MILAN BLAHYNKA
Přiznám se bez mučení, že František Robert Kraus byl pro mne a asi pro většinu čtenářů bez hlubší znalosti české a českoněmecké židovské literatury velká neznámá. Pravda, četl jsem o něm v prvním svazku Literatury s hvězdou Davidovou (1998), do níž Alexej Mikulášek se svými spolupracovníky zařadil i nevelké heslo o něm; autor toho hesla označil Krausovu první knihu Plyn, plyn… pak oheň (1945) za reportážní román „bez vnějších literárních ambicí“, avšak „s velkou poznávací i apelativní hodnotou“, další knize (1946) přiznal „sílu faktů více než stylové umění“ a ve třetí knize, v románu David bude žít (1949), shledal už „beletrističtější formu“, ale závěr podle něho „vyznívá v tezovitém budovatelském duchu“. Šíře pojednal pak o románu Proměněná země (1957) s dějem ze severočeského pohraničí v době Mnichova, války a poválečných měsíců; té „dokumentární kronice“ dal „románovou formu“ Krausův spoluautor J. Pecháček. O další slovesné tvorbě F. R. Krause pak už jen zmínka, že do židovského tisku, zvláště Židovské ročenky „přispěl některými povídkami“. Román Kat beze stínu (1984), vydaný Jazzovou sekcí, ani nezaznamenal.
Stanislav Viršink, autor medailonu FRK v Literatuře s hvězdou Davidovou, stejně jako většina veřejnosti evidentně nevěděl o rozsahu a hlavně vysoké úrovni Krausova dalšího díla, a snad je neznal ani Roman Cílek, když dlouho po smrti F. R. Krause (1967) vydal své záznamy jeho vzpomínek (Tisíce obyčejných smrtí…, 2011).
Tím záslužnější čin je rozhodnutí vydat Krausovo Souborné literární dílo. Po Povídkách ze Svrabové čtvrti (2020) a knize A přiveď zpět své roztroušené (2021), teď vyšel svazek SEDMÝ ZÁVOJ, Listy z jednoho století (nakladatelství Cattacan, Praha 2023, 280 s.; úvodní slovo, podíl na Jazykovém a věcném slovníčku, na Poznámkách i anglické a německé resumé Tomáš Kraus, doslov Ladislava Chateau, ilustrace Ivan Bukovský). V něm jsou texty, které podstatě korigují jen shovívavé hodnocení Krausovy slovesné práce. Mám na mysli zejména krátké povídky vytěžené z autorových výjimečně jedinečných zážitků z Terezína, Osvětimi, útěku i z mučivého strachu, tvrdě doléhajícího na duši přeživších jen zázrakem lidské solidarity a zjevně ještě mučivějšího z absence solidarity v drsném a bezohledném poválečném světě.
Kraus byl do Terezína zavlečen k jeho proměně města v koncentrační tábor, přestupnou stanici do transportů na Osvětim a další likvidační lágry na východě, a pak k jeho hladkému provozu, který obnášel týrání hladem a brutální zacházení, umírání starých, nemocných a vysílených na jedné straně a na druhé předstírání – pro povrchní návštěvu Červeného kříže ze Švýcarska –, že Židům se v městě, které jim daroval Vůdce, skvěle žije.
Kraus vyniká uměním vyjádřit mimořádnou empatii k zuboženým a neustále sprostě ponižovaným bytostem, jakými se stali lidé nejprostší jako v povídce Babička Meisterlesová, i někdejší hvězda divadelní Vídně v povídce Floria Tosca a dokonce člověk nejbližší v povídce Maminčiny svatební šaty.
Ale i v povídkách, kde autor zřejmě fabuluje (v povídce Dvořákovo rekviem o židovském komandu kopajícím v Lidicích hromadný hrob pro zastřelené muže učinil z jedné postavy hudebníka, který smrtelně těžkou a dlouhou práci zdolává tichounkým zpěvem účasti s osudem Lidic), přímo udivuje uměním hemingwayovské nebo remarquovské prostoty. Ta je na pozadí zpupné řvavé moci esesáků a také některých českých četníků zvlášť zřetelným hlasem lidskosti v nelidském světě. Kontrapunkt tichounkého povznášejícího zpěvu a řevu maršů z tlampačů a z tlam opilých mocí a většinou i alkoholem je konstitutivním prostředkem výstavby povídek, které přes zažívané hrůzy nedeprimují.
Všude tam, kde jsou příběhy podkuty autorovou osobní zkušeností, jako například i v nejdelší povídce Děvče ze Sudet, která pro česko-německé porozumění znamená víc než všecky oficiální kampaně, a zejména v jasně autobiografickém Sedmém závoji, podle něhož je právem nazvána celá kniha, dá se pochopit a snést zřejmě záměrná didaktičnost jako přirozený projev autora, toužícího po světě co nejlidštějším a důvodně si důvěřujícího v přesvědčivou moc svého vzpomínání.
Vydání vyniká mimořádnou ediční výbavou. Kromě úvodu z počítače autorova syna jsou jeho součástí medailony autora a ilustrátora, jehož obrazový doprovod je velmi působivý, a také podrobné osmistránkové poznámky a vysvětlivky (jistě pohodlnější by byly zalomeny pod čarou na jednotlivých stránkách, ale převážila snaha nerušit jimi vyprávění), jedenáctistránkový Jazykový a věcný slovníček, který se může podobně jako množství vysvětlivek zdát místy zbytečný, dokud si neuvědomíme, o čem píše Milan Kundera v románě Slavnost bezvýznamnosti, totiž že nejmladší generace už zná i Stalinovo jméno jen matně. (To jistě platí ve Francii, u nás je znalost, pokud jde o Stalina, snad i u nejmladších lepší.) Právě k nejmladší generaci může čtivý Sedmý závoj promluvit, mnoho jmen a reálií z druhé světové války jí už nic neříká a němčinu, vnucovanou za Protektorátu, vytěsnila angličtina, a tak ve slovníku mají smysl i opakující se vysvětlivky a výrazy.
Edice má jako doslov esej A proč vy jste naživu? Jím Ladislava Chateau vhodně vsazuje dílo F. R. Krause do dějinných a literárních souvislostí a mj. dokládá, že těžký úděl přeživších nebyl vůbec jen českou zkušeností.