, ale není jisté, od čeho je odvozen. Může připomínat, že v červnu se červenají jahody, třešně a jiné plody. V červnu se také začínají objevovat červi v dozrávajícím ovoci. Přijde mi to jako dobrá metafora: rodí se cosi dobrého, ale už se na to vrhají všelijací pazdráti, aby to vykradli, zkazili a zahubili. Chce se říci, že tak nějak je to se vším, a nejen v červnu.

V české kotlině na červen nemáme moc hezké vzpomínky. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha (zemřel 4. června v nemocnici na Bulovce) došlo k vyhlazení obce Lidice (10. června 1942) a sebevražednému boji sedmi československých parašutistů v kostele svatých Cyrila a Metoděje proti příslušníkům SS a gestapa jen o pár dní na to (18. června). Na druhou stranu 1. června 1962 byl v Izraeli popraven oběšením Adolf Eichmann, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Žel ještě předtím, 27. 6. 1950, byla popravena česká poslankyně Milada Horáková.

Děly se však v tom utěšeném měsíci i jiné věci. Třeba 5. června 1982 se v Budapešti konalo první mistrovství světa ve speedcubingu (skládání Rubikovy kostky). To je disciplína, v níž, přiznám se, jsem nikdy nedokázal dojít dál než k jedné stejnobarevné stěně a obdivoval jsem spolužáka, jinak čtyřkaře, který to celé dával za pár vteřin. Tedy jsem usoudil, že skládání kostky není věc intelektuální, nýbrž čistě manuální za užití nějakých nacvičených figur. Žádné šachy, dokonce ani gorodky. Tak jsem milou kostku založil do šuplete, a pokud nezemřela, dlí tam dodnes.

Ale teď trochu vážněji. 6. června 1992 v tehdy ještě federálních československých parlamentních volbách zvítězily s velkým náskokem ODS a HZDS. Obě dvě strany, jakkoli v mnohém odlišné, měly jedno společné: ve svém čele charismatického vůdce, který v té době disponoval převažující důvěrou občanů. Jedině Václav Klaus a Vladimír Mečiar byli hlavními hrdiny pro mnohé nepříjemného spektáklu zvaného rozdělení státu. A rovněž hlavními autory scénáře, podle něhož pak rozpad federace proběhl bez jediného výstřelu. Vzpomeňme na Balkán! To, že Klaus s Mečiarem za tuto akci nedostali Nobelovu cenu míru, považuji dodnes za historickou křivdu. Ať už si kdokoli myslí cokoli o jejich dalších aktivitách, fakt, že vytvořili dva nové silné a sebevědomé státy „bez ztráty kytičky“, by jim snad neodpáral ani jediný ahistorický blouznil. Pravda, tu a tam slýchám, že to rozdělení státu bez referenda bylo neústavní. Ale opět, to je výklad právního naivy. On se totiž nerozpadl stát, on zanikl, a v dohodnutých hranicích vznikly státy dva, nové, samostatné. Svým způsobem geniální řešení. To by se mělo učit v hodinách politologie, a ne ty genderové nesmysly atd.

Když už jsme u těch voleb… Již u těch prvních polistopadových, v červnu 1990, se objevila nová tradice, a to předvolební udavačství. Dva dny před volbami, ve středu 6. června, vydala ČTK prohlášení tehdejšího náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, ve kterém Ruml informoval o dokumentech a informacích, které „jednoznačně svědčí o tom, že dr. Josef Bartončík v žádném případě nemůže působit jako poslanec FS ČSFR“. Ruml zde dále uvádí, že Bartončík slíbil stáhnout svoji kandidaturu a odejít z politického života, což však neučinil, a z toho důvodu Jan Ruml „cítí morální povinnost prohlásit, že dr. Bartončíka považuje za bezcharakterního člověka“.

Což o to, Bartončík byl vskutku určitý čas veden v seznamech spolupracovníků tajné policie. Byl ale zároveň předsedou lidové strany, která se už před listopadem 1989 začala aktivně vymezovat vůči zamrzlé komunistické mocenské hegemonii, a Bartončík spolu s Richardem Sacherem byli symboly tzv. obrodného proudu v ČSL.

Mám dosud v paměti jeden příběh. Na podzim 1989 se na jakýchsi vysokoškolských kolejích konala beseda funkcionářů Socialistického svazu mládeže s vysokoškoláky. Nálada byla překvapivě otevřená, místy až ostrá, a to spíše ze strany studentů vůči papalášům, než naopak. Studenti vyslovovali nahlas namnoze tytéž požadavky, které o nějaký čas později zněly na Albertově a Národní třídě. Byl jsem u toho a velmi realisticky jsem popsal průběh schůze do lidoveckých novin Lidová demokracie, kde článek druhý den beze změny vyšel. Byla to slibná vlaštovka listopadového jara.

Díky Bartončíkovi a Sacherovi získali lidovci ódium rebelující strany a jejich šance do červnových voleb nebyly marné. Toho se obávali lídři Občanského fóra, té nesourodé směsky bývalých komunistů a disidentů kolem Václava Havla. Oni potřebovali zvítězit aklamačně. Proto vyšel Ruml s tím komprem na Bartončíka jen 48 hodin před volbami. Bylo zřejmé, že to vyvolá mediální vášně, jimž se Bartončík nedokáže ubránit. V důsledku čehož skončili lidovci ve volbách s méně než devítiprocentním výsledkem. Dokonce i tehdy čerstvě svržení komunisté měli skoro 14 %. Rumlovo jednání, kdy fakticky zneužil výsadního postavení – přístupu k archivům policejních složek – pro své politické zájmy dostalo u slušných lidí staré známé označení: chucpe.

Jak při ohlédnutí na tuto akci napsal Milan Šmíd v roce 2010, že v celé akci měl nemalou roli jakýsi Ladislav Machatý. Josef Bartončík ho později v parlamentu označil za „nesmírně osobitou postavičku“. Doslova řekl: „Mohl bych nakonec citovat i z dalších výpovědí nesmírně osobité postavičky mého případu Ladislava Machatého. Kolegové poslanci by se pak například dověděli, jak byl na mne nasazen tento člověk v roce 1987 tehdejšími mocnými a StB s cílem usvědčit mne. Napřed z vyzvědačství, později z poškozování zájmů republiky v cizině. A jak byl tentýž člověk proti mně najat v první polovině roku 1990 mocnými, v podstatě současnými.“ O nějaký rok později se Bartončík ke kauze vrátil v jednom článku, kde napsal: „Jistý pracovník Státní bezpečnosti (Machatý) se představil jako můj řídící orgán a vyznával se, k jakým příšerným věcem mne řídil. Za toto vyznání dostal o pár měsíců později prebendu v podobě pracovního místa na ambasádě v Chile.“ Nu, jak víme z dějin, ne vždy to, co vypadá jako kachna, kejhá to jako kachna a kolíbá se to jako kachna, je skutečně kachna.

A druhý příběh podobného, ale snad ještě ostudnějšího kalibru. Volby do Poslanecké sněmovny 2006. Měsíce před volbami ukazovaly průzkumy de facto rovnou šanci na vítězství dvou tehdy nejsilnějších stran, Občanské demokratické (ODS) a České sociálně demokratické ČSSD). Obě se pohybovaly nad třiceti procenty. A tak se muselo něco stát. To něco dostalo název Kubiceho zpráva. Dne 29. května 2006, několik dní před červnovými volbami, se Jan Kubice jako ředitel ÚOOZ (Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu) obrátil na poslance sněmovního branného výboru se zprávou, ve které se uvádí, že organizovaný zločin pronikl do státní správy. Naznačovalo se v ní, že tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek měl nějaké techtle s představiteli podsvětí, např. Františkem Mrázkem, později zavražděným, přičemž nikdy nebylo zjištěno, kým vlastně. Následné vyšetřování Kubiceho obvinění nepotvrdilo.

V oné Kubiceho zprávě se také naznačovalo, že Paroubek je pedofil a má cosi s dvanáctiletou dcerou svého kamaráda. To už byl výmysl skutečně z říše snů a za zrcadlem. Bizarní je, že ona Kubiceho zpráva se dostala do rukou novinářům po projednávání ve sněmovním výboru za asistence Ivana Langera z ODS. Ten nechal zprávu vedenou v utajovaném režimu ležet na stole, kde se jí mohl zmocnit kdokoli (prý ji novinářům předal poslanec Pavel Severa), načež druhý den byla média plná Kubiceho obvinění. Langer to tehdy s nelíčeným půvabem vysvětloval těmito slovy: „Ve chvíli, kdy se zpráva projednávala, jsem si odskočil na toaletu a materiál jsem nechal na stole. Nemohu za to, že při uzavřeném jednání se na výbor dostal někdo nepovolaný a údaje vynesl.“ Takže nám zas jednou pravda a láska zvítězila – ale nad čím vlastně? Politický odstřel Paroubka snížil jeho volební výsledek a k moci se dostala ODS. Nu a nám přibyla zase jedna hodně odpudivá stránka v politickém dějepisu. Jako by tyto příběhy chtěly metaforicky potvrdit starou českou pranostiku: „Často-li se v červnu hrom ozývá, kalné léto potom přicházívá.“

A abychom nezapomněli na červnové památné dny, zaujal mě především 18. červen, kdy se slaví Den otců (Father‘s Day), založený Američankou S. S. Doddovou v roce 1910 jako pocta jejímu otci, který sám vychoval pět dětí; oficiálně se slaví v USA od roku 1966 díky podpoře prezidenta Lyndona Johnsona. Téhož, který dopustil masakr v My Lai v březnu 1968, kdy američtí vojáci barbarsky mučili a vraždili vietnamské civilisty včetně žen a dětí. O život jich přišlo 504. Inu, i tak může vypadat vývoz demokracie, že…