FRANTIŠEK UHER

V poměrně početné plejádě básnických prvotin nacházíme poměrně vysoké procento talentovaných básníků. Nutno podotknout, že se ve značném věkovém rozpětí, které formuje (nebo deformuje) tvůrčí přístup i výsledný tvar. Poměrně častý je obezřetný vztah ke společenským úkazům, obvykle zřetelně nastaveným, ale obloukem obcházeným. Dýmy nad ohni se příliš často vytrácejí do ztracena. Nejednou se dočkáme určitého zklamání nad dalšími sbírkami, jakoby se tvůrci zakuklili způsobem chroustů a alibisticky nehledali odbočení z vyjetých kolejí.

Pouze ojediněle se stává, že se drobná úskalí tvorby stávají její předností a prvotina překvapí myšlenkovou zralostí. Takovou charakteristiku zasluhuje sbírka básníka, narozeného teprve na počátku tohoto století. Tomáš Henry Abraham vydal PRASKLÉ BUBLINY (nakl. Jan Těsnohlídek – JTs nakladatelství, 2023, 48 str.) a Těsnohlídkovi je třeba připsat ke cti vydávání prvotin, které přesahují standardní průměr. Namátkou vzpomeňme sbírek Šindeláře, Zezuly, Anežky Novákové.

Tentokrát se vydavatel skutečně trefil do černého. Abrahámova sbírka představuje hotového básníka, který s mladistvou nekompromisností otvírá z různých důvodů utajovaná nebo přímo zakrývaná dvířka, vstřebává poznání neduhů a zaujímá nekompromisní postoje. Snad by sbírce prospělo zmírnění několika expanzivnějších výrazových atributů, posouzení je ovšem na jednom každém, nicméně mi jejich poměrně hojné současné používání připadá spíš jako módní výstřelek.

V jedné básni napsané s otevřeným hledím se Abraham paradoxně dostává do téměř konzervativní pozice (str. 6), vyjadřuje se přímočaře, možná až konfliktně, zaujímá příkrý postoj k některým evidentním společenským bublinám (dovoluji si použít části názvu sbírku). Jako čtenář však stojím na jeho straně, protože očividně zdůrazňuje evidentní negativní specifika samozřejmého.

To jsou základní obrysy, nastavené kulisy, v nichž se odehrává spektrum sbírky. Je to poezie oproštěná od veškerého planého verbalismu, vyznačující se nekompromisním subjektivismem a tvrdě objektivním viděním světa. Nebere si servítky, odmítá jakékoli stagnace a spekulace. Kdybychom se pokusili najít motto, patrně bychom zvolili verš Ale slunce přece nemůže být černobílé. Do intimnějšího zákoutí zavítá v básni Maminka, dojemnou a široce rozevlátou platností se vyznačují verše jenom ty oči / neumí lhát. Abraham se nebrání ani střípkům stesku, jsou však naprosto funkční, sdělné, pochopitelné a nezavádějící: Trn. Čnící kosti. Slova jako hraniční kameny. Strohé vyjádření nahrazuje traktáty, v hladině jeho skromného rejstříku radosti zamrazí verš o pokroucené morálce z mozaiky ukřižované nevinnosti.

V poměrně útlé sbírce není nic navíc, ale také tam není nic, co by nescházelo. Proud básníkovy invence osvícen dálkovými reflektory zajisté může vyvolat názorový střet

vyjádřením vím, že je pro dobro / násilí povolené, nepochybně upřímně míněné stanovisko rozhodně nelze vidět jako záchranný člun s děravým dnem. Stále však platí, že všechno zlo jednou padne. S tou nadějí vstupuje básník na pole orná i válečná, a činí tak s otevřeným hledím. A mnohým lidem, především snad těm nejen z literárního uměleckého prostředí, jako kdyby se pokusil nahlédnout do svědomí konstatováním Jen máloco vzbuzuje takovou lítost / jako historie, která se stala kýčem.

Tomáš Henry Abraham ve své prvotině pravdu nehledá, vyznává ji, potrhuje a básnickou řečí vyjadřuje podstatu, nesmiřitelnou s omšelým balastem. Ví, co zamýšlí vyjádřit, daří se mu přísně konkretizovat a prapor své tvorby nechává vlát na vztyčeném stožáru hodně vysoko.