PETR ŽANTOVSKÝ

„Publicista, jenž vykouřil i sto cigaret za den, bohém, který vychutnával každý den, ochránce slabších a nepřítel tyranů, zuřivý reportér, slovenský Kisch či rudý Hemingway, to byl Ladislav Mňačko. Dokonale kontroverzní postava, jejíž životní příběh má v sobě všechno – zradu, procitnutí, odpor, vzpouru, dobrodružství, zápas o ztracenou čest i poctivou pokoru.“ Těmito slovy charakterizovala ve svém portrétu Ladislava Mňačka Lenka Štolfová (https://www.svkul.cz/wp-content/uploads/2014/01/mnacko-med.pdf.) Je to profil vskutku všestranný a expresivní. Když ale studujete Mňačkův životopis, nepřijde vám příliš přehnaný.

Život Ladislava Mňačka výrazně ovlivnila druhá světová válka a účast v povstání na moravsko-slovenském pohraničí. Právě tam se zrodila jeho myšlenka vstoupit do komunistické strany. Došel k přesvědčení, že komunismus je jedinou efektivní hrází proti nacismu. Členem KSČ se stal v roce 1945. Začal pracovat v redakci Rudého práva v Praze a poté od roku 1948 jako dopisovatel v Palestině. Už jako prominentní žurnalista přešel do deníku Pravda v Bratislavě, kde se začal věnovat i literatuře. V roce 1954 odešel z deníku Pravda do týdeníku Kultúrny život. Zde na pozici redaktora a později šéfredaktora (v roce 1956) prožil intenzivní tvůrčí období. Koncem 50. let se Mňačko rozhodl pro svobodné povolání spisovatele a publicisty. V letech 1954–1966 působil jako zpravodaj v evropských a asijských státech, mj. i z války ve Vietnamu.

Jak správně podotýká Štolfová, „Ladislav Mňačko o sobě tvrdil, že stál vždy nalevo, že cítil s člověkem v nouzi, a to ho přivedlo i do řad KSČ. Nebyl ovšem horlivým a disciplinovaným přitakávačem a nekritickým straníkem. Zpočátku nadšeně propagoval nový komunistický režim a podílel se na přestavbě společnosti prostřednictvím literatury… Od poloviny 50. let začal postupně ztrácet důvěru k vládnoucí straně, zbavoval se naivních ideálů i představ a nevyhýbal se ani kritice režimu.“ https://www.svkul.cz/wp-content/uploads/2014/01/mnacko-med.pdf). Z tohoto období pocházejí průlomové publicistické knihy Kde končia prašné cesty (Kde končí prašné cesty) – popis novinářského putování po východním Slovensku na začátku 60. let, a zejména Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže), jedenáct krátkých próz, z nichž některé byly otištěny v časopise Kultúrny život a staly se literární senzací. Vyvolaly velkou pozornost, neboť to byly jedny z prvních otevřených reflexí politické reality 50. let. Jejich význam bývá srovnáván s pracemi Alexandra Solženicyna.

Později toto kruté historické období v jednom autobiografickém textu komentoval takto: „Fašismus byl poražen, ale pocit ohrožení, pocit, že se stále kdesi brousí nože, mě neopouštěl. Byla to vyděračská jaderná politika Američanů. Proti tomuto nebezpečí jsem neviděl jinou možnost odporu, než právě komunismus. Viděl jsem v něm jedinou záruku proti záhubě. Hanebnosti, k nimž u nás docházelo, mě nedokázaly svést z určené cesty. Svinstva, jichž jsme se dopustili – byl to ten Hitler v nás, nemělo to nic společného s mou představou o lidskosti. I ve mně dřímala bestie. V letech teroru se v nás probudila a vykonala svoje. Myslel jsem si, že je povinností komunisty, aby tu bestii v nás zničil. Vzbouřil jsem se. Možná o něco dřív, než jiní.“ (Jde o autobiografický text Sedmá noc, který vyšel nejprve německy v roce 1968 a česky až roku 199.)

Mňačko tu nepochybně naráží na temný list svého životopisu, památný soudní proces s legendárním partyzánským velitelem Viliamem Žingorem, který se konal 18. – 21. října 1950 v Bratislavě a byl krvavou demonstrací brutality a svévole nového režimu. Celkově v něm obvinili víc než 140 osob, většinou účastníků protifašistického odboje. Žingora v zinscenovaném řízení prezentovali jako vraha, zločince, zbabělce a zrádce, který odmítl akceptovat „vládu lidu“ a své postavení ve Svazu slovenských partyzánů údajně na základě instrukcí zahraniční rozvědky zneužíval na přípravu státního převratu. Mňačko proces popsal v brožuře Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom. Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom (vydalo Povereníctvo spravodlivosti, 1950).

Později na margo tohoto osobního selhání dokonce sebekriticky prohlásil: „Brožura není jediným svinstvem, kterého jsem se v prvních letech po vítězství totalitního režimu dopustil. V tehdejší Pravdě se najde podobných útoků proti cti a morálce mnoha spoluobčanů, autorizovaných mým jménem, víc.“

Vladimír Petrík k tomu na portálu Literárneho informačního centra podotýká: „Procesmi sa začali politické deformácie a šikanovanie nevinných ľudí, vyrábanie špiónov a iných nepriateľov režimu. Procesy, ktoré sa často končili popravami, paralyzovali spoločnosť a šírili strach. Mňačko sa rozhodol napísať o tomto období pravdu: ,Povedal som si, že strach, ktorý ma paralyzuje, ma môže zničiť. Ten strach, to bolo predpeklie. Obete sa vyberali nevyberavo, nikto nevedel, z čoho ho obvinia, prečo ho obvinia, na koľko ho odsúdia. Vravel som si, prestaň so strachom a naháňaj strach im.‘“

(https://web.archive.org/web/20120204011408/http://www.litcentrum.sk/39809)

Proč ještě dnes, v roce stopátého výročí Mňačkova narození a třicátého výročí jeho úmrtí připomínat tento příběh? Protože je ukázkou toho, že sebereflexe je vždy možná a očistná, a rozhodně mnohem poctivější, než když mnozí někdejší Mňačkovi souputníci z téže stalinské školy dodnes chodí po světě a poučují ostatní o pravdě, lásce a morálce. Jména si sem jistě každý umí dosadit sám.

O svébytnosti Ladislava Mňačka a jeho úsilí dobrat se pravdy, cti a spravedlnosti svědčí už jeho projev, který zazněl na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956. Byl to onen památný sjezd, který už reflektoval dekonstrukci Stalinova kultu osobnosti. Sjezd, na němž poprvé došlo ke konfrontaci dogmatiků staré školy a literátů, kteří, často po letech zákazu publikování, vystoupili s odvážnými slovy a žádali rehabilitaci všech autorů nesmyslně exkomunikovaných, a tedy hodnot, které ve své tvorbě zastávali. Nejčastěji citovány jsou projevy Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, ale nebyli zdaleka sami. Neskutečně statečně vystoupil Ludvík Kundera se svou fiilipikou vůči partajnímu veleknězi literární sorely Ladislavu Štollovi, která vyháněl z literatury básníky typu Františka Halase či Vladimíra Holana.

A byl to také Ladislav Mňačko, kdo velmi svérázným způsobem připomněl nerozdělitelnost mravních hodnot a umění. Slova, kterými skoncoval s celou tou kádrováckou epochou, byla tehdy jasně kacířská. Ale při bližším pohledu, když si odmyslíme dobové rekvizity, platí většina z toho, co řekl tehdy Mňačko, i pro nás dnes. Znovu se kádruje, znovu se umlčuje, znovu se vylučuje z tzv. lepší společnosti, znovu se udává, znovu se staví pranýře pro neposlušné a odpadlíky. Čtěme tedy Mňačkův projev z drtivé části i jako obžalobu chyb nejen minulosti, ale i žhavé současnosti. Nelze vyloučit, že čtenáři nejednou přeběhne mráz po zádech.

Ladislav Mňačko: Projev na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů 23. 4. 1956

Soudruzi a soudružky, povím, co mne pálí. Pálí mne i věci osobní a malé. Nechci nyní mluvit, v těchto dobách, o knize, která vyšla v českém překladu, ale na Slovensku nevyšla. Nechci vůbec mluvit o takovýchto drobných dnes křivdách, které se dají odložit a vyřešit později.

Pálí mne především otázka, kdo vlastně jsem. Namlouvali mi a namlouvají, že jsem inženýrem lidských duší. V poslední době se říká, že jsem – jako spisovatel – veřejnou kontrolou, svědomím národa. Řeknu vám, co se mi jednou s tímto slovem „svědomí“ stalo. Měl jsem přednášku na jedné škole, a když jsem skončil, učitel, který předsedal, chválil mou přednášku jako podnětnou. Potom se mne zeptal: „Jen na jedno bych byl zvědavý. Máš ty, soudruhu Mňačko, svědomí?“ Otázka mne zarazila. Řekl jsem mu, že mám. A on na to: „Ale svědomí, soudruhu, svědomí…“ Opět jsem mu opakoval, že svědomí mám. Tento učitel se zhrozil, řekl mi: „Soudruhu, vždyť svědomí, to je idealistický pojem!“

Vzdor tomu se domnívám, že svědomí mám. Zda jsem však plnil či plním svou funkci svědomí národa, to dnes nevím, a musím hluboce o tom přemýšlet. Na takovéto rozmýšleni je třeba času, Není bez bolesti a bez vnitřního sžíráni. Nechci tu však ani plakat, ani sentimentálničit. Nechci se stát ani martyrem, ani flagelantem. Ba domnívám se, že po přechodném dočasném uspání právě těch citů, které vyvolávají v člověku neklid, je to ohromná věc, takováto očistná bolest. A dovolte mi to říci komukoliv a otevřeně – nemohu si vážit takového člověka, který dnes opakuje pojmy, jako opakovával dojmy dosud. Nemohu si vážit ani člověka, který prstem ukazuje na všechno a na všechny a s údivem prohlašuje: „Vždy já jsem o těchto strašných věcech nic nevěděl. Ale to je přece strašné, že to před námi zatajovali, že se u nás, řekněme, nevinně zavíralo!“ Slyšel jsem takovýchto hlasů dost. Dovolte mi nevěřit jim a nevážit si takového člověka, který takto mluví. A jestliže skutečně připustíme, že nevěděl, jaký to tedy vlastně byl a je spisovatel?

Ale to není pro mne hlavní. Hlavní otázku jsem již položil: Co vlastně jsem? Chodil jsem po stavbách, po továrnách a po vesnicích a nemohu si vždy a všude vyčítat, že jsem neviděl a že bych nechtěl napsat. Napsal jsem – a v těch dobách – nejedno kritické slovo. Chodil jsem rok co rok za Juliem Slabejem, rvchlosoustružníkem v závodě Písek. Chodím za ním dodnes. Práce, kterou zde začal dělat, mohla být plodná. Mohla zvýšit obrátky všech soustruhů a urychlit proces našeho budování. Je dodnes jaksi sám mnohými nenáviděn, jinými vysmíván a těmi, co za ním mají stát, nepochopen. Don Quijote našeho budování. Byl jsem v roce 1947 v malé osadě u Berouna, kde jistý inženýr Jelínek začal s převratem v stavebnictví, se stavomontáží továrních hal. Pochopil jsem: toto je jediná důstojná cesta našeho stavebnictví. Jen tak bude umět splnit úkoly, které splnit má. Psal jsem o tom rok co rok. Na Slovensku se stavěly stovky továrních hal, v republice tisíce obytných bloků. Cihlička k cihličce, tak jako po staletí. Nadával jsem stavařům přímo mamlasů a všemožných jiných jmen. Devět let uplynulo od těch dob a jsme v tomto směru tam, kde před devíti lety inženýr Jelínek. Byla u nás okřídlená věta, že kritizovat se může pouze literatura a komunál. Občas se však kritizovaly i vážné, dokonce velmi vážné věci. Stalo se něco? Nic se nestalo, jako se nic nestalo v rozvoji stavomontáže, jako se nic nestalo s iniciativou Jula Slabeje. A také já jsem byl Don Quijote našeho budování.

Soudruh Drda od nás žádá hlubší ponoření se do problémů života. Nu, nepatřím k těm, kteří se neponořovali a neponořují. Nebýt sjezdu, mohl jsem dnes být již několik měsíců v Handlové jako agitátor. Neváhal jsem a nebudu váhat jít v kterýkoliv čas kamkoli, do jakéhokoli těžkého prostředí. O životě jako takovém již něco vím. Nejsem celkem nevyzbrojen, ani po slovní, ani po umělecké stránce. Ale stojíte před problémem – uvést či neuvést hru, která, ač zkomoleně, může též říci něco o životě a boji za něj? Povím vám detail z takové hry. Mám v Mostech na východ hrdinu Vargončíka. Sprosťák, nelida, nikdo ho nemá rád, ostatní dělníci nad ním již dávno mávli rukou. Je na stavbě svazák, který do něj „ryje“. Stále ho provokuje, ať již k zlostným výbuchům, nebo k zamyšlení. Je to jediný člověk z party, který má k němu kladný vztah. Je to též jediný člověk, se kterým se Vargončík přece jen ráčí zahodit. Mám ve hře scénu, kde se Vargončík rozhoduje odejít ze stavby. Stojí s kufříkem před barákem a od stavby najednou zazní zoufalý výkřik. Vargončík, ten, který odchází, skočí ke stavbě, kde traverza přimáčkla svazáka Bána. Vrací se s ním na scénu, nese ho v náručí a pláče nad ním a prosí ho, aby promluvil, aby neumíral. A když Bán otevře oči, říká: „Teď nemůžeš odejít ze stavby, Ondřeji.“

Takto se to nehrálo. Hrálo se to jinak. Bán odchází, protože splnil to, co ve hře splnit měl. Ale odchází na školení. Ve hře to šustí řádně papírem, toto místo. A proč? Nu, protože jsme museli šířit ovzduší radostného optimismu a s tím je v příkrém rozporu zranění pracovníka na stavbě. Chtěl jsem, aby hru hráli. Podvolil jsem se, změnil jsem to místo – a bylo to řádné dramatické místo. Udělal jsem dobře? Hra se hrála a říkala víc, než by říkala dnes, vytažena se šuplíku. Ale tady cítím, jací jsme byli schematici, jak naše nepřipravenost, nedostatečná znalost života a bůhvíco dalšího bylo zábranou rozvoje naší tvorby. A víte, jak to je, soudruzi? Domnívám se, že jsme, jak tu sedíme, mnohem připravenější dělat literaturu plnokrevnou, neschematickou, pravdivou, než se dá soudit podle našich děl. V tom je také, jak to tak můžeme nazvat, zakletí literatury, v minulých letech.

A proto se ptám, kdo jsem a co jsem. Označovali mne sluhou, říkali mi, že mám a musím sloužit takové a takové věci. Ohradil jsem se proti tomu bez vytahování vlastního já a bez chorobného individualismu už na fučíkovské konferenci před třemi lety. Řekl jsem a říkám znovu – nesloužím! Buduji! Spoluvytvářím hodnoty! Podílím se na výstavbě socialismu v této zemi. Podílím se na ní čestně a z plných sil. Jistě ale nevím ještě všechno, ještě nejsem dostatečně připraven, ale chci, mám ohromnou vůli pomoci lidem vymotat se z životních otázek, na které sami nenacházejí odpověď. To je má spisovatelská, agitátorská i lidská povinnost. Plním ji, jak umím, ale s celým srdcem. Jestliže se vám zdá, že je tu příliš vyzdvihované já, nuže, přeložte si tato slova do množného čísla. Platí to stejně pro pojem my. Ale domnívám se, že dnes nám má jít především o upřímné vyznání – bez snahy nějak přitom na sebe upozornit.

Moje vyznání by nebylo úplné, kdybych neřekl toto: řekli mi, že jsem ještě slabý a zbrklý, že nemohu znát všechno. Zavřeli mi kamaráda, kterého jsem si vážil a kterého jsem měl rád. Znepokojili mé myšlenky, ptal jsem se, je to tak? A odpověděl jsem jako disciplinovaný občan: „Jsi ještě hloupý, nevyznáš se v mnoha věcech, a kdo ví, jak to je, nevíš o tom všechno.“ Svědomí se bouřilo, rozum – ne můj rozum, nýbrž rozum společenský pochyboval, ale vysvětloval. Bylo to pohodlnější, takto si vysvětlit, než užírat se uvnitř. Byla to doba odkladů nepříjemných myšlenek. Za ty roky narostly odklady do ohromných výšek a hrozily morálně zahubit. Jak je to? Jak si to myslím dnes? Poučen vážností právě v této přítomné době?

Myslím si – mohu se mýlit, ale nebudu už jednat pouze podle jednoho z tří činitelů vytvářejících důstojnost lidskou. Tam, kde není vědění, víra a cítění v jednotě, tam se nepoddej, tam bud ostražitý, tam řádně važ, než odsoudíš, a hlavně – neodkládej, ale jednej!

Máme na Slovensku krásné pořekadlo. Říká: „Všichni lidé všechno vědí.“ A bylo chybou ignorovat tuto nesmírně cennou „kádrovou“ poučku a spoléhat se na ten rozum kdesi tam nahoře. Jedno vím: koho mají lidé rádi, ten nemůže být lotr. To bych chtěl říci zejména dnes, kdy horké hlavy, které často nevědí, co činí, chtějí krev a pranýř. Věřím, že náš lid ví, kdo je kdo, a věřím, že bude stát za tím, koho má rád. Vždyť jako celek náš lid skutečně o každém všechno ví.

A ví i o nás, i o tom, kdy mu říkáme a kdy mu neříkáme pravdu. Na literárním díle se to prostě nějak pozná. Co nechceš, nevíš, co se bojíš napsat, v čem lžeš, co předstíráš u sebe, co přičesáváš, co lakuješ, to se ti na díle objeví – třeba i jen v jedné větě, která ti může shodit celé dílo – nebo na šedivosti, na studenosti, na tom, čemu jsme říkali jednou schematismus, jindy jinak. A pravda je, že nemohl napsat dobré dílo spisovatel, který se – řekněme – při vyslovení pojmu „dělnická třída“ postavil vojensky do pozoru a vzkřikl hlasem naučeným: „Sloužím!“

Odlidštěný dělník, anděl a vševěd, to byl v takových případech výsledek.

Je krásné pořekadlo „všichni lidé všechno vědí“ – povýšil bych je na hlavní zásadu vytváření vztahů mezi lidmi a vyzdvihování na místa, kde mohou rozhodovat o druhých. Povyšme je tak, neboť je to nejlidštější posouzení kladů i záporů člověka. Povyšme je ve jménu zkázy kádrových dotazníků, které škodily poctivému, snažícímu se napsat všechno dobré i zlé, a prospívaly štrébrům, kariéristům, lidem amorálním, nezastavujícím se před ničím.

A proto mi dovolte končit obrazně. Svezme všechny ty kádrové dotazníky na Václavské náměstí, navršme je tam a zapalme a udělejme ohromnou lidovou slavnost. To se bude jinak tancovat, než tancovávala naše mládež při tancovačkách organizovaných.

A když už o tom mluvím, ještě jsem neodpověděl na otázku, kdo vlastně jsem. Nevím. Nevím, protože nevím, co je v mých mnohých kádrových dotaznících podtrženo červenou tužkou a co se v nich ještě podtrhne. Jedno však vím: žádný kádrový dotazník už v životě nevyplním!

Možná že se vám zdálo, že je tento můj příspěvek málo zaměřen na otázky literatury. Nu, zdá se mi, že otázky lidské důstojnosti, pravdivosti, odvahy, odbouráni byrokratismu, spisovatelského i občanského vyznání jsou otázkami našeho postaveni ve společnosti, a proto otázkami, které jsou pro další rozvoj naší literatury zejména v těchto dnech nejdůležitější.